ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.738.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 738/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovoláních obviněných J. V. a L. CH. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 4 To 415/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 76/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. V. a L. Ch. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 7 T 76/2015, byli obvinění J. V. a L. Ch. uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spojení s §238 tr. zákoníku, za což byli oba shodně podle §234 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku.
2. Označený rozsudek napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti výrokům o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 4 To 415/2016, byla odvolání obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku dopustili tím, že
v období od 14. 3. 2008 do 20. 3. 2008 na blíže nezjištěném místě v J. H. po předchozí vzájemné domluvě obviněný J. V. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem J. V., s místem podnikání E. K., J. H., se zištným úmyslem a nevůlí řádně a včas hradit kupní cenu za odebrané zboží od společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., IČ 26855488, se sídlem Slovenská 1085/1a, Ostrava Přívoz, s níž obchodoval, přesvědčil svého zaměstnance spoluobviněného L. Ch., aby v souvislosti s obchodním jednáním o dodávkách zboží se společností CUPROSAN Bohemia, s. r. o., napodobil jeho podpis (tj. podpis obviněného J. V.) na dvou výtiscích tzv. rámcové smlouvy rok 2008 a dvou vlastních blankosměnkách na řad CUPROSAN Bohemia, s. r. o., a obviněný L. Ch. podle pokynu obviněného J. V. na obou rámcových smlouvách v podpisové doložce za kupujícího firma J. V. napodobil podpis „V.“ a na obou blankosměnkách u údaje podpis výstavce napodobil podpisy „V.“, tyto padělané dokumenty pak obviněný J. V. předal J. S., vedoucímu skladu pobočky CUPROSAN Bohemia, s. r. o., v ulici P., Č. B., s tím, že se padělané blankosměnky budou CUPROSAN Bohemia, s. r. o., jevit jako platný prostředek zajištění závazků z nezaplaceného odebraného zboží firmou J. V., v důsledku čehož lstivě podepsaná rámcová smlouva 2008 a blankosměnka byly akceptovány tehdejší jednatelkou CUPROSAN Bohemia, s. r. o., M. W., která dne 25. 3. 2008 rámcovou smlouvu 2008 podepsala a jedno pare smlouvy zaslala zpět obviněnému J. V., který následně dodávané zboží od CUPROSAN Bohemia, s. r. o., ve lhůtě splatnosti a ani poté v rozporu s uzavřenou rámcovou smlouvou rok 2008 nehradil, a protože v březnu roku 2009 na dodaném a nezaplaceném zboží dlužil nejméně 1 333 716 Kč, CUPROSAN Bohemia, s. r. o., dne 23. 3. 2009, po vepsání údaje splatnosti 23. 3. 2009 a směnečné sumy ve výši 1 411 731 Kč směnku předložila obviněnému J. V., který u následně probíhajícího směnečného sporu, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 133/2009, zpochybnil pravost směnky, a neúspěšná CUPROSAN Bohemia, s. r. o., podle rozsudku citovaného soudu ze dne 7. 6. 2012, č. j. 27 Cm 133/2009-192, byla povinna žalovanému obviněnému J. V. zaplatit náklady námitkového řízení ve výši 94 096,40 Kč a České republice částku ve výši 5 094 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 4 To 415/2016, podali obvinění prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkli, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Namítli, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku odvolacím soudem se promítlo do špatné právní kvalifikace jejich jednání. Podle ujednání v rámcové smlouvě byla společnost CUPROSAN Bohemia, s. r. o., vlastníkem dodávaného zboží až do okamžiku jeho zaplacení odběratelem – obviněným J. V. Odvolací soud však tuto skutečnost nevzal v potaz a vůbec nehodnotil to, že společnost CUPROSAN Bohemia, s. r. o., vyplnila blankosměnku neoprávněně, neboť zboží, byť se nacházelo ve skladu firmy J. V., stále vlastnicky náleželo společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o. Obviněný J. V. přitom opakovaně společnost CUPROSAN Bohemia, s. r. o., prostřednictvím jejích zástupců žádal, aby si část zboží převzala zpět, avšak to navzdory předchozím slibům nebylo touto společností akceptováno. K tomu obviněný již policejnímu orgánu předložil daňové přiznání podnikajícího subjektu J. V. za rok 2008, ve kterém je k 31. 12. 2008 vyčíslena hodnota zásob skladu na částku 1 928 425,13 Kč. Při uzavírání rámcové smlouvy bylo se společností CUPROSAN Bohemia, s. r. o., dohodnuto, že dodávané zboží, které firma obviněného J. V. nezpracuje či neprodá, bude moci kdykoliv dodavateli vrátit. Uvedené ujednání v rámcové smlouvě je de facto ujednáním o konsignačním skladu, kdy je skladováno zboží jiného vlastníka. Z uvedené skutečnosti podle dovolatelů vyplývá, že společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., vůbec nevzniklo právo doplnit blankosměnku o chybějící údaje a tuto použít v obchodním soudním sporu. Tyto skutečnosti však odvolací soud při posuzování míry společenské škodlivosti jako materiální podmínky trestnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku vůbec nezohlednil, přičemž dovolatelé v této souvislosti poukazují i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 415/2010.
6. Současně obviněný J. V. namítl, že neměl žádnou motivaci k tomu, aby žádal svého pracovníka – spoluobviněného L. Ch.– o zfalšování podpisu na blankosměnce. Vycházel z ujednání v rámcové smlouvě ohledně výhrady vlastnictví dodavatele společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., podle kterého je zboží až do jeho zaplacení odběratelem stále ve vlastnictví dodavatele.
7. Obvinění rovněž vytkli, že odvolací soud celou věc nesprávně právně posoudil v návaznosti na ustanovení §18 a §19 tr. zákoníku, a to s ohledem na hodnocení okolností, za nichž obviněný L. Ch. za obviněného J. V. podepisoval doklady a jiné písemnosti – v tomto konkrétním případě rámcovou smlouvu a blankosměnku. Obvinění nezpochybňují, že obviněný L. Ch. jakožto zaměstnanec J. V., v době nepřítomnosti J. V. za něj v sídle firmy přebíral poštu i dodávky zboží, s čímž souviselo i podepisování souvisejících listin a dokumentů. Tyto obviněný L. Ch. vždy podepisoval jménem J. V. Obviněný L. Ch. v minulosti nikdy nepřišel do styku s jakoukoliv směnkou a neměl představu o tom, k čemu směnka slouží. Proto při přebírání zboží od řidiče společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., podepsal všechny listiny, které mu byly řidičem k podpisu předloženy. Mezi předloženými listinami byla i blankosměnka, tedy listina, ve které nebyla uvedena žádná peněžní suma. Při neznalosti směnečných vztahů však listina bez uvedení peněžní sumy v obviněném L. Ch. nevyvolala a ani vyvolat nemohla žádnou opatrnost, neboť listina obsahovala pouze příslib zaplacení, což si obviněný L. Ch. vyložil tak, že za dodané zboží bude zaplaceno. Rozhodně si však nebyl vědom právních následků zfalšovaného podpisu blankosměnky a jednal tak ve skutkovém a právním omylu ve smyslu §18 a §19 tr. zákoníku.
8. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 4 To 415/2016, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po rekapitulaci obsahu předchozího řízení a obsahu společného dovolání obviněných ve svém vyjádření rozdělil námitky dovolatelů do tří skupin. První skupinu námitek představují ty, ve kterých obvinění namítli, že obviněný L. Ch. jednal ve skutkovém a právním omylu. Tyto námitky však obvinění ve skutečnosti nijak nekonkretizovali a není z nich patrné, o jakou formu omylu by se mělo jednat, popřípadě kterých právních norem by se právní omyl měl týkat. Fakticky těmito námitkami obvinění brojili proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, podle kterých předmětné směnky obviněný L. Ch. opatřil na základě pokynu obviněného J. V. podpisem „V.“, a prosazovali vlastní skutkovou verzi, podle které byly předmětné směnky obviněnému L. Ch. podstrčeny k podpisu zaměstnancem společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o. Státní zástupce však zdůraznil, že k námitkám směřujícím výlučně do oblasti skutkových zjištění nelze v dovolacím řízení přihlížet.
10. Druhou skupinu námitek představují námitky týkající se existence výhrady vlastnictví společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., k dodanému a nezaplacenému zboží. Tyto námitky jsou však z hlediska naplnění formálních znaků zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku naprosto irelevantní. Otázka výhrady vlastnictví by mohla mít význam v případě, že by obvinění byli stíhání pro některý z majetkových trestných činů, pro takový čin však dovolatelé stíhání nebyli.
11. Třetí skupinu námitek označil státní zástupce jako jedinou způsobilou pro naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky týkající se nesprávného vyhodnocení společenské škodlivosti činu, tyto námitky však státní zástupce nepovažoval za důvodné. Podle obviněnými citovaného usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 415/2010 je nutno posuzovat, zda pachatel trestného činu podle §234 tr. zákoníku (dříve §140 tr. zák.), který padělal směnku, výrazněji ohrozil směnečné právní vztahy, či zda ji užil podpůrně jako prostředek ke spáchání jiného trestného činu. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem danou problematiku řešilo ve vztahu k materiálnímu znaku trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 dříve platného trestního zákona (dále jen „tr. zák.“). Nynější právní úprava však vychází z formálního pojetí trestného činu a již úpravu obdobnou té v §3 odst. 2 tr. zák. neobsahuje. Přesto v této souvislosti státní zástupce dodává, že okolnosti zvyšující společenskou nebezpečnost (v terminologii nynější právní úpravy společenskou škodlivost) činu byly v citovaném rozhodnutí uvedeny pouze příkladmo (převoditelnost směnky indosamentem, použití ke spáchání jiného trestného činu) a může se tedy jednat i o okolnosti jiné. V nyní projednávané trestné věci obviněných společenskou škodlivost činu zvyšuje již samotná skutečnost, že obvinění směnku vyhotovili nejen v úmyslu jí užít jako pravé, ale že jí jako pravé také skutečně užili. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný J. V. padělané blankosměnky použil k posílení svého postavení při obchodním jednání se společností CUPROSAN Bohemia, s. r. o., a tyto padělané blankosměnky jí předal k zajištění závazku. Společnost CUPROSAN Bohemia, s. r. o., pak v dobré víře padělané směnky použila k vyvolání pro ni neúspěšného směnečného soudního sporu, v důsledku kterého navíc utrpěla finanční újmu, když musela uhradit v tomto sporu žalovanému J. V. náklady řízení. Z těchto okolností je nepochybné, že padělané směnky byly nepochybně způsobilé výrazně ohrozit směnečné právní vztahy. Námitky dovolatelů o neoprávněném doplnění blankosměnek společností CUPROSAN Bohemia, s. r. o., s ohledem na ujednanou výhradu vlastnictví, jsou neopodstatněné, ze strany společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., se rozhodně nemohlo jednat o excesivní použití zajišťovací blankosměnky, jestliže bylo prokázáno, že směnkou vymáhaný dluh skutečně existoval. Uzavřel, že společenská škodlivost jednání obviněných byla poměrně vysoká a v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by pro absenci společenské škodlivosti bylo namístě vůči obviněným neuplatňovat trestní postih v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe obsaženou v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
12. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání byla částečně podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a částečně se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nelze nepoznamenat, že obvinění v dovolání uplatnili totožné námitky jako ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se jimi již náležitě zabýval. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jim neuvěřily. Dovolací soud nemá, čím by hodnotící úvahy soudů mohl významněji doplnit. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či zásady subsidiarity trestní represe a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Ve vztahu k námitce obviněných ohledně jednání obviněného L. Ch. při podpisu blankosměnek jménem spoluobviněného J. V. v omylu, aniž by obvinění specifikovali, jestli se mělo jednat o omyl právní ve smyslu §19 tr. zákoníku, či skutkový ve smyslu §18 tr. zákoníku (dovolatelé hovoří o skutkovém i právním omylu ve smyslu §18 a §19 tr. zákoníku bez rozlišení), je nutno uvést, že touto námitkou se obviněný domáhají pouze revize skutkových zjištění nižších soudů. Nejvyšší soud je však těmito zjištěními zásadně vázán, poněvadž nezjistil žádnou z výše rekapitulovaných vad, jež by ve svých důsledcích znamenaly porušení zásad spravedlivého procesu. Ze skutkových zjištění soudů pak jednoznačně vyplývá, že podpis „V.“ na blankosměnku učinil obviněný L. Ch. poté, co byl k tomuto kroku přiveden přesvědčováním spoluobviněným J. V., učinil tak tudíž po předchozí vzájemné domluvě s tímto spoluobviněným. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval i motivací činu obviněného J. V. a v odůvodnění rozsudku ji přesvědčivě vysvětlil (zejména str. 8 rozsudku). Obvinění ostatně nijak nezpochybňují ty závěry soudů, že podpisy na blankosměnkách jsou padělané, sami v rámci výpovědi před soudem (č. listu 906) a následně i ve společně podaném dovolání přiznávají, že bylo běžnou praxí, že v době nepřítomnosti J. V. v sídle firmy za něj určité dokumenty jeho jménem podepisoval zaměstnanec L. Ch. Výhrada obviněného L. Ch., že nikdy v minulosti nepřišel do kontaktu se směnkou a neměl žádnou představu o tom, k čemu směnky slouží, proto také při přebírání zboží od řidiče společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., podepsal všechny listiny, které mu byly předloženy, a to včetně blankosměnky, nemá ve skutkových zjištěních soudů oporu a představuje tak s nimi polemiku, která byla již odmítnuta i odvolacím soudem. Taková námitka, a to i ve spojení s jejím rozvinutím, že při neznalosti směnečných vztahů listina bez uvedení peněžní částky nemohla v obviněném L. Ch. vyvolat žádnou opatrnost, neboť obsahovala pouze příslib zaplacení, což si tento obviněný vyložil tak, že dodané zboží bude zaplaceno, nepředstavuje námitku relevantní z hlediska případné vadné aplikace §18, popř. §19 tr. zákoníku; vždy představuje výtku založenou na odlišných skutkových závěrech, než jaké učinily oba soudy nižších stupňů.
19. Jestliže následně obviněný J. V. spoluobviněným L. Ch. podepsanou blankosměnku napodobeným podpisem „V.“ již sám osobně předával na pobočce společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., zaměstnanci této společnosti J. S., což zprostředkovaně vyplývá především z výpovědi svědka K. W. (č. listu 891 až 892), neboť sám svědek J. S. si s určitostí nemohl vzpomenout, zdali mu byla podepsaná směnka předána osobně obviněným J. V., je z tohoto jednání zřejmé, že si musel být dobře vědom, že předává směnečnému věřiteli zajišťovací blankosměnku s napodobeninou jeho podpisu, přičemž zjevným účelem tohoto jednání obviněných bylo v případě uplatnění blankosměnky napadnout její pravost. Soudy tak bylo jednoznačně prokázáno, že L. Ch. zfalšoval podpisy na blankosměnkách, které následně J. V. osobně a s vědomím toho, že se jedná o blanskosměnku opatřenou napodobeninou jeho podpisu, doručil na pobočku společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o. Takovým jednáním dal též najevo, že si je vědom toho, že podpis na blankosměnkách není jeho, což způsobuje jejich neplatnost. Přesto tyto blankosměnky jako zajišťovací institut předal společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., a vydával je za pravé.
20. Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou tolerance významná nanejvýš otázka, zda soudy zjištěné a popsané jednání obviněných vykazuje znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Za sporné dovolatelé zejména pokládali, zda se ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku jednalo o případ natolik společensky škodlivý, aby byla uplatněna jejich trestní odpovědnost, když společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., podle jejich mínění nevzniklo právo doplnit blankosměnku o chybějící údaje a tuto použít v obchodním soudním sporu.
21. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obvinění byli uznáni vinnými proto, že padělali platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a platný. Námitka obviněných, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, poněvadž podle ujednání v rámcové smlouvě byla společnost CUPROSAN Bohemia, s. r. o., až do okamžiku zaplacení odběratelem vlastníkem dodávaného zboží a že tak společnost CUPROSAN Bohemia, s. r. o., doplnila blankosměnku neoprávněně, neboť jí zboží ve skladu firmy obviněného J. V. vlastnicky náleželo, (z důvodu výhrady vlastnictví ujednané v rámcové smlouvě), je z pohledu správnosti právního posouzení skutku obviněných nepřípadná. Obvinění zjevně pomíjejí to, že nejsou trestně stíháni za majetkový trestný čin, kterého by se měli dopustit v souvislosti s neplacením zboží odebraného od společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., přičemž jedině tam by měla význam otázka výhrady vlastnictví, jak správně upozorňuje státní zástupce, ale za padělání platebního prostředku – blankosměnky. Ve vztahu k tomuto stíhanému jednání obviněných je tedy nepodstatné, zda blankosměnky s napodobeninou podpisu sloužily k zajištění reálně existujícího závazku či nikoliv, při posouzení trestnosti činu podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku je podstatné pouze to, zda byl platební prostředek padělán v úmyslu použít jej jako pravý. V tomto ohledu jednání obviněných zákonné znaky uvedeného zločinu naplňuje.
22. Na námitku, že soudy dostatečně nepřihlédly k okolnosti, že společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., vůbec nevzniklo právo doplnit blankosměnku o chybějící údaje a použít ji v soudním sporu, navazuje i výhrada obviněných, že k této okolnosti nebylo dostatečně přihlédnuto při posuzování míry společenské škodlivosti jejich jednání jako materiální podmínky trestnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku“ (obhajoba odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 415/2010). K takto uplatněné výhradě nutno uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
23. Tím, že obvinění směnku nejen vyhotovili v úmyslu užít jí jako pravé, ale že jí též jako pravé skutečně použili, poněvadž podle skutkových zjištění soudů obviněný J. V. padělané blankosměnky použil k posílení svého postavení v obchodním jednání se společností CUPROSAN Bohemia, s. r. o., a předal jí je k zajištění závazku, je nesporně společenská škodlivost jejich činu zvyšována. Jmenovaná společnost coby směnečný věřitel byla přesvědčena o pravosti směnek, a proto je následně při neuhrazení závazku společností J. V. použila k vyvolání směnečného sporu, v důsledku kterého utrpěla nemalou finanční ztrátu. Došlo tedy k relevantnímu, nikoliv nevýznamnému narušení směnečných vztahů, a proto o naplnění potřebné míry společenské škodlivosti jednání obviněných ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nemůže být pochyb. Názor dovolatelů, že společností CUPROSAN Bohemia, s. r. o., blankosměnky vyplnila neoprávněně, čímž by měla být oslabena způsobilost padělaných směnek vystupovat ve směnečných vztazích jako směnky pravé, nemá opodstatnění. Jak též přiléhavě připomněl státní zástupce, stěží se mohlo jednat ze strany jmenované společnosti o excesivní použití zajišťovací blankosměnky, jestliže ji použila k vymáhání skutečně existujícího dosud nesplaceného závazku. Soudy však nepřehlédly, že závažnost spáchaného trestného činu, s ohledem na finální uhrazení takřka celého závazku společnosti CUPROSAN Bohemia, s. r. o., nebyla příliš vysoká (byť rozhodně nebyla nevýznamná), uvážily dosavadní způsob života obviněných, dobu, jež uplynula od spáchání činu, a všechny tyto okolnosti přiléhavě zohlednily ve výroku o trestech obou obviněných. Správnost přezkoumávaných rozhodnutí nelze zpochybnit ani odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 415/2010. Podle zde učiněných závěrů i kdyby padělání směnky a její užití jako pravé naplňovalo formální znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (od 1. 1. 2010 trestný čin padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku), je třeba z hlediska materiální podmínky trestnosti (§3 odst. 2 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009) posuzovat, zda tím pachatel výrazněji ohrozil směnečně právní vztahy (např. zda bylo možné směnku převést indosamentem), či zda ji užil (podpůrně) jako prostředek ke spáchání jiného trestného činu. Je patrné, že toto rozhodnutí se danou problematikou zabývalo v poměrech trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, ovládaného tzv. materiálním pojetím trestného činu a řešilo ji ve vztahu k materiálnímu znaku trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž stávající právní úprava, tj. trestní zákoník č. 40/2009 Sb., vycházející z tzv. formálního pojetí trestného činu, obdobnou úpravu neobsahuje. Navíc nelze přehlédnout, že okolnosti ovlivňující hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu (nyní míry společenské škodlivosti) byly prezentovány demonstrativně, nelze vyloučit uvážit též jiné, jako se tomu stalo v nyní posuzované věci, která se od dříve zmiňované skutkově zásadně liší. Zde nebylo možno ignorovat relevantnost zásahu do směnečných vztahů za okolností, za nichž k činu došlo, což nemohlo najít jiného řešení než uplatnění trestní odpovědnosti obviněných a trestněprávních důsledků s ní spojených.
24. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných byla částečně podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a částečně relevantně uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu