ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.599.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 599/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněné E. V. , roz. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 55 To 501/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 21/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 T 21/2016, byla obviněná E. V. uznána vinou dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustila skutky popsanými tak, že
1) v době od 4. 5. 2013 do 28. 8. 2014 ve C. ani nikde jinde úmyslně, ačkoliv si své vyživovací povinnosti byla vědoma, ničím nepřispěla na výživu svých dětí ,,Kopretiny“ *) , ,,Sedmikrásky“ *) , a ,,Tulipána“ *) , ačkoliv jí tato povinnost vyplývala z §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon č. 94/1963 Sb.“), a s účinností od 1. 1. 2014 z §910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 89/2012 Sb.“), přičemž konkrétní výši vyživovací povinnosti stanovil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 20 P 101/2005, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2008, jímž jí byla stanovena povinnost přispívat na výživu dětí ,,Kopretiny“ *) , ,,Sedmikrásky“ *) a ,,Tulipána“ *) částkou 900 Kč měsíčně na každého z nich splatných vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám otce M. V., kdy za uvedené období na výživném dluží částku ve výši 43.200 Kč,
2) v době od 11. 3. 2015 do 22. 12. 2015 ve C. ani nikde jinde úmyslně, ačkoliv si své vyživovací povinnosti byla vědoma, vyjma částky 600 Kč v březnu 2015 a částky 486 Kč v dubnu 2015, ničím nepřispěla na výživu svých dětí ,,Kopretiny“ *) , ,,Sedmikrásky“ *) , a ,,Tulipána“ *) , ačkoliv jí tato povinnost vyplývala z §910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., přičemž konkrétní výši vyživovací povinnosti stanovil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 20 P 101/2005, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2008, jímž jí byla stanovena povinnost přispívat na výživu dětí ,,Kopretiny“ *) , ,,Sedmikrásky“ *) a ,,Tulipána“ *) částkou 900 Kč měsíčně na každého z nich splatných vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám otce M. V., kdy za uvedené období na výživném dluží částku ve výši 25.914 Kč.
2. Za uvedené přečiny byla obviněná odsouzena podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. Krajský soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 55 To 501/2016, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože nesouhlasila s rozhodnutími soudů nižších stupňů.
5. Výroku o vině vytýkala, že byla nesprávně uznána vinnou, a odvolací soud soudem prvního stupně učiněné nesprávnosti neodstranil a rozhodl v její neprospěch, přestože bylo zjištěno, že nemá osobní doklady ani finanční prostředky na jejich opatření, je zaměstnaná pouze na dohodu o provedení práce, není jí poskytována ani minimální mzda, a její zdravotní stav není dobrý. Uvedla, že se stará o partnera, s nímž již řadu let žije a i on je vážně nemocný. Finanční prostředky, které mají společně k dispozici, jim stačí pouze na nejnutnější obživu. Kromě uvedeného poukázala na to, že nedostatek finančních prostředků vedl i k tomu, že se nemohla dostavit na soudní jednání.
6. Ve vztahu k výroku o trestu obviněná namítala, že trest, jenž jí byl uložen, je nepřiměřeně přísný, neboť tím, že bude muset být ve výkonu odnětí svobody, jí soudy fakticky znemožnily zlepšit si životní situace.
7. Z těchto důvodů obviněná považovala napadená rozhodnutí za nesprávná a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, rozhodnutí, proti kterým dovolání směruje, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a přikázal je k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že trest jí uložený je nepřiměřeně přísný s ohledem na to, že byly porušeny základní zásady trestního řízení.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněné podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. K přípustnosti dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. K obsahu dovolání
10. Dovolání obviněné se opírá o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě citovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
12. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
13. Obviněná těmto požadavkům, byť značně kusými námitkami proti výroku o vině dostála, protože v dovolání vytýkala, že soudy nesprávně právně posoudily jednání jí kladené za vinu jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku i přesto, že její finanční a rodinná situace jí nedovoluje hradit výživné, k jehož placení je povinna. Takto uvedené argumenty se shodují s obsahovým vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněná formulovanými výhradami respektovala skutek, jak byl soudy popsán, a proto mohl Nejvyšší soud pro posouzení této hmotněprávní námitky vycházet ze skutkových zjištění, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedených a rozvedených v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda tyto výhrady jsou opodstatněné.
14. Jestliže námitky obviněné proti výroku o vině směřovaly proti nesprávnému posouzení jí za vinu kladeného činu jako přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku proto, že byla uznána vinnou, i když nemá dostatek finančních prostředků na placení výživného, nemá osobní doklady, které by jí umožnily finanční situaci zlepšit, má zdravotní problémy a je nucena se starat o svého nemocného partnera, je třeba uvést, že s těmito skutečnostmi se soudy obou stupňů vypořádaly. Oba soudy na obdobné námitky obviněné reagovaly a v rámci úvah o její trestní odpovědnosti a naplnění znaků použité právní kvalifikace je zvažovaly. V potřebné míře objasnily všechny rozhodné okolnosti zejména z hlediska stávajících poměrů obviněné. Zvažovaly její současnou situaci, problémy, které namítala, i okolnosti, za nichž se do nich dostala. Neopomněly posuzovat ani věk a nároky dětí, k nimž má vyživovací povinnost (viz strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu).
15. Nejvyšší soud se s úvahami soudů i podklady, na jejichž základě své právní závěry učinily, ztotožnil, protože shledal, že soudy braly do úvahy všechny podstatné skutečnosti, které ve smyslu §196 tr. zákona bylo nutné zvažovat. Jen pro úplnost považuje za vhodné doplnit, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
16. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně (§15 tr. zákoníku) i z nedbalosti (§16 tr. zákoníku), což plyne z dikce tohoto trestného činu, který výslovně ve svém zákonném znění stanoví, že se jej dopustí ten, „kdo neplní, byť z nedbalosti“ svou zákonnou povinnost. Přestože k naplnění jeho znaků postačí i nedbalost, o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit nemusí, je třeba se v každém jednotlivém případě trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku zabývat výslovně i povahou zavinění a v rozsudečném výroku (v tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1922).
17. Výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny tyto nezbytnosti spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním.
18. Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti jde také tehdy, jestliže není plněno v rozsahu, jak to odpovídá §913 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., což má zásadní význam při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy pachatele.
19. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je zákonnou povinností upravenou občanským zákoníkem. Pro jednání spáchané po 1. 1. 2014 platí §910 až 923 zákona č. 89/2012 Sb., pro jednání předcházející tomuto datu, podle §85 až 96 zák. č. 94/1963 Sb., který byl účinný do 1. 1. 2014, v zásadě platí obdobně, že výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§911 zákona č. 89/2012 Sb.). Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě (§912 zákona č. 89/2012 Sb.). Podle §913 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. V §914 zákona č. 89/2012 Sb. je stanoveno, že je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016).
20. Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů uvedené obecné zásady respektovaly a při stanovení povinnosti obviněné vyživovat své tři nezletilé děti z nich vycházely. Lze tak jen s odkazem na odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí zdůraznit, že správně na základě provedeného dokazování zjistily, že obviněná je matkou všech tří nezletilých dětí, stále trvá její vyživovací povinnost a že po dobu, jak je uvedena ve skutkových zjištěních, se této své povinnosti úmyslně vyhýbala. Soud prvního stupně zcela v souladu se svými povinnostmi uvedl v právní větě, že obviněná jednala úmyslně, a tento právní závěr rozvedl i v odůvodnění napadeného rozsudku (viz strana 2 a 4 rozsudku soudu prvního stupně).
21. Soudy nepochybily, ani pokud dospěly k závěru o výši vyživovací povinnosti, neboť vzaly v úvahu, že pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68, uveřejněné pod č. 5/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. S ohledem na zjištěné okolnosti je vhodné zmínit, že si pro stanovení výše vyživovací povinnosti obviněné soudy opatřily nezbytné podklady. Přestože nebyly vázány rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 3. 2008, č. j. 20 P 101/2005-109 (č. l. 55 až 57), kterým byla v občanském soudním řízení obviněné tato povinnost i co do její výše stanovena, po zvážení všech potřebných skutečností ve shodě s ním rozhodly. Správně soudy na základě zjištění učiněných v této trestní věci posuzovaly zcela samostatně poměry obviněné i její aktuální osobní i majetkovou situaci (srov. §9 odst. 1 tr. ř.). Při hodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněné v rozhodné době se soudy zabývaly i tímto rozsudkem, který nepominuly, ale jako důkaz ho provedly a zhodnotily podle §2 odst. 6 tr. ř. [srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004 (uveřejněný pod č. 17/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], přičemž zjistily, že při určování povinnost přispívat částkou 900 Kč měsíčně na každé ze tří dětí civilní soud vycházel ze skutečností, že obviněná vydělávala v průměru 8.500 Kč měsíčně a měla dluhy za nezaplacené rekreační pobyty (č. l. 56 a 57). Ke stávajícím poměrům však soud prvního stupně rozvedl, že obviněná na své děti finančně nepřispívala po dobu více než čtyř měsíců, ačkoliv si byla, přinejmenším s ohledem na rozsudek opatrovnického soudu z roku 2008 (č. l. 55 až 57), kterým bylo rozhodnuto o výchově a výživě nezletilých, jakož i s ohledem na předchozí trestní stíhání pro neplnění vyživovací povinnosti k dětem, vědoma své vyživovací povinnosti a její plnění bylo v jejích možnostech. I když obviněná nepracovala, a její příjmy tak nedosahovaly výše jako v době rozhodování o výši výživného civilním soudem, bylo v této věci podstatné, že podle zprávy Úřadu práce měla možnost pracovat a vydělávat potřebné finanční prostředky, neboť v dané době existovala pro obviněnou dostatečná nabídka vhodných pracovních příležitostí. Soud tuto možnost zkoumal i se zřetelem na zdravotní omezení obviněné, které neshledal takovým, aby ji z trhu práce vyřadilo, neboť ze sdělení ošetřujícího lékaře obviněné vyplynulo jen omezení způsobilosti výkonu práce při práci s velkým přetížením páteře nebo zvedáním těžkých břemen. Navíc poukázal na to, že obviněná žádné zdravotní omezení Úřadu práce neoznámila. Neabsolvovala ani žádný rekvalifikační kurz. Uzavření pracovní smlouvy relativně lukrativního charakteru navíc bránily neplatné osobní doklady obviněné, avšak s tím, že si na Velvyslanectví Slovenské republiky o nový pas nepožádala, ačkoliv o tom byla poučena (č. l. 15). Uvedený postoj obviněné ke svým povinnostem označil jako velice laxní, neboť se o žádné ze svých záležitostí řádně nestarala, vhodné zaměstnání si nehledala, ač objektivně existovala možnost, aby si ho našla. Proto, pokud neměla zaměstnání s odpovídajícím příjmem, bylo tomu tak na základě jejího zavinění, čímž rezignovala na plnění vyživovací povinnosti vůči svým dětem a celkovou péči a starost o ně nechala na jejich otci (viz strana 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a nadto dodal, že obviněná sice u Okresního soudu v České Lípě podala návrh na snížení vyživovací povinnosti, nicméně řízení o tomto návrhu bylo usnesením zmiňovaného opatrovnického soudu ze dne 11. 5. 2015, č. j. 20 P 101/2005 – 150, zastaveno kvůli její nečinnosti (viz strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy správně objasnily všechny rozhodné okolnosti, které v souladu se zákonem posoudily, a nepochybily v závěru, že obviněná měla reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost [viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91 (uveřejněné pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010].
24. Soudy nižších stupňů splnily i svou povinnost vypořádat se s formou zavinění a s ohledem na zjištěné okolnosti uzavřely, že obviněná uvedený trestný čin spáchala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
25. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy obou stupňů všechny shora uvedené zásady dodržely a postupovaly správně, pokud uznaly obviněnou vinnou dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněná si jako matka povinna k výživě svých tří dětí nezajistila žádné zaměstnání či výdělečnou činnost, což je okolnost, kterou soudy správně vzaly v úvahu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91 (uveřejněno ve Sbírce trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/1992)]. V zásadě na své povinnosti obviněná rezignovala, když se svou finanční situaci rozhodla neřešit, ignorovala poučení o nutnosti zažádat si znovu o pas na Velvyslanectví Slovenské republiky, čímž se de facto připravila o šanci na získání lépe finančně hodnoceného zaměstnání, jehož nalezení by nebránily její zdravotní obtíže relativně neomezujícího charakteru, když na trhu práce v rozhodné době takové zaměstnání reálně existovalo. Pokud by se obviněná do pracovního poměru zapojila, přispěla by tak k vyřešení svých finančních problému a vyhnula by se trestnímu stíhání, což však svou nečinností odmítla. O její laxnosti vypovídá i pasivita, pro kterou Okresní soud v České Lípě rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 20 P 101/2005-150, o zastavení jejího návrhu na snížení výživného, neboť nereagovala na četné pokusy soudu vyslechnout ji, či jinak z její strany dobrat se vyjádření, aby mohl o jejím návrhu rozhodnout (č. l. 113).
26. Ze všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněné směřující proti výroku o vině nejsou důvodné, protože se soudy v souladu se svými povinnostmi správně vypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi, které byly povinny z hledisek stanovených zákonem i judikaturou, posuzovat, a to zejména pro určení výše povinnosti, kterou obviněná vůči svým třem nezletilým dětem měla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 187/02 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2003) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91 (uveřejněno ve Sbírce trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/1992)]. Závěr o tom, že spáchala přečin neplnění zákonné vyživovací povinnosti podle §196 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslné formě, je učiněn v souladu se zákonem a plyne ze zjištěných skutkových okolností.
V. K námitkám obviněného proti výroku o trestu
27. Pokud obviněná dovolání zaměřila i proti nepřiměřenosti výše a druhu trestu tím, že namítala, že trest, jenž jí byl uložen, je nepřiměřeně přísný, neboť jí fakticky znemožňuje zlepšení její životní situace, učinila tak v rozporu s jím označeným dovolacím důvodem.
28. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možnost domáhat se nápravy ve výroku o trestu nevyplývá z jeho dikce, a tento dovolací důvod ani k odstranění nedostatků přezkoumávaných rozhodnutí pro nepřiměřenost trestu neslouží. Jedině, kdy je možné se takové nápravy domáhat, je případ „jiného hmotněprávního posouzení“, tedy pokud jde o výrok o trestu, jen u jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
29. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž však obviněná v dovolání neuvedla, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Obviněná uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnila, protože nevyhověla zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojila výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
31. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení do věznice s ostrahou, a to zejména, že obviněná byla pro zcela shodnou trestnou činnost již ve výkonu trestu odnětí svobody, byla z něj propuštěna se stanovením zkušební doby v trvání dvou let, v níž se předmětného nyní zkoumaného přečinu znovu dopustila, nevzala si ponaučení a výživné na své děti stále neplatila (viz strana 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
32. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud mimo obviněnou označený dovolací důvod uzavírá, že soudy ve vztahu k závěru o výroku o trestu nepochybily.
33. V závěru k dovolání obviněné Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné nebylo možné vyhovět, protože soudy v přezkoumávaných rozhodnutích uvedly všechny potřebné okolnosti, a jak plyne z jejich znění i z obsahu spisu, se s obdobnými námitkami obviněné náležitě vypořádaly a přezkoumávaná rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002 – T 408)]. Dovolání, které bylo zčásti nedůvodné a zčásti podané mimo použité dovolací důvody, Nejvyšší soud jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.