ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.727.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 727/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání obviněného T. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 6 To 522/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 168/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 6 To 522/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 4 T 168/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 4 T 168/2016, byl obviněný T. D. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že se
dne 11. 12. 2015 v 13.30 hod. v P., H. ulici, jako řidič dodávkového vozidla R. M., plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci provozu na pozemní komunikaci a jako řidič nezajistil bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, ačkoliv to vyžadovaly okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, čímž porušil ustanovení §5 odst. 21 písm. b) a §24 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), následkem čehož při couvání srazil poškozenou chodkyni E. B., která po vozovce přecházela ke kontejnerům na směsný odpad, při nárazu došlo k zachycení levé nohy poškozené a její podsunutí pod zadní část vozidla a tažení po živičném povrchu vozovky, a poškozená při následném pádu utrpěla pohmoždění a krevní výron v oblasti levé očnice, pohmoždění hlavy a další oděrky a jiná drobná, ve výroku o vině popsaná poranění, a při pokusu poškozené vymanit se zpod doposud se pohybujícího vozidla došlo ke kontaktu levého jejího bérce se spodním uchycením tlumiče pravého zadního kola vozidla, přičemž poškozená utrpěla zejména tržní ránu délky 20 cm na přední straně dolní třetiny levého bérce zasahující do podkoží, a tato zranění si s ohledem na nekrózu tkáně na poraněném bérci, jež vyžadovala opakované chirurgické odstranění, vyžádala hospitalizaci v délce 17 dní a poškozenou s ohledem na nutnost používat chodítko a berle a neschopnost samostatného nakupování, vaření, zajištění hygieny a převazování rány omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů.
2. Za tento přečin byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 6 To 522/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, neboť popsaným jednáním nenaplnil subjektivní stránku přečinu kladeného mu za vinu. Obviněný zdůraznil, že byl uznán vinným nedbalostním přečinem podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, u něhož je nutné uplatnit podmínky vymezené v §16 tr. zákoníku, a že si byl v konkrétní situaci vědom, že by mohlo dojít k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a proto také učinil veškeré úkony, které po něm bylo možné rozumně požadovat, aby k porušení zájmu nedošlo. Zkontroloval bezprostředně před jízdou stav vozidla, jeho okolí a před započetím couvání s vozidlem aktivoval akustickou i světelnou signalizaci a nadále kontroloval koridor pro couvání v bočních zpětných zrcátcích vozidla. Jeho jednání proto není možné označit jako bezdůvodné spoléhání na to, že k porušení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Neztotožnil se se soudy nižších stupňů, že měl učinit ještě další kroky.
5. Všechny zákonné požadavky důležité pro předejití a zabránění případnému škodlivému následku obviněný svým chováním před započetím couvání splnil, a to i ve smyslu názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 125/2015. K nutnosti použít zvukovou a světelnou signalizaci před započetím couvání a v jeho průběhu, nebyl s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, povinen použít. Z názoru vyjádřeného Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, jímž bylo zrušeno citované usnesení Nejvyššího soudu, obviněný dovodil, že za popsané jednání nemůže nést trestní odpovědnost, a s odkazem na něj zdůraznil, že, na rozdíl od řidiče osobního automobilu v citované věci, se nenacházel v obytné zóně a použil všech jemu dostupných prostředků, zejména velmi pomalou jízdu a akustický signál couvání, což je potvrzeno i výpovědí svědkyně M. K., která akustický signál slyšela, i když se nenacházela v bezprostřední blízkosti vozidla, což svědčí o jeho dostatečné hlasitosti.
6. Za nesprávné obviněný označil, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho argumentací, v níž poukazoval na porušení povinností samotnou poškozenou E. B. Zdůraznil, že i ona měla povinnosti plynoucí z §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a jako chodec na vozovce byla povinna se rozhlédnout před vstupem do vozovky a ujistit se, že přecházením neohrozí sebe ani ostatní účastníky silničního provozu, jak plyne kromě její zákonné povinnosti i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že chodec vstupující do vozovky je povinen se přesvědčit, zda se nepřibližuje v jeho směru vozidlo. Podle obviněného však poškozená uvedenou povinnost nedodržela, když se před započetím přecházení vozovky nerozhlédla ani vozovku nepřecházela nejkratší možnou cestou. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009, obviněný zdůraznil, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, připomenul, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze vyvozovat v hypotetické rovině, ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností dané dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, které řidič vnímá svými smysly. Z hlediska nedbalostního zavinění [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě.
7. Obviněný v dovolání též vytýkal soudům obou stupňů, že se řádně nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio , a dostatečně nezhodnotily, že vyčerpal veškeré dostupné a rozumné požadavky na zamezení škodlivého následku, kdežto poškozená, byť šlo o osobu vysokého věku, porušila své povinnosti chodce. Pro aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku soudy nebraly do úvahy všechny ve věci zjištěné okolnosti zejména absenci naplnění všech znaků zavinění z nedbalosti, když v této věci by přiměřeným bylo použití jiných prostředků, zejména správního práva.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření učiněném v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. námitku obviněného o nedostatku zavinění nepovažoval za důvodnou s tím, že soudy se s ní dostatečně a správně vypořádaly. Odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2065/15 označil za nevhodný pro odlišnost projednávaných případů. Zdůraznil, že v přezkoumávané věci obviněný neměl dostatečný rozhled, protože, neviděl při couvání přímo za vozidlo, mohl pouze kontrolovat situaci v levém a pravém bočním zrcátku (zadní prostor vozu byl jinak zakryt výplní, což vylučovalo výhled přímo dozadu), kromě toho se pohyboval, s ohledem na dopravní situaci v místě nehody a nedostatečný výhled, rychlostí okolo 10 km/h, což je rychlost běhu či klusu průměrného člověka. O obviněným tvrzené vysoké míře opatrnosti nesvědčí, ani to, že řídil dodávkový, nikoliv osobní automobil, přičemž couvání s dodávkovým vozidlem, z něhož je ve srovnání s osobním vozidlem omezený výhled, jde o vozidlo rozměrnější, složitější a rizikovější, a zdůraznil i odlišnosti od srovnávané věci, v níž byly dospělé osoby a pachatel spoléhal, že na dítě dohlédnou a zabrání mu ve vběhnutí do cesty, a couval rychlostí odpovídající „pomalé chůzi“. Podle státního zástupce dovolatel v nyní přezkoumávané věci jednal nedbale, jak správně konstatovaly soudy v dotčených rozhodnutích, a jelikož z jejich odůvodnění nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jde o správné rozhodnutí. V postupech soudů shledal soulad s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v odůvodnění rozhodnutí splnění požadavků zakotvených v §125 odst. 1 tr. ř. Protože neshledal vady, státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného neobdržel.
III. Přípustnost a důvody dovolání
11. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
12. Dovolání obviněného je podáno z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Toto zákonné vymezení zásadně umožňuje nápravu právních vad tkvících v nesprávném právním posouzení skutku, anebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nikoliv nedostatků procesní povahy, tj. ani správnosti skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro závěr správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
13. Posoudí-li se z těchto hledisek dovolání, je zřejmé, že ho obviněný podal při respektu k podmínkám zákonem stanoveným pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v jeho obsahu brojil proti nesprávnosti právní kvalifikace, kterou spatřoval v nedostatečném posouzení subjektivní stánky jemu za vinu kladeného činu, když vytýkal, že soudy s ohledem na konkrétní ve věci zjištěné skutečnosti se řádně nezabývaly jeho zviněním a dostatečně neposuzovaly ani škodlivost jemu za vinu kladeného činu. Na podkladě těchto hmotněprávních námitek, které plně korespondují s vymezením označeného dovolacího důvodu [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání důvodné.
IV. K námitkám obviněného
14. Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného směřují zejména proti nedostatečnému uvážení všech skutečností rozhodných pro závěr o jeho zavinění, je třeba uvést, že jde o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
15. Soud prvního stupně právní závěry o tom, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní, založil na úvahách, že obviněný bez závozníka, s ohledem na situaci na místě, kde parkoval, věděl, že vycouvává do místa, kde může být pohyb osob, a to i dětí a osob vyššího věku, věděl, že je zde malý manévrovací prostor jak pro vozidla, tak pro chodce. Vyjížděl přitom takovým způsobem (rychlost couvání cca 10 km/hod) z místa, kde neměl dostatečný výhled přímo za vozidlem, a věděl, že od momentu, kdy odejde od zadní části vozu a nasedne, uplyne delší doba. Ačkoli měl zapnuto signalizační zařízení, bylo i toto opatření nedostatečné. Soud zdůraznil, že nepožaduje, aby si při couvání v obytné zóně zajistil pomoc způsobilé osoby, ačkoli mohl požádat kupříkladu zákaznici, jíž dovezl balíček, ale v takovém případě měl učinit jiné důraznější opatření. Soud z žádného důkazu nezjistil, že by se poškozená chovala nepřiměřeně místní situaci. Připustil, že je možné, že přeslechla zvukový signál couvajícího vozidla, který však k zajištění bezpečnosti chodců nepostačoval. V odůvodnění soud dále konstatoval porušení ustanovení §4 písm. a), b) a §22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. a §22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. s tím, že shledal závažné porušení důležité povinnosti, bezprostředně vedoucím k následku, kterým je těžká újma na zdraví u E. B. (srov. stranu 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně).
16. Odvolací soud v závěrech soudu prvního stupně nezjistil nedostatky a na straně 3 přezkoumávaného rozhodnutí uvedl, že nalézací soud správně zhodnotil konkrétní dopravní situaci. Sám poukázal na ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a doplnil, že obviněný věděl, že couvá po zužující se komunikaci hustě zastavené parkujícími vozidly, na níž jsou navíc umístěny kontejnery na odpad, a tudíž bezpečné couvání v tomto místě s větším vozidlem vyžadovalo potřebný a dostatečný výhled. Ačkoli obviněný využil k bezpečnějšímu couvání zvukovou a světelnou signalizaci a velmi pomalou jízdu, nemohla tato opatření nahradit vizuální kontrolu prostoru, do kterého couvající vozidlo vjíždí. V důsledku toho došlo k nehodovému ději, neboť obviněný poškozenou vůbec neviděl, ačkoli vzhledem k jejímu vysokému věku a s ním souvisejícímu pomalejšímu pohybu nešlo o rychlost, kterou by nebylo možné při dostatečném výhledu zaregistrovat.
17. Nejvyšší soud takto učiněné a rozvedené závěry soudů obou stupňů (vyjma závěru o naplnění znaku „těžké újmě na zdraví“, kterou poškozená utrpěla, který je nepochybný a ani obviněný proti němu svými výhradami nebrojí), považuje za předčasné a nedostatečné. Nedostatečnost Nejvyšší soud shledal u ostatních znaků jak základní skutkové podstaty, tak i kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že závěry o tom, jaké povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu z nedbalosti obviněný porušil, zda se jednalo o porušení důležité povinnosti, soudy pouze v jejich pojmové podobě konstatovaly bez toho, aby vysvětlily podstatné skutkové okolnosti, které k takovému právnímu závěru vedou. Výhledové možnosti, o kterých se oba soudy zmiňují, nemají žádný skutkový podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a proto jsou jen ničím nepodloženou úvahou soudů. Taktéž ve vztahu k subjektivní stránce není v přezkoumávaných rozhodnutích ani provedeném dokazování dostatek podkladů. V této části je proto třeba obě rozhodnutí soudů nižších stupňů označit za nepřezkoumatelná, protože z nich neplyne, v jaké nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písmen a) či b) tr. zákoníku obviněný jednal. Soudy se nezabývaly ani mírou zavinění obviněného, neboť vůbec nezkoumaly, zda a jaký podíl na svém zranění nese sama poškozená a zda i ona neporušila jí dané povinnosti chodce, a pro ten případ neobjasnily, za jakých skutečností poškozená do vozovky vstoupila, když právě možný podíl spoluzavinění ze strany poškozené, jejž soudy vůbec nebraly do úvahy, by měl mít pro závěr o vině obviněného rozhodný význam.
18. Pokud jde o povinnost, kterou obviněný porušil, nelze k ní z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí objektivně nic zjistit, naopak je v nich patrný rozpor, protože jiná ustanovení jsou citována ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [§5 odst. 21 písm. b) a §24 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb.] a odlišná od nich jsou v jeho odůvodnění [§4 písm. a), b) a §22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.]. Odvolací soud tyto rozpory rovněž nevysvětlil ani neodstranil, když v rámci odůvodnění svého usnesení na straně 1 sice opravil zjevně chybnou citaci odstavce u §5 zákona č. 361/2000 Sb. v popisu skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, avšak v odůvodnění svého usnesení navíc konstatoval i porušení ustanovení §24 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Nadto tak činil bez jakékoli konkrétní vazby na porušení důležité povinnosti spatřované v jednání obviněného podle soudem prvního stupně použité právní kvalifikace, kterou považoval za správnou. Z odůvodnění jeho usnesení je zřejmý nesoulad ohledně jeho závěru o tom, že šlo o „porušení důležité povinnosti“, když se nezabýval rozpory ohledně porušených povinností obviněného vyplývajících z rozsudku soudu prvního stupně, což má rovněž vliv na nepřezkoumatelnost závěru nejen o tom, jaké povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu obviněný porušil, ale i o tom, zda vůbec šlo o porušení „důležité povinnosti“ ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Se zřetelem na takto nedůsledné vypořádání se se všemi uvedenými podstatnými skutečnostmi je třeba zdůraznit zcela neúplný rozsah provedeného dokazování, které je založeno toliko na výpovědích obviněného, poškozené a svědkyně M. K., znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a protokolu o ohledání místa činu, což jsou důkazy potřebné, nikoliv však dostačující pro objasnění všech právních skutečností.
19. Nejvyšší soud z těchto důvodů považuje za nutné připomenout, že spáchání tohoto trestného činu v souvislosti s dopravní nehodou v jeho základní skutkové podstatě předpokládá, aby došlo k porušení dopravního předpisu, které je v příčinné souvislosti s následkem, který při havárii vznikl [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1964, sp. zn. Tzv 23/64 (uveřejněné pod č. 7/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
20. Ke kvalifikované skutkové podstatě je třeba uvést, že za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1966, sp. zn. 9 Tz 11/66 (uveřejněné pod č. 31/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 24. 1. 1963, sp. zn. 8 Tz 30/62 (uveřejněné pod č. 39/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. V porušení každého dopravního předpisu nelze spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ ve smyslu citovaného ustanovení [srov. přiměřeně rozhodnutí Vojenského obvodového soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 3 T 71/62 (uveřejněné pod č. 5/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Pro porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku jsou významná tato kritéria: Postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanovených povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71 (uveřejněné pod č. 33/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále o nepřiměřeně rychlou jízdu, hlavně v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1960, sp. zn. 8 Tz 10/60 (uveřejněné pod č. 57/1960 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Rovněž lze za takové porušení důležité povinnosti považovat i předjíždění v místech, kde je to zakázáno, nebo i couvání s nákladním autem na veřejném prostranství, v kamenolomu nebo jiných situacích při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další náležitě poučenou osobou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 1977, sp. zn. 6 Tz 73/76 (uveřejněné pod č. 40/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1558]. Výčet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci.
22. K subjektivní stránce je třeba mít na paměti, že závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem, majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu, dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).
23. Se zřetelem na všechna takto vymezená pravidla je podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zřejmé, že je soudy nerespektovaly a řádně zjištěné okolnosti v projednávané věci ve vztahu k nim neposuzovaly. Nejvyšší soud zejména konstatuje, že vzhledem k tomu, že ve věci nebyl zpracován znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, nebyly objektivním způsobem posouzeny takové skutečnosti jako rychlost vozidla obviněného (závěr o desetikilometrové rychlosti soud činí jen na podkladě výpovědi obviněného) a jeho výhledové poměry. Pokud soud prvního stupně s odkazem na ně vyvodil závěr o tom, že obviněný „věděl, že je zde malý manévrovací prostor“, učinil tak zřejmě jen podle poměrů vyplývajících z protokolu o ohledání místa činu, aniž by měl konkrétní parametry hodnověrným způsobem prokázány. Stejně tak i závěr, že „z žádného důkazu nebylo zjištěno, že by se E. B. chovala nepřiměřeně místní situaci“, a že „je možné, že přeslechla signál couvajícího vozidla“, dovozuje rovněž jen z vlastní neurčité úvahy, která z výsledků provedeného dokazování nevyplynula. Soud nezkoumal, z jakého místa poškozená vyšla a zda ji obviněný v daných poměrech s ohledem na řadu stojících vozidel vůbec mohl vidět. Výšku poškozené a její chování těsně před střetem soud vůbec neposuzoval, resp. spíše nezkoumal, a to ani s ohledem na to, že poškozená vstoupila do vozovky v místě, kde zřejmě, jak lze dosud předpokládat, nebyl přechod pro chodce. Důvod, proč poškozená zvukový signál vozidla obviněného, který slyšela dále stojící svědkyně, nezaregistrovala, nebyl rovněž zkoumán. Jestliže soudy tato rozhodná hlediska nezjistily a nevyhodnotily, nemohly dospět k jednoznačnému závěru o porušení jakékoli, natož pak důležité povinnosti, naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu, obviněným, a tudíž v tomto směru jsou jejich závěry předčasné, bez opory dokazování obsaženého v obsahu spisu.
24. Jelikož se jak v základní, tak kvalifikované skutkové podstatě jedná o trestný čin nedbalostní, je třeba v obecné rovině nejprve uvést, že o vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. O nevědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde tehdy, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
25. Zásadně i zde platí, že závěr o subjektivních znacích se musí vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972/IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], která jsou následně blíže rozvedena a vysvětlena v odůvodnění soudního rozhodnutí. K tomu je třeba zdůraznit kritérium potřebné míry opatrnosti požadované u vědomé i nevědomé nedbalosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Závěr o vědomé nedbalosti musí vyplývat z osoby pachatele a konkrétních okolností případu jím vnímaných nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. Tz 38/65 (uveřejněný pod č. 45/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K závěru o nedbalostním zavinění u trestného činu ublížení na zdraví je třeba vždy zkoumat i subjektivní okolnosti na straně pachatele, neboť hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat hypoteticky. Vždy je totiž třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace. Orgány činné v trestním řízení se musí při zkoumání subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku zabývat tím, zda pachatel citovaného trestného činu byl kromě dodržení potřebné míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu v daném případě i subjektivně schopen vynaložit takovou míru opatrnosti, která by za existujících objektivních okolností zabránila vzniku protiprávního účinku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1221/2010). Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012 (uveřejněný pod č. 5/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K tomu je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané [povětrnostní podmínky, stav a povrch vozovky, výhledové poměry, mimořádný průběh události atd.; přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81 (uveřejněné pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud jde o dopravní nehodu, při které je poškozeným chodec, platí, že střet motorového vozidla s chodcem zpravidla vede k vážnému poškození zdraví či újmě na životě. Takový protiprávní následek (resp. účinek) je pro průměrně disponovaného řidiče snadno představitelný, takže právě ve vztahu k uvedenému následku je obvykle dána nevědomá nedbalost podle citovaného ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 763/2013). To vše ale jen za předpokladu, že povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně, neboť jen tehdy může jít o zavinění z nedbalosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279)].
26. S tímto vymezením nedbalosti u přečinu podle §147 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku souvisí, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost, o jejíž existenci v posuzované věci vyvstávají za současného stavu dokazování vážné pochybnosti. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je totiž bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §15 a 16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80 (uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, či ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Na základě stejných zásad je třeba řešit i případy, kdy např. řidič porušil předpisy o pravidlech bezpečnosti silničního provozu, ale takové konkrétní porušení nemělo vliv na vznik nehody a způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, který vstoupil do vozovky před řidičem na tak krátkou vzdálenost, že tento nemohl reagovat, a tudíž došlo k přetržení příčinné souvislosti [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, a ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněné pod č. 72/1971 a č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Řidič se tedy trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti nedopustil, ač tu jinak došlo k porušení bezpečnostního předpisu a těžké újmě na zdraví. Mezi porušením bezpečnostního předpisu nebo uznávaného pravidla a následkem musí být mimo obecně vyžadovaného příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě právě nastal (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 234).
27. Jestliže soud prvního stupně v posuzované věci učinil ve skutkovém zjištění závěr, že obviněný „se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci provozu na pozemní komunikaci a jako řidič nezajistil bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, ačkoliv to vyžadovaly okolnosti, zejména nedostatečný rozhled“, pak podle stávajících výsledků provedeného dokazování není jasné, na podkladě čeho k těmto závěrům dospěl, když tomu, že se „nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci provozu na pozemní komunikaci“, odporuje výpověď obviněného, kterou i soud vzal za podklad svého rozhodnutí (v odůvodnění neuvedl, že by tvrzení obviněného nevěřil), že obviněný zkontroloval zadní dveře, rozhlížel se a nikoho neviděl, nikdo tam nebyl. Šel do kabiny, zkontroloval zrcátka, opět tam nikoho neviděl, a začal pomalu couvat. Po pár metrech uslyšel ránu. V případě, že soud tuto výpověď nepovažoval za nepravdivou, bylo třeba, aby podle tohoto jejího obsahu posoudil, zda obviněný splnil všechny povinnosti řidiče před couvání a při něm, eventuálně které porušil. Bylo rovněž nutné, aby soud konkrétně uvedl, v čem spočívalo to, že obviněný se plně nevěnoval řízení vozidla, a z čeho dovodil, že nesledoval situaci v provozu.
28. Takové závěry však soudy prvního ani druhého stupně ve svých rozhodnutích neučinily. Zcela stranou svých úvah o zavinění obviněného ponechaly skutečnost, že poškozená ve své výpovědi (viz č. l. 51 spisu) uvedla, že „šla normálně mezi auty, asi podél dvou nebo tří aut, které zbývaly ke kontejnerům“, a tedy nehodnotily, zda ji obviněný v daných poměrech mohl vidět, zda v rozhodném momentě, kdy obviněný obhlížel prostor za vozidlem, nebyla skryta mezi stojícími automobily.
29. Nejasný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že šlo o „couvání v obytné zóně“. Pro takovou okolnost ve věci rovněž chybí podklad, neboť z žádného jiného důkazu, zejména z policejní dokumentace místa činu obsažené ve spisu, ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se místo nehody nacházelo v obytné zóně ve smyslu §39 odst. 1, případně v návaznosti na §23 zákona č. 361/2000 Sb.
30. Z obsahu odůvodnění odvolacího soudu plyne, že se důsledně nezabýval všemi argumenty, které obviněný uvedl v odvolání, především, zda se na vzniklé kolizní situaci nepodílela i poškozená, jak obviněný důvodně konkrétně namítal. V té souvislosti odvolací soud nesplnil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně a logickým způsobem vypořádat i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)].
31. Se zřetelem na to, že soudy obou stupňů všechny tyto skutečnosti, které mají podstatný význam pro závěr, zda obviněný jednal zaviněně a do jaké míry se mohlo na vzniku zranění poškozené podílet i spoluzavinění poškozené, a zda byla s ohledem na všechny takto naznačené otázky, na něž prozatím není možné spolehlivě odpovědět pro nedostatek podkladů v provedeném dokazování, naplněna hlediska pro závěr o porušení důležité povinnosti ze strany obviněného, nemohla napadená rozhodnutí obstát. Soudy nerespektovaly požadavky kladené zákonem na náležitosti odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a protože tuto svoji zákonnou povinnost nesplnily, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti, protože neobsahují úvahy vedoucí k vlastnímu právnímu posouzení věci [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), či nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Taková vada obecně zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, §26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61)]. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným zejména v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)].
32. Nepřezkoumatelnost dovoláním napadených rozhodnutí v této věci, jak bylo výše naznačeno, nespočívá pouze v jejich stručnosti a vnitřní nesouladnosti, ale má původ v nedostatečném rozsahu dokazování, jež bezprostředně souvisí s pochybnostmi o správnosti právního posouzení a jeho odůvodnění, neboť pro nedostatek důkazů, zejména při soudem konstatované nemožnosti či nevhodnosti opakovaného výslechu poškozené [za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byla její výpověď z přípravného řízení z č. l. 49 až 55 pouze čtena – viz č. l. 210] a absenci znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví městská doprava silniční, specializovaného na posuzování příčin dopravních nehod, nebylo možné spolehlivě uzavřít, jaké povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu obviněný porušil, zda jednal zaviněně ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) či b) tr. zákoníku, zda v tomto směru nebylo podstatné spoluzavinění poškozené a zda porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Tyto skutečnosti bylo nutné zkoumat především s ohledem na místní, povětrnostní, světelné a jiné podmínky v místě a době nehody, na způsob jízdy obviněného a chování a počínání poškozené (např. existence přechodu pro chodce poblíž místa nehody, rozmístění chodníků, způsob přecházení vozovky v návaznosti na povinnosti chodce vymezené v §53 a 54 zákona č. 361/2000 Sb.), které by mohlo mít význam pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem na zdraví poškozené, kterou se soudy rovněž nijak nezabývaly, vyjma lakonického konstatování nalézacího soudu, že „z žádného důkazu nebylo zjištěno, že by se poškozená E. B. chovala nepřiměřeně místní situaci“ na straně 5 jeho rozsudku.
V. Závěr Nejvyššího soudu
33. Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností shledal, že v současném stadiu řízení je dokazování provedené soudy nedostatečné, protože soudy prozatím nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o vině obviněného v této trestní věci. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 6 To 522/2016, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 4 T 168/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. V dalším řízení bude povinností soudu prvního stupně, jemuž se věc k dalšímu provedení dokazování a právnímu posouzení vrací, respektovat výše uvedené výhrady, doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod. Nelze přitom předem vyloučit, že pro řádné ověření místních poměrů bude nutné provést i vyšetřovací pokus, eventuálně provést další důkazy, jejichž potřeba se během dokazování projeví.
35. Po doplnění dokazování v naznačeném směru za účelem objasnění všech výše vytknutých nedostatků především ohledně zavinění obviněného a jím porušených povinností plynoucích z pravidel silničního provozu, spoluzavinění poškozené založeného na porušení povinností chodce a závěru o porušení důležité povinnosti obviněného, bude na soudu, aby na podkladě všech provedených důkazů za splnění podmínek §2 odst. 5 tr. ř. všechny důkazy v souladu s kritérii plynoucími z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. znovu pečlivě zhodnotil a řádně se vypořádal se všemi ve věci významnými okolnostmi.
36. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že teprve poté, co soud z hledisek výše naznačených řádně objasní příčiny a průběh dopravní nehody, jakož i situaci na místě jí bezprostředně předcházející, a věc podle naznačených kritérii přezkoumá, bude moci o věci znovu při vázanosti shora vyslovenými názory rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu