ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.796.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 796/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 68 To 256/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 53/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 3 T 53/2016, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku [ad výrok pod bodem 1)] a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku [ad výrok pod bodem 2)]. Za to a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 4 T 162/2015, byl podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 4 T 162/2015, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný M. L. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 68 To 256/2016, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu pod bodem 1) výroku o vině se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 15. 1. 2016 okolo 16:55 hod. ve V. M., okr. V., na ul. B. N., před supermarketem Albert, nečekaně uchopil za zápěstí levé ruky D. Z., který právě vyšel ze supermarketu, a z peněženky, kterou držel v levé ruce, mu odcizil částku 500 Kč a z místa odjel na jízdním kole,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 198/2012, potrestán mj. pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který vykonal dne 8. 4. 2015.
4. Zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku spáchal podle skutkových zjištění tohoto soudu pod bodem 2) výroku o vině tím, že v přesně nezjištěný den v druhé polovině srpna 2015 ve V. M., okr. V., v parku zv. K., líbal na ústa nezletilou ,,kopretinu“ *) , nar. ..., kterou následně osahával pod oblečením na prsou i na přirození, ač věděl, že ,,kopretina“ *) dosud nedovršila věku patnácti let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 68 To 256/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho názoru usnesení trpí závažnými nedostatky, neboť jím byl ponechán beze změny vadný výrok soudu prvního stupně o vině a trestu. Tvrdil, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, v celém rozsahu nedopustil. Měl za to, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo a bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
6. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1), brojil proti naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. V řízení nebylo prokázáno, jakým konkrétním jednáním se měl uvedeného přečinu dopustit, a nebylo tak ani prokázáno, že se přečinu dopustil na věci, kterou měl jiný na sobě nebo při sobě. Objektivní stránka byla dovozena pouze z výpovědi poškozeného D. Z., což je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména za situace, kdy je tato výpověď nekonzistentní a odporuje výpovědi obviněného, který uvedl, že mu poškozený peníze vydal dobrovolně. Poškozený nejprve vypověděl, že v levé ruce držel peněženku s pěti sty korunami. Následně uvedl, že v levé ruce držel peněženku a v pravé ruce peníze, co mu zbyly z nákupu. Posléze zase sdělil, že jej obviněný chytil za levé zápěstí a vytáhl mu pět set korun z peněženky, když bankovka byla špatně zasunutá. Při konfrontaci s obviněným nejdříve uvedl, že mu obviněný vzal celou peněženku a vytáhl z ní peníze, následně se však vrátil ke svému dřívějšímu tvrzení a uvedl, že obviněný vytáhl peníze z peněženky, aniž by ji vzal. V řízení nebyl prokázán úmysl pachatele přisvojit si cizí věc a disponovat s ní na nikoliv omezenou či přechodnou dobu. I v případě, že obviněný o peníze přišel, nelze hovořit o naplnění subjektivní stránky, poněvadž tyto mohly být s ohledem na to, že jsou věcí zastupitelnou, vráceny. Úmysl musí zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty, přičemž v případě, kdy obviněný tvrdí, že mu poškozený předal bankovku dobrovolně, nemůže být úmyslem kryt ani znak, že čin byl spáchán na věci, kterou měl jiný při sobě nebo na sobě. Podle obviněného skutečnost, že byl v minulosti odsouzen a trestán, nemůže sloužit jako důkaz o vině. Závěrem poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a na to, že při posuzování společenské škodlivosti by měla být brána v úvahu výše odcizené částky (500 Kč), která je v porovnání s obecnou minimální hranicí škody (5 000 Kč) zanedbatelná.
7. Co se týče výroku o vině bod bodem 2), měl jednak za to, že nebylo prokázáno, že se uvedeného jednání dopustil, a jednak byl přesvědčen, že tímto jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto případě byla jeho vina založena na jediném důkazu, a to na nekonzistentní výpovědi poškozené ,,kopretiny“ *) . Poškozená při podání vysvětlení uvedla, že neví, co měli v inkriminované době na sobě. Při výslechu však popsala nejen barvu, ale i značku oblečení obviněného. Dále sdělila, že neví, za co byl obviněný v minulosti ve vězení, přičemž při podání vysvětlení připustila, že věděla, že tam byl za krádež. Významný rozpor spočívá v jejích vyjádřeních ohledně toho, zda spolu bývali o samotě. Nejprve uvedla, že sami nikdy nebyli, přičemž následně tvrdila, že přes léto sami byli. Kromě výpovědi poškozené, která s ohledem na osobu poškozené a její způsob života nemůže být považována za nepochybně věrohodnou, neexistuje důkaz, že mezi ní a obviněným došlo k jakémukoliv intimnímu kontaktu.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 68 To 256/2016, zrušil, a buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal k novému projednání a rozhodnutí, anebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážnou většinu z dovolacích námitek nelze pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podřadit. Obviněný téměř bezezbytku polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud a jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Takové námitky se ale s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu nemohou založit. Jistou výjimkou, která by odůvodňovala zásah Nejvyššího soudu, by byla situace, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Jednání obviněného, který uchopil poškozeného D. Z. za zápěstí levé ruky a z peněženky, kterou poškozený v této ruce držel (a tedy měl ji při sobě), vytrhl 500 Kč, které si poté přisvojil, a jehož se obviněný dopustil přesto, že byl v posledních třech letech pro obdobný trestný čin potrestán, bezpochyby naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Navíc nutno doplnit, že zpochybňuje-li obviněný objektivní a subjektivní stránku uvedeného trestného činu, činí tak opět výlučně jen prostřednictvím námitek pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelných. Vyplývá-li pak ze skutkových zjištění, že obviněný inkriminovaného dne osahával poškozenou ,,kopretinu“ *) pod oblečením na prsou a na přirození, ačkoli prokazatelně věděl, že ještě nedosáhla 15 let, je zcela opodstatněný závěr soudů, že tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Takto zjištěné jednání je namístě posoudit jako tzv. jiný způsob pohlavního zneužití, odlišný od soulože.
10. Jedinou námitkou, kterou podle mínění státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je výhrada stran údajně nesprávného použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou obviněný vztáhl k přečinu krádeže. Za opodstatněnou ji však nepovažuje. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je namístě pouze v případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Takovým případem však posuzovaná věc není. Povaha a závažnost skutku naopak ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za dokonaný trestný čin není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů. Ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání, vyjma poukazu na nízkou škodu, neuvádí žádné významné okolnosti, které by mohly závěr o společenské škodlivosti činu zpochybnit. S přihlédnutím k dosavadnímu závadovému životu obviněného a způsobu spáchání skutku je zcela oprávněným závěr, že povaha a rozsah porušení zájmu společnosti na ochraně majetku svědčí o takové míře společenské škodlivosti případu, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Pokud jde o jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1), obviněný je usvědčován přesvědčivou výpovědí poškozeného D. Z. (č. listu 206 až 207), nepřímo podporovanou výpovědí svědkyně A. Z. (č. listu 205 až 206), matky poškozeného, která uvedla, že jí její syn řekl, že se mu peníze po setkání s obviněným ztratily nebo zmizely. Poškozený v hlavním líčení opakovaně a konstantně, a to i v rámci konfrontace mezi ním a obviněným, sděloval, že mu obviněný peníze vytáhl z peněženky, kterou držel v levé ruce. V průběhu celého výslechu pouze jedinkrát zmínil, že peněženku držel v levé ruce a v pravé ruce měl peníze, to však pouze v souvislosti s tím, že se poté, co vyšel ze supermarketu, zastavil, aby si peníze, co mu zbyly z nákupu, vložil do peněženky. Z kontextu jeho výpovědi vyplývá, že právě toho okamžiku, kdy se zastavil a vkládal si peníze do peněženky, obviněný využil a ještě neúplně zasunutou bankovku z peněženky vytáhl. K námitkám dovolatele týkajícím se aplikace zásady in dubio pro reo , je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Výpověď poškozeného je dozajista jediným přímým usvědčujícím důkazem, čehož si byly jak soud prvního stupně, tak odvolací soud vědomy a k hodnocení věrohodnosti svědka a pravdivosti jeho výpovědi přistoupily se vší pečlivostí. Co se týče jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2), obviněný je usvědčován výpověďmi poškozené ,,kopretiny“ *) (č. listu 100 až 102) a svědkyň N. J. (č. listu 207) a Mgr. T. M. (č. listu 207). Výpověď poškozené z přípravného řízení, která byla v hlavním líčení podle §107 odst. 2 tr. ř. přečtena, je jako celek konzistentní a umožňuje učinit závěr, že mezi poškozenou a obviněným došlo v době, kdy poškozené ještě nebylo patnáct let, k intimnímu kontaktu specifikovanému ve výroku o vině. Jak poškozená, tak svědkyně N. J., sestra obviněného, vypověděly, že obviněný znal věk poškozené. Svědkyně Mgr. T. M., pracovnice OSPOD, která byla výslechu poškozené přítomna, pak potvrdila, že poškozená vypovídala spontánně a k ničemu nebyla donucena. I se zřetelem k vyjádření svědkyně Mgr. T. M. nemá dovolací soud za to, že by existovaly skutečnosti nasvědčující nevěrohodnosti výpovědi poškozené.
17. Pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je – posuzováno s jistou benevolencí – významnou otázkou, zda obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) naplnil znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a zda jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2) naplnil znaky zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
19. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, spáchá přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině soudu prvního stupně obviněný „přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“.
20. Zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný „dítě mladší patnácti jiným způsobem pohlavně zneužil“.
21. Obviněný svoje přesvědčení, že se uvedených trestných činů nedopustil, založil převážně na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým ve věci činné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Nejvyšší soud se i navzdory vágnosti relevantní dovolací argumentace správností právního posouzení skutků zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku i zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku vykazuje.
22. U obou těchto trestných činů se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
23. Podle výroku o vině pod bodem 1) obviněný tím, že dne 15. 1. 2016 před supermarketem Albert nečekaně uchopil za zápěstí levé ruky poškozeného D. Z., který ze supermarketu právě vyšel, a z peněženky, kterou poškozený držel v levé ruce, mu odcizil částku 500 Kč a z místa činu odjel na jízdním kole, a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 198/2012, potrestán mj. pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který vykonal dne 8. 4. 2015, si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.
24. Nejvyšší soud se s právním posouzením označeného skutku zcela ztotožňuje. Podle konstantní rozhodovací praxe si pachatel přisvojí cizí věc (věc, která mu nenáleží a kterou nemá ve své dispozici) tím, že se jí zmocní, jestliže ji odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele, a jestliže si tak zjedná možnost s ní trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám, anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství); u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy, do tašky nebo je schová. V posuzované věci obviněný 500 Kč, které náležely poškozenému a které měl poškozený při sobě – které měl uložené v peněžence, již držel v ruce – bez jakéhokoli svolení ze strany poškozeného odejmul z jeho dispozice a přejal je do dispozice své osoby. Zjednal si možnost s penězi trvale podle vlastní vůle nakládat a současně z tohoto nakládání vyloučil jejich skutečného vlastníka. Uvedeného jednání, jež spáchal přesto, že byl za obdobné v posledních třech letech potrestán, se dopustil v úmyslu přímém. Jestliže si svévolně vzal z cizí peněženky peníze, přisvojil si je a z místa činu okamžitě odjel, je zjevné že zájem na ochraně vlastnictví chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Záměrem obviněného bylo přisvojit si cizí věc a použít ji pro svou vlastní potřebu, což mimo jiné vyplývá i z toho, že bezprostředně po činu zašel do blízké herny, kde odcizené peníze prohrál. V daných souvislostech je zcela nevěcná výhrada, že i kdyby obviněný o peníze jakožto konkrétní objekt trestného činu přišel, není prokázána subjektivní stránka označeného přečinu, neboť peníze jsou zastupitelnou věcí a mohly být navráceny. Obviněný peníze poškozenému nevrátil a z jeho postoje k činu je jasné že tak ani neměl v úmyslu učinit. V posuzované věci nelze hovořit o žádné zápůjčce peněz. Jednak tomu odporuje skutkový děj – to, že se obviněný peněz zmocnil bez dovolení, zcela svévolně a beze slov, kdy peníze nic netušícímu poškozenému, který se vracel z nákupu a v souvislosti s tím si v peněžence rovnal hotovost, jednoduše (a za pomoci úchopu své ruky) odebral z ruky a z místa ihned odjel na kole, jednak i skutečnost, že poškozený na obviněného před hernou nečekal proto, že by na tom byli spolu domluveni, ale z toho důvodu, že jej po krádeži s nadějí, že mu obviněný na žádost peníze dobrovolně vydá, hledal, přičemž místo jeho výskytu – dotyčnou hernu – identifikoval právě na základě před ní odloženého kola, na němž předtím obviněný jel.
25. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2), obviněný tím, že líbal na ústa čtrnáctiletou ,,kopretinu“ *) , kterou následně osahával pod oblečením na prsou i na přirození, ač věděl, že dosud nedovršila patnácti let, jiným způsobem pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let.
26. I v tomto případě dovolací soud právní závěry soudů nižších stupňů sdílí. Podle konstantní judikatury je pod pojmem „jiným způsobem pohlavně zneužije“ třeba rozumět pohlavní zneužití v jiné formě než souloží, a to v podobě takových zásahů do pohlavní sféry osoby mladší patnácti let, jako je např. orální pohlavní styk, ohmatávání pohlavních orgánů, popřípadě i jiné formy ukájení pohlavního pudu na těle této osoby či na žádost pachatele na jeho vlastním těle. Tento jiný způsob pohlavního zneužití přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do pohlavní sféry poškozeného, jakým je vykonání soulože (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009). V projednávané věci obviněný, dospělý muž, znal věk poškozené. Věděl, že ještě neměla patnáct let, přesto ji líbal na ústa a ohmatával ji na prsou a přirození, tedy vykonával činnost podřaditelnou pod pojem „jiný způsob pohlavního zneužití“. Je nerozhodné, zda tak činil se svolením poškozené či nikoliv. Z hlediska posuzovaného trestného činu totiž není významné, zda k pohlavnímu zneužití došlo na základě citového vztahu a zda zneužitá osoba dala k pohlavnímu styku souhlas či nikoli. Jednání obviněného bylo úmyslné. Byl přinejmenším srozuměn s tím, že zejména osaháváním na prsou a přirození může ohrozit zájem na mravním a tělesném vývoji poškozené, t. č. dosud dítěte mladšího patnácti let [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
27. Co se týče výtky vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
28. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
29. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
30. Jednání obviněného M. L., který poškozenému D. Z. stojícímu před supermarketem a držícímu v ruce peněženku, kterou bezprostředně předtím platil za nákup, odcizil z této peněženky 500 Kč a ihned odjel na kole pryč, nutno označit za zcela typický, běžný případ přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Trestní zákoník v §205 odst. 1 pod písm. b) až e) vypočítává důvody, na základě kterých je postihováno přisvojení si cizí věci jejím zmocněním bez ohledu na výši způsobené škody; bez zřetele na to, zda se jedná o škodu v porovnání se škodou nikoliv nepatrnou zanedbatelnou. V posuzované věci navíc částka 500 Kč nepředstavuje úplně bezvýznamný obnos, přičemž s ohledem na osobu obviněného, pachatele s trestní minulostí, nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek společenské škodlivosti trestným činem a že postačuje toliko uplatnění jiného druhu odpovědnosti. I dovolací soud je přesvědčen, že jde o případ, kdy je třeba uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu