ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.850.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 850/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněného L. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 67 To 54/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 60/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 60/2016, byl obviněný L. P. uznán vinným pod body 1) až 3) pokračujícím přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným pod bodem 3) v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Praha, pobočce pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, IČO 4197518, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 359/6, škodu ve výši 41 353 Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne právní moci rozsudku až do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platnou pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený PhDr. J. T., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný L. P. v celém rozsahu odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 67 To 54/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla při nezměněném výroku o vině a trestu uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3 – Vinohrady, Orlická 2020/4, IČO 41197518, škodu ve výši 41 353 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně ode dne právní moci rozsudku do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný pokračujícího přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [ad body 1) až 3)], v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 3)] dopustil tím, že:
1)
dne 6. 10. 2014 v době okolo 18:10 hodin v P. – L., v ulici V. č. …, v Obchodním centru L., v hypermarketu Tesco, na zúženém místě v prostorách oddělení zeleniny, před přesněji nezjištěným větším počtem přítomných osob, obviněný nejprve poškozenému PhDr. J. T., zatarasil cestu svým nákupním vozíkem a následně tímto vozíkem tlačil do nákupního vozíku poškozeného, přičemž vůči poškozenému vykřikoval vulgární urážky a výhrůžky, kdy poté, co se poškozený tomuto jednání slovně bránil, jej obviněný udeřil pěstí do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na zem, kdy poté, co byl poškozeným a na místě přítomným V. N. obviněný vyzván, aby na místě setrval do příchodu Policie ČR, slovně napadal a urážel i V. N. a následně ještě znovu zaútočil vůči poškozenému PhDr. J. T., kterého uchopil za prsty pravé ruky a zkroutil mu je dozadu, zároveň mu stále hlasitě nadával a vyhrožoval mu, že si na něj počká u východu z prodejny, aby jej dorazil, a tímto jednáním způsobil obviněný L. P. poškozenému PhDr. J. T. drobná poranění zejména v podobě oděrky a otoku rtu a pohmoždění pravé ruky s otokem prstů,
2)
dne 7. 10. 2014 v době okolo 19:15 hodin, v P. – L., v ulici V. č. …, v Obchodním centru L., v hypermarketu Tesco, v prostorách oddělení pultového prodeje masa, před přesněji nezjištěným větším počtem přítomných osob, obviněný L. P. nejprve začal na poškozeného PhDr. J. T., křičet vulgární nadávky, čemuž se poškozený slovně bránil, posléze k němu přistoupil a plivl mu do obličeje, na což reagoval zde přítomný svědek události I. V. tak, že se obviněného dotázal, zda je normální, když se takto chová na veřejnosti, na dotaz obviněný I. V. odvětil ve smyslu, že mu „rozbije hubu“, a rovněž i slovně urážel na místě přítomnou přítelkyni I. V. M. Š., a když zjistil, že poškozený PhDr. J. T. chce přivolat Policii ČR, z místa odešel,
3)
dne 7. 3. 2015 v době okolo 19:00 hodin, v P. – L., v ulici V. č. …, v Obchodním centru L., v prostoru pasáže poblíž prodejny Datart, před přesněji nezjištěným větším počtem osob, poté, co obviněný L. P. náhodně potkal poškozeného PhDr. J. T., který šel v doprovodu V. N., začal obviněný poškozeného a V. N. hlasitě vulgárně slovně urážet a vyhrožovat jim, posléze došlo ke slovní rozepři mezi obviněným a poškozeným, která vyvrcholila fyzickým kontaktem obviněného a poškozeného, kdy oba upadli na zem, kde obviněný poškozeného opakovaně udeřil pěstí do oblasti obličeje, následně poškozeného, stále ležícího na zemi, nejméně jednou kopl do obličeje, a tímto jednáním obviněný L. P. způsobil poškozenému PhDr. J. T. zranění v podobě otřesu mozku, zlomeniny nosních kůstek s deviací nosní přepážky, podkožního krevního výronu v oblasti vnitřního koutku pravého oka a nad pravým očním obloukem a pohmoždění pravé tváře s otokem, kdy poranění poškozeného, která lze ze soudně lékařského hlediska kvalifikovat jako ublížení na zdraví, vedla k omezení poškozeného v jeho obvyklém způsobu života, zejména bolestivostí a dodržováním klidového režimu, přičemž poškozenému byla v souvislosti se způsobeným zraněním vystavena pracovní neschopnost v době od 8. 3. 2015 do 9. 6. 2015 a od 8. 9. 2015 do 5. 10. 2015, neboť poškozený se musel s časovým odstupem podrobit operaci nosní přepážky (rhinoseptoplastice), kdy s ohledem na to, že poškozený se dlouhodobě léčí s roztroušenou sklerosou, bylo dne 30. 3. 2015 u poškozeného provedeno neuropsychologické vyšetření, z jehož závěru vyplývá, že došlo ke zhoršení paměti a pozornosti poškozeného, které může být v souvislosti s utrpěným otřesem mozku, avšak ze soudně lékařského hlediska nelze jednoznačně prokázat ani vyloučit souvislost se zhoršením roztroušené sklerózy a utrpěným poraněním.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 67 To 54/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě rozsáhle odůvodněné dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Je toho názoru, že se soudy v průběhu předchozího řízení vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, když se zejména vůbec nezabývaly skutečnostmi a okolnostmi jednoznačně svědčícími v jeho prospěch. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. Odvolací soud zcela nekriticky převzal všechny zásadní závěry soudu prvního stupně, aniž by se náležitým způsobem vypořádal s odvolacími námitkami.
6. Co se týče prvních dvou incidentů, které se měly odehrát ve dnech 6. 10. 2014 a 7. 10. 2014, předeslal, že se na ně nepřipravoval, z jeho strany se vždy jednalo o jednání zcela spontánní, a tudíž s sebou neměl ani své přátele, ani známé, kteří by mu potvrdili jeho verzi událostí. I navzdory tomu ale existují svědecké výpovědi, jež jeho obhajobu podporují. Z výpovědí zaměstnanců obchodního centra a z výpovědi svědkyně M. B. vyplynulo, že mezi ním a poškozeným PhDr. J. T. sice k různým potyčkám docházelo, že ale nebyly iniciovány jím, nýbrž právě poškozeným. Agresivní jednání poškozeného vůči různým osobám potvrzovala nejen svědkyně M. B., ale i zcela nezávislý svědek J. K., který jasně uvedl, že to byl poškozený, kdo opakovaně v obchodním centru vyvolával konflikty, nadával jeho ostraze a volal na ni policii. Ve stejném duchu pak vypovídal i svědek D. G. Ostatně i svědkyně M. Š., která víceméně vypovídala ve prospěch poškozeného, ve své prvotní výpovědi u policie jasně uvedla, že incidenty mezi obviněným a poškozeným nebyly vyvolávány pouze obviněným, ale naopak že se jednalo o vzájemné napadání, kdy i poškozený obviněného minimálně slovně hrubě urážel a napadal. Navíc je těžko uvěřitelné, aby obviněný, který byl v obchodním centru sám, napadl poškozeného, který tam byl v doprovodu několika dalších osob, převážně mužů. Pokud by jednání – konflikty v obchodním centru – mělo dosahovat intenzity trestného činu, musel by před soudem stát i poškozený. Stran právního posouzení skutku obviněný vytkl, že jak vyplývá z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, ne každé fyzické napadení jiného spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Aby mohlo být jednání posouzeno jako trestný čin výtržnictví, musí být zaměřeno proti dalším osobám, ohrožovat je, významně rušit jejich klid či u nich vyvolávat důvodné obavy a výraznější pohoršení. O výtržnictví se nejedná zejména v případech individuálních sporů. V posuzované věci není pochyb o tom, že ke vzájemné konfrontaci mezi obviněným a poškozeným došlo. Ačkoliv se jednalo o místo veřejně přístupné, kde se nacházela řada dalších osob, nebylo zjištěno, že by potyčka jakkoliv narušila běžné činnosti v daném místě probíhající a někoho pohoršila. Vzhledem k nedostatku nezávislých svědků (svědčili pouze kamarádi a známí poškozeného) lze spíše uvést, že řada osob incident ani nezaznamenala. Jednání obviněného a poškozeného bylo vyvoláno jejich dřívějšími spory a nijak výrazně nerušilo veřejný pořádek. Výsledná závažnost činu nebyla taková, aby jednání muselo být právně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví.
7. Pokud jde o incident ze dne 7. 3. 2015, obviněný nepopřel, že došlo k fyzické potyčce, zdůraznil ale, že nebyl tím, kdo jiného napadal, nýbrž tím, kdo byl napadán. Poškozený a jeho přítel V. N. jej a jeho přítelkyni atakovali a on se jim pouze snažil bránit. Z vyhodnocení kamerového záznamu, jenž je jediným objektivním důkazem, vyplývá, že docházelo ke vzájemnému kontaktu mezi dvěma muži, kdy oba padali k zemi. Na kamerovém záznamu není zachyceno, že by jeden muž napadal druhého, že by jeden do druhého kopal, bil jej pěstmi do obličeje či na něj jinak útočil a druhý by se útoku pouze bránil. Je zřejmá jen vzájemná interakce dvou osob, přičemž nelze rozlišit, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Obviněný zpochybňuje svědecké výpovědi, které vzaly soudy za klíčové. Obsah těchto výpovědí neodpovídá závěrům soudu. Svědek V. N. je blízkým přítelem poškozeného a už od přípravného řízení s ním velmi úzce spolupracoval na celé řadě dokumentů posléze založených do spisu. Jelikož je osobou ve věci zainteresovanou, která od počátku činí kroky v neprospěch obviněného, nemůže být považován za nezávislého a nestranného svědka. Navíc uvedl, že obviněný po dobu minimálně třiceti vteřin útočil na obličej poškozeného rukou sevřenou v pěst, což je s ohledem na zranění, jež poškozený utrpěl – drobné pohmoždění obličeje, nemožné. Pokud by obviněný bušil poškozenému pěstmi do hlavy nespočetným množstvím krátkých úderů ve vysoké intenzitě po dobu minimálně třiceti vteřin, dopadl by poškozený zcela jistě úplně jinak. Výpověď svědka J. H. je pak podle názoru obviněného z důkazního hlediska prakticky bezcenná. Svědek na počátku své výpovědi jednoznačně uvedl, že si celý incident už pořádně nepamatuje a ani neví, zda dané osoby, mezi kterými mělo dojít k fyzické potyčce, jsou právě obviněný a poškozený. Další část jeho výpovědí, kde popisoval nějaké fyzické napadání, je v zásadě bezpředmětná, neboť nebyl schopen ani určit účastníky incidentu. Výpovědi svědkyň L. M. a K. V. se v detailech rozchází s výpověďmi ostatních svědků i navzájem. Rozdíly a nepřesnosti přitom nejsou nevýznamné. Svědkyně nebyly schopny identifikovat osoby obviněného a poškozeného, vyjadřovaly se pouze tak, že se mělo jednat o snědšího a světlejšího muže. Svědkyně L. M. uvedla, že snědší muž měl toho světlejšího chytit zezadu za pusu a napadený měl následně upadnout na zem. Z ostatních výpovědí však vyplynulo, že prvotní útok se měl odehrát údery pěstí do obličeje poškozeného. Svědkyně dále sdělila, že s obviněným byla přítomna nějaká žena, asi jeho manželka, která mu řekla, aby poškozeného nechal a šel. Svědek V. N. ale uváděl, že přítomná žena měla obviněného v útoku vůči poškozenému podporovat. Svědkyně rovněž vypověděla, že osoby účastnící se incidentu nikdy dříve neviděla. Svědek V. N. nicméně uváděl, že v den incidentu se mu L. M. měla svěřovat s tím, že obviněného zná a má z něj strach. Svědkyně K. V. pak počátek incidentu popsala tak, že Rom měl skočit na štíhlejšího muže zezadu, uchopit ho oběma rukama za obličej a následně jej strhnout na zem. I tato svědkyně se zmínila o přítomné ženě, která do konfliktu nijak nezasahovala, pouze dotyčnému Romovi říkala, aby už toho nechal. Svědkyně dále uvedla, že Rom následně rychlejší chůzí odešel přes vstupní dveře z obchodního centra ven, kde nastoupil do vozidla a z místa odjel. Uvedená část výpovědi je velmi zvláštní. Z místa, kde svědkyně se svědkyní L. M. seděly, nebylo k východu obchodního centra vidět – svědkyně tudíž nemohly vidět obviněného z obchodního centra odcházet.
8. Podle výpovědi svědkyně K. V. se na místě incidentu nacházelo více jak 20 lidí. Ačkoliv tedy konflikt vidělo více jak 20 osob, žádná z nich nebyla ztotožněna a vytěžena. Jako svědci byli osloveni pouze kamarád poškozeného, prodavač z obchodu DATART, který incident ani pořádně neviděl a ani si ho moc nezapamatoval, a dvě nezletilé dívky, které byly vyslechnuty bez účasti obviněného a jeho obhájce, a kterým tudíž nemohly být z jejich strany kladeny doplňující dotazy. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, incident se odehrál v bezprostřední blízkosti hned několika dalších prodejen a provozoven. Předmětné prodejny přitom mají průhledné výlohy, takže jejich obsluha musela incident vidět. Kromě toho se uprostřed haly obchodního centra, hned vedle místa incidentu, nacházelo několik prodejních stánků – i jejich obsluha musela incident zaznamenat. Žádná z těchto osob ale nebyla ztotožněna, natož aby byla vyslechnuta. V tomto směru došlo k naprosto bezprecedentnímu porušení povinností všech orgánů činných v trestním řízení, neboť evidentně nejednaly tak, aby zcela objektivně a nade všechny pochybnosti zjistily skutkový stav věci. Obviněný připustil, že k nějakému incidentu došlo, má však za to, že není jasné, jakým způsobem měl probíhat, zda při něm docházelo k ránám do obličeje či zda se jednalo o pouhou strkanici a o shazování na zem. Svědci se rozcházejí v tom, jak poškozený skončil na zemi, jestli ležel na zádech, na břichu nebo na boku. Je možné, že při incidentu utrpěl zranění, to však maximálně následkem pádu. Vzhledem k tomu, že nelze jednoznačně určit osobu útočníka a obránce, nelze ani konstatovat, že by pád poškozeného způsobil obviněný, a že by tedy nesl odpovědnost za jeho zranění.
9. Setrval na svých námitkách proti znaleckému posudku znalkyně MUDr. Aleny Cyprianové. Podle jeho mínění je rozhodující prvotní vyšetření, které bylo podle předložených lékařských zpráv provedeno velmi podrobně a pečlivě. Při prvotním vyšetření dne 7. 3. 2015 nebyla zjištěna žádná zlomenina nosu, a dokonce nebyly zjištěny ani typické příznaky otřesu mozku, jako jsou nauzea, zvracení, cefalea a vertigo. Z propouštěcí zprávy Nemocnice Na Bulovce pak vyplývá, že podle lékařského konzilia poškozený neutrpěl jakoukoliv frakturu nosu. Fraktura nosu a stejně tak i údajné zhoršení dýchání nosem se objevuje poprvé v lékařských zprávách dne 24. 3. 2015; do té doby o tom není nikde žádná zmínka. Od 9. 3. 2015 do 24. 3. 2015 se s poškozeným mohlo stát téměř cokoliv, k fraktuře nosu mohl přijít i úplně jinak. Pokud jde o údajné zhoršené dýchání, nemohlo k němu dojít až následně. U těchto typů zranění dochází ke zhoršení dýchání ihned na začátku, a to v důsledku otoku. Znalkyně MUDr. Alena Cyprianová se s nastíněnými výtkami při svém výslechu nevypořádala. Navíc její tvrzení, že jako konzultanta přibrala primáře MUDr. Martina Maška, radiologa z Nemocnice Na Bulovce, není pravdivé. Žádného konzultanta řádným způsobem nepřibrala. Podle §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, jestliže to vyžaduje povaha věci, je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek; tuto okolnost spolu s důvody, které k ní vedly, musí uvést v posudku. Znalkyně v posudku srozumitelným způsobem neuvádí, k posuzování jakých zvláštních dílčích otázek chtěla konzultanta přibrat. Nezmiňuje ani důvody, které ke vzniku potřeby posouzení zvláštních dílčích otázek vedly. Zpracovaný posudek je tak neúplný a nepřezkoumatelný a není možné z něj vycházet. Bezpředmětný je pak i doplňující výslech znalkyně, když při něm neuvedla prakticky nic jiného, než co již dříve napsala. Primář MUDr. Martin Mašek na přímý dotaz jasně odpověděl, že jako konzultant znalkyně MUDr. Aleny Cyprianové v trestní věci obviněného nebyl nikdy přibrán a že v této souvislosti ani neměnil či neupravoval diagnózu poškozeného, natož pak po telefonu. MUDr. Alena Cyprianová však v posudku uvedla, že i z výsledku konzultace s MUDr. Martinem Maškem je zřejmé, že nos poškozeného nevykazoval čerstvou frakturu nosu, pouze byly zjištěny drobné fraktury na hrotu nosních kůstek, které byly čerstvé. Čerstvá fraktura na hrotu nosu nemohla mít jakýkoliv vliv na vybočení nosní přepážky. V daných souvislostech pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že sám poškozený byl trestně stíhán pro jiný incident, který se měl odehrát dne 10. 3. 2015 taktéž v předmětném obchodním centru. Zde mělo dojít k tomu, že poškozený měl hrubé verbálně napadnout zaměstnankyni obchodního centra, kdy na ni měl hlasitě a intenzivně křičet různé urážky a vulgárnosti. Je tedy těžko představitelné, aby člověk, který prodělá tak rozsáhlé zranění, jak bylo popsáno ve znaleckém posudku a napadeném rozsudku, po třech dnech normálně fungoval, a dokonce se dopouštěl i další trestné činnosti. Zranění poškozeného proto nemohla být tak rozsáhlá a závažná. Ostatně ani svědci M. B. a D. G., kteří poškozeného viděli po incidentu ze dne 7. 3. 2015, neuvedli, že by vykazoval nějaké zvláštní známky poranění.
10. Uzavřel, že soudy porušily povinnosti vyplývající z §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř., neuvážily i jiné verze skutkového děje, svoje závěry opřely o důkazy předložené poškozeným a nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo . V posuzované věci neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval, nepřímé důkazy nevyvářejí ucelený řetězec a alternativní výklad toho, co se mohlo stát, se jeví jako logičtější. Soud prvního stupně se po celou dobu hlavního líčení a stejně tak při formulaci rozsudku choval jako pomocník veřejné obžaloby usilující o odsouzení pachatele. Zjevně se nechal inspirovat původním odsuzujícím rozsudkem v související trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2009, který byl pro fatální procesní vady na základě dovolání zrušen. Obviněný má za to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 67 To 54/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 60/2016, zrušil a věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění [§265h odst. 2 tr. ř.] a k dovolání obviněného se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný L. P. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován výpověďmi poškozeného PhDr. J. T. (č. listu 423 až 426, 54 až 58) a svědků J. H. (č. listu 426), I. V. (č. listu 426 až 427), M. Š. (č. listu 427 až 428, 158 až 163), V. N. (č. listu 442 až 444), S. M. (č. listu 142 až 146), O. V. (č. listu 178 až 183), L. M. (č. listu 193 až 197), K. V. (č. listu 198 až 201), M. J. (č. listu 222-226), L. F. (č. listu 227 až 230), J. Š. (č. listu 240 až 244) a D. G. (č. listu 452, 453) ve spojení s lékařskými zprávami týkajícími se zdravotního stavu poškozeného (zejména na č. listu 74 a 87), rozhodnutími o dočasné pracovní neschopnosti poškozeného a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. listu 282 až 297), stvrzeným výpovědí jeho zpracovatelky, znalkyně MUDr. Aleny Cyprianové (č. listu 450 až 452).
18. Výpovědi poškozeného a svědků jednoznačně dokládají, že to byl obviněný, kdo na poškozeného ve dnech 6. 10. 2014, 7. 10. 2014 a 7. 3. 2015 slovně i fyzicky zaútočil. Potvrzují, že ve všech třech posuzovaných případech byl iniciátorem konfliktů a původcem zranění poškozeného právě obviněný, který si takto s poškozeným opakovaně vyřizoval domnělé účty. Dovolací soud nepovažuje případné rozpory ve svědeckých výpovědích za nikterak závažné. Pokud jde o podstatu věci – o průběh skutkového děje – svědci vypovídali zcela konstantně, rozhodné skutečnosti vylíčili shodně a v zásadním se neodchýlili od verze událostí předkládané poškozeným. Výtka obviněného vztahující se k výslechu svědkyň L. M. a K. V. je neopodstatněná. Tvrzení obviněného, že nezletilé dívky byly vyslechnuty bez jeho účasti a bez účasti jeho obhájce, kteří jim tak nemohli klást dotazy, je liché. Z protokolu o výslechu jmenovaných svědkyň vyplývá, že právo obhajoby nebylo žádným způsobem zkráceno, když výslechu svědkyně L. M. se obhájce obviněného účastnil a svědkyni kladl dotazy a výslechu svědkyně K. V. se účastnit mohl, avšak omluvil se z něj. Co se týče poukazu obviněného na záznam kamerového systému, který je podle jeho názoru jediným objektivním důkazem ve věci, nutno konstatovat, že uvedený záznam neposkytuje podklad pro jakýkoliv spolehlivý skutkový závěr. Ze záznamu otáčivé kamery, která místo činu snímá přerušovaně a nezachycuje celý průběh incidentu, je toliko patrné sražení blíže neidentifikovatelné osoby osobou druhou, taktéž neidentifikovatelnou, na zem a následné setrvání ležícího sraženého na místě (srov. č. listu 353). Pokud jde o námitku týkající se přibrání konzultanta znalcem, dovolací soud má za to, že pochybení spočívající v absenci popisu důvodů pro postup podle §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znaleckém posudku zpracovaném znalkyní MUDr. Alenou Cyprianovou bylo napraveno výslechem této znalkyně, která uvedla, že radiologa přizvala jako konzultanta proto, že jí bylo divné, že by k deviaci vybočení nosní přepážky došlo bez zlomeniny nosu. K výtce spočívající v polemice se závěry předmětného znaleckého posudku se již dostatečně vyjádřil odvolací soud, přičemž soud dovolací se s jeho argumentací na str. 7 rozsudku naprosto ztotožňuje.
19. Pro úplnost lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10 až 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní námitky byly soustředěny k jednání popsanému ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) a 2). Obviněný jednak vyjádřil přesvědčení o nenaplnění znaků přečinu výtržnictví, jednak naznačil domněnku o nedostatku společenské škodlivosti jednání.
21. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se na místě veřejnosti přístupném a veřejně dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného.
22. Podle názoru obviněného, který nerozporuje naplnění znaků veřejně a na místě veřejnosti přístupném, měly incidenty z 6. a 7. 10. 2014 charakter individuálních sporů, které nenarušily veřejný pořádek a běžné činnosti v daném místě probíhající a nikoho nepohoršily. Nejvyšší soud jeho úvahu nesdílí a právní posouzení skutku/ů jako přečinu výtržnictví považuje za správné. V prvním případě obviněný v podvečerních hodinách v obchodním centru v přítomnosti ostatních nakupujících záměrně zatarasil poškozenému cestu nákupním vozíkem a posléze za doprovodu hlasitých vulgárních urážek jemu adresovaných tlačil tímto vozíkem do jeho vozíku, přičemž v reakci na slovní obranu poškozeného jej fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje, kdy v jednání neustal ani poté, co poškozený následkem útoku upadl na zem, neboť poškozenému navzdory přítomnosti jeho kamaráda, jehož taktéž slovně napadal, za opětovného doprovodu hlasitých vulgárních urážek a výhrůžek (že si na něj počká u východu z prodejny, aby jej dorazil) zkroutil dozadu prsty pravé ruky a způsobil mu drobná poranění. Ve druhém případě pak v podvečerních hodinách ve stejném obchodním centru v přítomnosti ostatních nakupujících křičel na poškozeného vulgární nadávky a v reakci na jeho slovní obranu mu i před jeho známými, které taktéž urážel a jimž vyhrožoval, plivl do obličeje. Je zjevné, že oběma jednáními naplnil všechny znaky stíhaného přečinu. Jak dne 6. 10. 2014, tak dne 7. 10. 2014 se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl poškozeného.
23. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají, přičemž právě tak tomu bylo i v posuzované trestní věci. Obviněný se napadení jiného, tj. fyzického útoku proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgárních slovních výpadů proti jinému, dopustil tím, že na poškozeného, který nakupoval v obchodním centru, najížděl nákupním vozíkem, křičel na něj vulgární nadávky, vyhrožoval mu, udeřil jej pěstí do obličeje a plivl mu do něj a zkroutil mu dozadu prsty na ruce. To vše v přítomnosti a před zraky ostatních nakupujících a zaměstnanců supermarketu, které jednání obviněného vyděsilo, pohoršilo a znepokojilo a na něž někteří z nich i nelibě reagovali. Svědci V. N. a I. V., kamarádi, resp. známí poškozeného, kteří se jej zastali a obviněného vyzvali, aby svého jednání zanechal, byli vulgárními slovními výpady obviněného rovněž atakováni; i jim bylo ze strany obviněného vyhrožováno fyzickým napadením. Svědkyně M. J., zaměstnankyně předmětného supermarketu, hovořila o tom, že z velmi hlasitých a několik minut trvajících projevů měla nepříjemný pocit. Nepříjemný pocit z incidentů zmínila i další zaměstnankyně supermarketu, svědkyně L. F.
24. Dovolací soud nad rámec dodává, že pokud jde o právní posouzení skutku/ů jako jednoho pokračujícího přečinu výtržnictví, má k závěrům soudu prvního stupně výhrady. Shodně se soudem odvolacím, jehož argumentaci na str. 8 rozsudku sdílí a na niž v podrobnostech odkazuje, se nedomnívá, že v projednávaném případě došlo k naplnění podmínek pokračování podle §116 tr. zákoníku. Jednání obviněného zjevně nebylo vedeno jednotným záměrem. Obviněný a poškozený pravidelně, takřka dennodenně, chodili ve stejný čas nakupovat do totožného obchodního centra a běžně se tam potkávali. Jejich návštěvy uvedeného centra v téže době měly čistě pragmatický základ – oba využívali výrazných podvečerních slev vybraného druhu zboží; oba chtěli získat potraviny za co nejvýhodnější cenu. Vzájemná setkávání tudíž nebyla předem plánovaná; pouhou shodou okolností se ocitali ve stejný čas na stejném místě. Pouhou shodou náhod (či spíše v důsledku obdobného denního režimu) se pak v obchodním centru potkali pouhý den po incidentu, při kterém obviněný poškozeného mimo jiné udeřil pěstí do obličeje a zkroutil mu prsty na ruce. Pokud jde o incident ze 7. 3. 2015, lze hovořit nejen o absenci jednotného záměru, ale rovněž o nesplnění podmínky blízké časové souvislosti. Pochybení soudu prvního stupně, který jednání obviněného z 6. 10. 2014, 7. 10. 2014 a 7. 3. 2015 kvalifikoval jako jeden pokračující přečin výtržnictví, a nikoliv jako tři samostatné přečiny výtržnictví, však dovolací soud nemůže s ohledem na zásadu reformace in peius napravit. Dovolání bylo podáno toliko ve prospěch obviněného, v řízení tudíž nemůže dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.
25. Co se týče výtky vztahující se ke společenské škodlivosti, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
27 . Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
28. Jednání obviněného L. P., který poškozeného PhDr. J. T. v obchodním centru v podvečerních hodinách, tj. v poměrně exponované době, před zraky ostatních nakupujících osob slovně a fyzicky napadl, nutno označit za zcela typický, běžný případ přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na intenzitu útoků – na hlasitost a vulgaritu slovních výpadů a poměrnou brutalitu a agresivitu fyzických ataků, jež zanechaly následky na tělesné integritě poškozeného a vedly k nutnosti vyhledat lékařské ošetření, nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu