ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.610.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 610/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného Bc. M. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 10 To 51/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 59/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 4 T 59/2015, byl obviněný Bc. M. D. uznán vinným pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 10 To 51/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že:
1) dne 11. dubna 2014 v době kolem 10:45 hodin v obci Š., okr. P.-v., na ulici ... ..., vstoupil maskovaný světlou čepicí s kšiltem na hlavě a šátkem přes obličej, který zakrýval ústa a nos, do budovy České pošty, s. p., přistoupil k přepážce a následně na pracovnici pobočky M. T. namířil blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň černé barvy, kterou držel v jedné ruce, a druhou rukou jí žlábkem v přepážce podal igelitovou tašku bíložluté barvy a slovy: „Daj mi děngi!“ ji vyzval k vydání veškeré hotovosti, ve chvíli, kdy M. T. chtěla od přepážky odejít pryč, jí řekl, aby neodcházela, a donutil ji namířenou střelnou zbraní k vydání finanční hotovosti ve výši 20 600 Kč a požadoval ještě více peněz, avšak vzhledem k tomu, že další hotovost byla uzamčená v trezoru s časovým zámkem, tyto již nezískal a odešel pryč, čímž způsobil České poště, s. p., IČ: 471 14 983, se sídlem Politických vězňů 909, 110 00 Praha, škodu ve výši 20 600 Kč,
2) dne 17. dubna 2014 v době od 13:44 hodin do 13:55 hodin v obci B., okres J. n. N., vstoupil do pobočky České pošty, s. p., nacházející se v domě s číslem popisným ..., kde pod záminkou koupě pohlednic přistoupil k přepážce, a poté, co mu pracovník pobočky V. C. podal pohlednice, vytáhl blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, namířil ji na poškozeného V. C. a se slovy: „Dej mi děngi!“ po něm požadoval vydání finanční hotovosti, poté, co se V. C. zdráhal peníze vydat, vyjmul ze zbraně zásobník, ukázal, že jsou v něm náboje, a po opětovném nabití zbraně ji namířil žlábkem pod okýnkem proti V. C. a požadoval vydání všech peněz z první zásuvky ve stole, po čemž mu poškozený V. C. vydal finanční hotovost ve výši 33 600 Kč, kterou odnesl pryč, čímž způsobil České Poště, s. p., IČ: 471 14 983, se sídlem Politických vězňů 909, 110 00 Praha, škodu ve výši 33 600 Kč,
3) dne 18. července 2014 v době od 14:25 hodin do 14:30 hodin v obci M., okres N., u vstupních dveří do místnosti České pošty, s. p., nacházející se v domě s číslem popisným ..., přistoupil k vedoucí této pobočky J. H., přičemž držel v ruce blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, a řekl: „Davaj děngi“, zatlačil pak poškozenou J. H. do prostoru pošty určené pro veřejnost, poté ke zvýšení důrazu své výzvy vysunul ze zbraně a následně opět do zbraně zasunul zásobník a požadoval, aby poškozená otevřela dveře vedoucí za přepážku, což poškozená J. H. učinila, ale následně se snažila tyto dveře oddělující veřejně přístupný prostor od prostoru zázemí pošty před ním přibouchnout, čemuž zabránil tím, že vložil mezi dveře a zárubeň nohu a ruku se zbraní, a opakovaně J. H. udeřil do levé horní části hlavy, čímž jí způsobil silně krvácející tržnou ránu na hlavě o délce 2,5 cm a prudkým zaražením dveří frakturu malíku pravé ruky, následně se kolem zraněné prosmýkl do prostoru zázemí pošty, přistoupil k pracovnímu stolu a z jeho horní zásuvky ke škodě České pošty, s. p., IČ: 471 14 983, se sídlem Politických vězňů 909, 110 00 Praha, vzal bankovky různé nominální hodnoty v celkové výši 23 000 Kč, které odnesl pryč, přičemž svým jednáním způsobil poškozené J. H. psychickou újmu typu posttraumatické stresové poruchy, která nejméně do 1. 10. 2014 podstatně omezovala poškozenou v běžném způsobu života, neboť pociťovala opakované úzkostné stavy, trpěla poruchami spánku, epizodami panické úzkosti, musela chodit do práce a z práce v doprovodu jiné osoby a dále se bála zůstávat sama doma či na pracovišti, takže došlo ke dni 1. 10. 2014 k úpravě místa výkonu její práce, kdy byla pro páteční služby zařazena na jinou poštu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 10 To 51/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Opíraje se o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vytkl, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ani jeden ze svědků (poškozených) jej v rámci prováděných rekognic in foto a in natura neidentifikoval jako pachatele (svědek V. C. přitom měl možnost pozorovat pachatele ještě předtím, než se stihl zamaskovat) a žádný z nich neidentifikoval jeho oblečení zajištěné při domovních prohlídkách. Tato skutečnost vzbuzuje důvodnou pochybnost o vině a měla by být vyložena v jeho prospěch. Zásadu in dubio pro reo však Vrchní soud v Praze nerespektoval, když pochybnosti stran relevantnosti závěrů provedených rekognic vyložil v neprospěch obviněného.
6. Ani soudy deklarovaný motiv k páchání násilné trestné činnosti nevyznívá z pohledu zásady in dubio pro reo přesvědčivě. Dovolatel nepopírá, že měl určité finanční problémy, tyto ale zdaleka nebyly tak dramatické, jak je soudy vylíčily. Dovolateli bylo povoleno oddlužení a jeho další dluhy nedosahovaly žádných vysokých částek. Finanční prostředky si navíc půjčoval výhradně od svých známých, kteří, jak vyplynulo např. z výpovědi svědka M. K., na jejich vrácení nijak nespěchali a na obviněného v této souvislosti nenaléhali. Dovolatel vedl spořádaný život a u Policie České republiky si vybudoval poměrně slušnou kariéru. Je tudíž evidentní, že nebyl v takových finančních potížích, aby kvůli vidině zisku několika desítek tisíc korun riskoval, že přijde o všechno, co ve svém dosavadním životě dokázal. K argumentaci odvolacího soudu, podle níž z aktuální zprávy Probační a mediační služby ČR vyplývá, že poslední dva měsíce nebyla plněna insolvence a že obviněný nemá finanční prostředky, poznamenal, že do situace „posledních dvou měsíců“ se dostal právě z důvodu trestního stíhání, kvůli němuž přišel o své zaměstnání; nadto byl po nikoliv krátkou dobu stíhán vazebně, což se na jeho finanční situaci nepodepsalo pozitivně.
7. Poukazuje-li odvolací soud na to, že v době páchání trestné činnosti měl k dispozici odpovídající zbraň, opomíjí, že jeho služební zbraň CZ 75 COMPACT byla opatřena jednořadovým zásobníkem, a nikoliv, jak vypověděl svědek V. C., zásobníkem dvouřadovým. Dovolatel měl být usvědčován poněkud nepřesnou lokalizací mobilního telefonu v širších lokalitách nacházejících se poblíž míst páchání trestné činnosti, otiskem prstů a stopou DNA na pobočce v obci M. a shodou pachové stopy na pobočce v obci B., která však představuje toliko důkaz nepřímý. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že v případě posledního dílčího útoku nebyl mobilní telefon zachycen v obci M., ale v 5 km vzdálené obci L. Co se týče modu operandi, na projednávané trestné činnosti není nic unikátního a mohl se jí dopustit kdokoliv, kdo obdobné aktivity, na rozdíl od dovolatele, pojal za běžný způsob své obživy. Z výpovědi svědka V. C., který uvedl, že každý viděl, kam pro peníze sahá, vyplývá, že pachatel nemusel mít žádné hlubší povědomí o fungování poboček České pošty. Navíc nebylo spolehlivě prokázáno, že všechny tři pobočky přepadl stejný pachatel. I soudní znalec uvedl, že zejména přepadení pobočky v obci M. se ostatním dvěma případům vymyká natolik, že se z psychologického pohledu jeví, jako by toto přepadení spáchala jiná osoba. Na použití slovního spojení „davaj děngi“ (pravděpodobně ve snaze zamaskovat etnický původ pachatele), následném přechodu do plynulé češtiny a manipulaci se zbraní v rámci probíhající loupeže není nic natolik unikátního, že by to mohlo vést k závěru o tom, že se útoků dopustila tatáž osoba.
8. Dovolatel napadl správnost právního posouzení skutku. Stanovená právní kvalifikace byla orgány činnými v trestním řízení dovozena zpětně na základě zjištěné posttraumatické stresové poruchy poškozené J. H. Tato dodatečně zjištěná závažnost posttraumatické stresové poruchy má vyplývat z doplnění znaleckého posudku zpracovaného zřejmě až po skončení vyšetřování a seznámení se se spisem. Původní znalecký posudek zpracovaný tři měsíce po útoku přitom žádné psychické poruchy na hranici těžkého ublížení na zdraví nezmiňoval. Naopak uváděl, že přirozená posttraumatická stresová porucha se vlivem duševní zdatnosti poškozené neprojevila v těžkém, závažném stupni. Stěží si lze tedy představit, že po uplynutí více než jednoho roku od útoku soudní znalci zjistí skutečnosti, které jejich původní závěry pozměňují natolik, že posttraumatickou stresovou poruchu poškozené je najednou nutno hodnotit jako těžkou ujmu na zdraví.
9. Podle dovolatele psychické následky jakékoliv události spočívají v subjektivním prožívání poškozených. Bude záviset výlučně na vůli poškozených, zda jednání pachatele bude posouzeno jako těžká újma na zdraví, či nikoliv. Bude jenom na poškozených, zda zajdou za psychiatrem nebo psychologem a začnou si stěžovat na třeba i objektivně existující nespavost, strach, bolesti žaludku atd. Takto mohou prožívat i kapesní krádež, při níž je jim odcizeno 500 Kč. Kvalifikovat drobné kapesní krádeže jako zločiny těžkého ublížení na zdraví je přitom nemyslitelné a absurdní. Za této situace by v podstatě jakýmkoli trestným činem nebo i přestupkem (např. silnější fackou od partnerky či manželky) mohlo být způsobeno těžké ublížení na zdraví. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení na str. 7 kontruje tím, že příklad o kapesní krádeži je nepřiléhavý, neboť z pohledu subjektivní stránky nemohou kapesní zloději zmiňovaný následek na psychickém zdraví své oběti předpokládat. Byť dovolatel netvrdí, že by ozbrojené přepadení bylo z pohledu oběti pozitivním nebo dokonce příjemným zážitkem, zdůrazňuje, že většina ozbrojených loupeží nezanechá na poškozených psychické následky, v důsledku nichž by byli na dlouhou dobu vyřazeni z běžného způsobu života a byla by jim způsobena těžká újma na zdraví. Poškozená J. H. nebyla v běžném způsobu života nijak zásadně omezena. Z výslechu znalce vyplynulo, že se byla o sebe schopna sama postarat, byla schopna samostatně vykonávat osobní hygienu, vařit a pečovat o své ošacení. Byla schopna docházet do práce, byť za doprovodu blízké osoby (otázkou ale zůstává četnost těchto „doprovodů“ - zda bylo poškozenou nutno do práce doprovodit jednou, dvakrát či každý den). Že by jí přepadením pošty byla způsobena těžká újma na zdraví, je nemyslitelné. Strádání, které poškozená a soudní znalci popsali, by v případě fyzického zranění rozhodně nemohlo vést k závěru, že byla omezena v běžném způsobu svého života. Ať už je tedy pachatelem projednávaných loupežných přepadení kdokoliv, mělo by být jeho jednání správně kvalifikovaného jako pokračující zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Dovolatel brojil i proti výroku o trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let nemůže zejména s ohledem na povahu a závažnost trestného činu a výši údajně způsobené škody obstát v testu proporcionality, a je tudíž nezbytné považovat jej za nepřiměřeně přísný. V obdobných trestních věcech jsou obvykle ukládány tresty výrazně nižší.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 10 To 51/2016, a buď podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolatele v plném rozsahu zprostil obžaloby, anebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
12. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah mimořádného opravného prostředku podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl napadeným usnesením ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně uložen.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podstatná část námitek dovolatele není ničím jiným nežli opakováním jeho obhajoby z původního řízení, podle které se trestné činnosti vůbec nedopustil. Obviněný se na základě polemiky s hodnocením důkazů soudy a vlastního hodnocení důkazů domáhá naprosto zásadní změny skutkových zjištění; v této souvislosti vytýká porušení nikoliv hmotněprávních, ale procesních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Takové námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, nacházejí se mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky dovolatele jsou navíc zčásti formulovány jako polemika s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, což je nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Pokud jde o tzv. extrémní rozpor, dovolatel neuvádí konkrétní argumentaci, ze které by vyplývalo, že skutkové závěry soudů by z provedených důkazů nevyplývaly při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Fakticky se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. V rámci této argumentace bagatelizuje usvědčující důkazy (daktyloskopická a pachová stopa na místě činu) a současně odmítá způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, které by při izolovaném posuzování mohly svědčit ve prospěch dovolatele (negativní výsledky rekognicí). Některé „nehodící se“ důkazy a skutečnosti přitom dovolatel ignoruje, např. ztrátu, resp. zmizení jeho služební zbraně, nebo skutečnost, že zjišťoval a shromažďoval poznatky i o jiných pobočkách České pošty, s. p.
14. Podle státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Námitky tohoto druhu nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.
15. Se značnou dávkou tolerance lze podle mínění státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky, kterými obviněný zpochybňuje posttraumatickou stresovou poruchu na straně poškozené J. H. jako těžkou újmu na zdraví, tj. znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tuto námitku však neshledal důvodnou. Dovolatel zpochybňuje nejen existenci těžké újmy na zdraví v konkrétním případě, ale i samotnou možnost, aby uvedená porucha byla jako těžká újma na zdraví posouzena. Těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku ovšem může být nejen delší dobu trvající porucha zdraví fyzického, ale i zdraví duševního; v rozhodovací praxi soudů přitom nevznikají žádné pochybnosti o tom, že takovouto těžkou újmou může být i delší dobu trvající posttraumatická stresová porucha. Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit, že vznik uvedené poruchy bude do určité míry záviset na psychické odolnosti poškozené osoby a na tom, jak násilí nebo jiné protiprávní jednání subjektivně vnímala, takže u zvlášť disponované a psychicky labilní osoby by teoreticky mohlo takovou poruchu přivodit i spáchání bagatelního trestného činu. Odvolací soud však v tomto směru správně poznamenal, že v takovémto případě by vznik těžšího následku zřejmě nebyl kryt zaviněním pachatele [ve vztahu k podatelem zmiňované kapesní krádeži, tj. trestnému činu podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ostatně trestní zákoník ani neobsahuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, jejímž znakem by bylo způsobení těžké újmy na zdraví]. Nedostatek zavinění ovšem nelze dovozovat na straně dovolatele, který se při spáchání dílčího útoku pod bodem 3) výroku o vině mimo výhrůžek dopustil i poměrně intenzivního násilí proti poškozené. Nalézací soud přiléhavě vyložil, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví je u obviněného dána existence nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 23 rozsudku). Státní zástupce dodal, že ve vztahu k tzv. těžšímu následku postačuje zavinění z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], a to i z nedbalosti nevědomé. Samotná existence delší dobu trvající posttraumatické stresové poruchy na straně poškozené pak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, citovaných na str. 16-17 rozhodnutí nalézacího soudu.
16. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
17. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce poznamenal, že nerozumí, proč je pro podřazení jeho námitek týkajících se posttraumatické stresové poruchy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potřebná „značná dávka tolerance“ a proč je mu v souvislosti s těmito konkrétními námitkami vytýkáno, že se uchyluje k vlastním skutkovým hodnocením. Namítl, že na samém konci přípravného řízení byly u poškozené J. H. zjištěny (ne zrovna konkrétně a přesně diagnostikované, blíže víceméně neurčité) psychické problémy označené jako posttraumatická stresová porucha, které byly soudy posouzeny jako těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Obviněný nezpochybňuje, že poškozená poté, co byla neznámým pachatelem přepadena, psychické nesnáze opravdu prožívala. Nesouhlasí však, že je možno je posoudit jako těžkou újmu na zdraví, která má za následek právní kvalifikaci skutku podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zopakoval, že z výslechu znalce u hlavního líčení vyplynulo, že poškozená se o sebe byla schopna sama postarat, byla schopna samostatně vykonávat osobní hygienu, vařit a pečovat o své ošacení. Byla schopna docházet do práce, byť ze začátku za doprovodu blízké osoby. V případě, že by se jednalo o fyzické (nikoliv psychické) zranění, nebylo by možné o těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku uvažovat ani jen v teoretické rovině. Dovolatel uzavřel, že další polemika s vyjádřením státního zástupce by znamenala opakování argumentů a námitek obsažených v podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nesdílí přesvědčení dovolatele, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován nejen výpověďmi svědků M. T., V. C., J. H., M. K. a P. Ř., ale i odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika a biologie (511 až 515), odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie (č. listu 518), odborným vyjádřením z oboru metoda pachové identifikace (č. listu 546), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ve spojení s výpověďmi znalců (č. listu 613 až 621, 1319 až 1322, 1426 až 1428), protokolem o vyšetřovacím pokusu (č. listu 753 až 758), vyjádřením ke kontrolám ukládání zbraní ve spojení s vyhodnocením znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. listu 814, 815, 481, 482), protokoly o sledování osob a věcí (č. listu 869 až 885, 888, 890), sdělením insolvenčního správce ve spojení s rozhodnutím o schválení oddlužení (č. listu 944, 949 až 953), výpisy z uskutečněného telekomunikačního provozu (č. listu 1106 až 1110) a sděleními České pošty (č. listu 1334 a 1335). Svědci M. T., V. C. a J. H., pracovníci pošty, kteří čelili loupežným přepadením, popsali průběh jednotlivých útoků a vyjádřili se k osobě pachatele. Z jejich výpovědí vyplynulo, že ve všech třech případech se přepadení dopustila shodně popisovaná osoba – muž kolem 30 let, střední výšky, který svůj násilný atak s namířenou střelnou zbraní započal výzvou „davaj děngi“ a posléze přešel do plynulé češtiny. Vzhledem k tomu, že obviněný, který se toho času nacházel v nepříznivé ekonomické situaci (měl schváleno oddlužení, v důsledku čehož byl nucen měsíčně splácet nezanedbatelnou finanční částku, dotovali jej rodiče, zastavoval svoje osobní věci a s odůvodněním, že musí vyplatit svoji bývalou přítelkyni, žádal kamaráda o půjčku ve výši 50 000 Kč), uvedenému popisu pachatele odpovídal, na místech činů byly nalezeny jeho pachové, daktyloskopické a biologické stopy, jeho mobilní telefon se v době loupeží nacházel v buňkách mobilních operátorů, které zahrnovaly místa činů, a „záhadně“ se mu ztratila služební střelná zbraň, nelze se zřetelem na skutečnost, že posléze zjišťoval a shromažďoval poznatky o jiných pobočkách České pošty (v této souvislosti není bez zajímavosti ani poznatek, že ve všech třech inkriminovaných případech se jednalo o pošty nevybavené kamerovým systémem), o závěru o vině pochybovat.
23. Nejvyšší soud plně odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 17 až 21 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 6 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významnou otázkou, zda obviněný spáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. zda svým jednáním, kdy proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobil těžkou újmu na zdraví.
25. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)].
26. Za delší dobu trvající poruchu zdraví považují soudy vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písm. i) soudy považují nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981-II., č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). V praxi se často objevují případy, kdy těžká újma na zdraví spočívá v posttraumatické stresové poruše. V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že ne každá posttraumatická stresová porucha je bez dalšího těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Jako u každé poruchy zdraví je třeba i u posttraumatické stresové poruchy nejen zkoumat, zda trvala delší dobu (alespoň kolem šesti týdnů), ale též zda se minimálně po tu dobu projevovala jako vážná porucha zdraví. Povaha, délka trvání a intenzita posttraumatické stresové poruchy je otázka expertní, takže ji vymezí znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ovšem zda se jedná o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je otázka právní, a proto o ní nerozhoduje znalec, ale soud (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016).
27. Nalézací soud vyložil, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, v důsledku psychické újmy typu posttraumatické stresové poruchy došlo k významnému omezení poškozené J. H. v obvyklém způsobu života výrazně přesahující časový úsek šesti týdnů. Odvolací soud doplnil, že závěr o následcích na zdraví poškozené, podložený odbornými znaleckými znalostmi, se odvíjel od konkrétních obtíží poškozené, konkrétních omezení a délky doby.
28. Nejvyšší soud se s argumentací soudů nižších stupňů a v návaznosti na to s právním posouzením skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ztotožňuje.
29. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ze dne 26. 10. 2014 (č. listu 613 až 621) vyplynulo, že poškozená J. H. se ve všech základních životních sférách vyvíjela přiměřeně harmonicky do podoby zralé osoby zakotvené pracovně, partnersky i společensky. Před útokem netrpěla žádnou duševní poruchou ani chorobou. Na útok zareagovala akutní reakcí na stres, projevující se rozrušením, úzkostí a pocitem strachu, která plynule přešla do posttraumatické stresové poruchy. Tato porucha, jež v době zpracování znaleckého posudku, tj. cca tři měsíce po útoku, již zvolna spontánně odeznívala a bylo možné předpokládat, že plně odezní v řádu několika měsíců, poškozenou omezovala v obvyklé pracovní činnosti. Po ukončení pracovní neschopnosti a následné dovolené musela poškozenou na pracoviště doprovázet matka. Osamocení na pracovišti úzkost masivně potencovalo a vedlo k přeřazení poškozené na páteční směnu na jinou poštu, kde jí byla o hodinu zkrácena pracovní doba. Poškozená spontánně popisovala poruchu spánku spojenou s úzkostnými sny a tzv. flashbacky a epizody panické úzkosti tehdy, kdy situace vybavila vzpomínku na prožitek (viz např. pozorovaný emoční projev při výslechu, aktuální obavy z cizích osob na pracovišti, výsledek MAS dotazníku). Z dodatku znaleckého posudku ze dne 11. 8. 2015 (č. listu 1319 až 1322) lze dále zjistit, že poškozená se bála být doma sama, zamykala se, měla pocit, že za ní někdo stojí, nebylo jí příjemné, když byla sama v přítomnosti neznámých lidí, měla stažené hrdlo, bolel ji žaludek. Podstatné omezení poškozené v běžném způsobu života trvalo nejméně do 1. 10. 2014, tedy do doby, kdy byla zaměstnavatelem převedena na jiné pracoviště. Z výpovědi znalce MUDr. Michala Hesslera plyne, že jednání, kterého se obviněný vůči poškozené dopustil, by mohlo vést až k invaliditě či několikaměsíční pracovní neschopnosti. Vzhledem k intaktní osobnostní struktuře poškozené a k její premorbidní duševní zdatnosti se posttraumatická stresová porucha neprojevila v těžkém, závažném stupni. Poškozená vypověděla, že v pracovní neschopnosti byla do 9. 8. 2014, posléze se bála chodit do práce, a tak požádala o přeřazení na páteční odpolední směnu na jinou poštu. Uvedla, že dodnes má strach, na pracovišti to na ni působí stále stejně a za pomoc a oporu vděčí manželovi. Ze sdělení České pošty ze dne 17. 9. 2014 se podává, že na základě násilného loupežného přepadení pracovnice pošty M. dochází k 1. 10. 2014 ke změně otevírací doby pošt K. a M. – pracovnice pošty M. je v pátek odpoledne v celé budově sama a po psychické stránce tuto událost velice těžce zvládá.
30. Výše rozvedené neposkytuje prostor pro pochyby, že obviněný poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví. Vážné psychické potíže poškozené trvaly po dobu minimálně dvou měsíců a ovlivnily nejen její osobní, ale i pracovní život. Poškozená trpěla poruchami spánku, měla úzkostné sny a prožívala panické úzkosti. Bála se být sama, zamykala se, měla pocit, že za ní někdo stojí, měla stažené hrdlo, bolel ji žaludek, špatně snášela přítomnost cizích lidí, a to zejména na pracovišti, kam ji po návratu z pracovní neschopnosti trvající cca tři týdny musela začít doprovázet její matka. Ani uvedený doprovod blízké osoby nevedl k nastolení duševní pohody a poškozená, která se stále bála chodit do práce, byla nucena zažádat o přeřazení na páteční odpolední směnu na jinou poštu. Dovolací soud má za to, že v posuzované trestní věci posttraumatická stresová porucha intenzity těžké újmy na zdraví dosáhla. Jednání obviněného zaměřené vůči psychicky vyzrálé a odolné osobnosti vedlo k delší dobu trvající poruše zdraví [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku].
31. Co se týče výtky vztahující se k trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
34. Nalézací soud, jenž obviněnému Bc. M. D. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, podrobně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (str. 23 a 24 rozsudku). Akcentoval, že obviněnému nepřiznal žádnou polehčující okolnost. Ačkoliv obviněný nebyl dosud soudně trestán a v místě svého bydliště nebyl projednáván pro žádný přestupek, připomněl, že před spácháním trestné činnosti i v době jejího páchání vykazoval větší množství dluhů, které nebyl schopen splácet, a tak musel projít insolvenčním řízením, přičemž peníze, jež nebyl schopen splácet, si půjčoval i v době, kdy mu bylo schváleno oddlužení. Obviněnému přitěžovalo, že se trestné činnosti dopustil jako policista – osoba, která má před trestnou činností chránit a nikoliv ji aktivně páchat, a že loupež spáchal více útoky a v jednom případě brutálně fyzicky napadl poškozenou J. H. V souvislosti s útokem vůči poškozené J. H. soud poukázal na nebezpečí, které v případě nedbalé manipulace se zbraní hrozilo. Zmínil možnost výstřelu, který mohl vést k podstatně těžším následkům, než ke kterým došlo. Pokud jde o další okolnosti, jež obviněnému nesvědčily, zdůraznil uváženost, připravenost a promyšlenost útoků a pohnutku spočívající v zištnosti. Na základě všech uvedených skutečností uzavřel, že přiměřeným trestem bude trest odnětí svobody v trvání 7 let, tj. poblíž jedné třetiny zákonné sazby od 5 do 12 let, vykonávaný nikoliv ve věznici s ostrahou, ale ve věznici s dozorem. S ohledem na dosavadní bezúhonnost obviněného a s přihlédnutím k možnostem jeho nápravy soud postupoval podle §56 odst. 3 tr. ř. a obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do mírnějšího typu věznice. Odvolací soud, který se se soudem prvního stupně ztotožnil, dodal (str. 7 usnesení), že uložený trest by nebylo možné považovat za nepřiměřeně přísný, ani pokud by byl obviněný odsouzen výlučně za útok pod bodem 3) výroku o vině. V komplexu tří útoků se podle něj jednalo o trest spíše mírný, obzvláště byl-li obviněný za použití moderačního ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do mírnějšího typu věznice. Soud poznamenal, že k případnému zpřísnění trestu nemohl přistoupit s ohledem na zásadu reformace in peius (odvolatelem byl pouze obviněný). Proti takovým závěrům soudů nižších stupňů nelze mít žádných výhrad. Jejich argumentace je přiléhavá a vyčerpávající a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěr je vyvážený. Vzhledem k povaze a závažnosti činu a k osobě pachatele nemůže být trest odnětí svobody v trvání sedmi let považován za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
35. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
36. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu