ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.930.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 930/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněné A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 5 To 461/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 137/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 137/2015, byla obviněná A. K. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Za to byla podle §198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. V dalším bylo rozhodnuto o odkázání nezletilých poškozených „A. A.“ *), „B. B.“ *), „C. C.“ *), „D. D“ *) a „E. E.“ *), zastoupených zmocněncem JUDr. Františkem Kubínem, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 1 tr. ř.).
2. Proti označenému rozsudku prvního stupně podali odvolání obviněná A. K. a nezletilí poškození „A. A.“, „B. B.“, „C. C.“, „D. D.“ a „E. E.“, zastoupeni zmocněncem JUDr. Františkem Kubínem. Obviněná napadla výrok o vině, jakož i na něj navazující výroky a nezletilí poškození svá odvolání zaměřili na výrok, jímž byli podle §229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 5 To 461/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněné A. K. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla při dílčí modifikaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Podle §198 odst. 2 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli nezletilí poškození „A. A.“, „B. B.“, „C. C.“, „D. D.“ a „E. E.“, zastoupeni zmocněncem JUDr. Františkem Kubínem, odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání nezletilých poškozených zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku dopustila tím, že:
od přesně nezjištěné doby, nejméně od počátku července 2013 do září 2014, jako matka nezletilých dětí „A. A.“, „B. B.“, „C. C.“, „D. D.“ a „E. E.“, jež měla ve své péči a výchově, na území Velké Británie ve městě D., kde s nezletilými dětmi od června 2013 do 13. 9. 2014 pobývala, v nepravidelných intervalech, často bezdůvodně, příp. kvůli malichernostem, děti nepřiměřeně trestala, a to jednak vulgárními nadávkami a zvláště pak fyzicky, kdy je tahala za vlasy, tloukla jim hlavou o zeď, škrábala je nehty po obličeji či po těle, bila je otevřenou dlaní a pěstí do obličeje, břicha a celého těla, kopy nohou obličeje, břicha a dalších částí těla či je bila různými předměty v podobě dřevěné metly, vařečky, kovové naběračky a tyče po různých částech těla, kdy takto nejvíce napadala nezletilé „A.“, „B.“ a“C.“, kdy takto dětem vyjma E.“, způsobovala různá zranění v podobě krvácení z nosu či ucha, podlitin, otoků, bolestivosti končetin při pohybu, poranění kůže, která v době dalších útoků nebyla ještě zhojena, děti opakovaně ohrožovala kuchyňským nožem, kdy v jednom případě nezletilého „B.“ tímto nožem bodla do zad, do oblasti levé lopatky a způsobila mu tím povrchové krvácející zranění, dále v jednom případě opět nožem poranila nezletilého „C.“ v oblasti šourku, kterému způsobila povrchové zranění kůže, přičemž v jednom případě napadla i nezletilou „E.“ ležící v dětské postýlce, kterou rukou škrtila, kdy tato nemohla dýchat a byla zarudlá v obličeji, a od svého jednání upustila až poté, když byla odstrčena nezletilou „A.“, přičemž zejména nezletilí „A.“, „B.“ a „C.“ se útokům matky byli nuceni bránit tím, že se před ní zavírali v pokoji a bránili jí vstupu dovnitř nebo utíkali z bytu či domu ven, kde setrvávali i několik hodin, dokud se matka neuklidnila, a její jednání pociťovaly jako hrubé, bezcitné, nespravedlivé a působilo jim těžké příkoří a žily v neustálém očekávání dalšího konfliktu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 5 To 461/2016, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které podle jejího názoru spočívá v hodnocení naplnění všech zákonných znaků vytýkaného trestného činu, v rámci něhož je třeba vyhodnotit, zda byla skutková zjištění učiněna na základě zákonného postupu a s dodržením veškerých zákonných principů. Podle jejího mínění jsou skutková zjištění odvolacího soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebyla respektována zásada in dubio pro reo a bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
5. Konkrétně vytkla, že odvolací a nalézací soudy rozhodly o její vině primárně na základě výpovědí dětí, přičemž poukázala na obsah těchto výpovědí, které jsou dle jejího názoru vágní, s projevem bez přiměřeného a logicky očekávaného emocionálního doprovodu a bez specifických detailů. Bez povšimnutí nelze ponechat rozpory, které nelze hodnotit jako zanedbatelné, nelze je omlouvat jejich věkem. Popisované skutečnosti musejí být podle názoru obviněné při komplexním posouzení věci vyhodnoceny, a to zejména stran důvěryhodnosti. Poukazovala na to, že ke stejnému závěru dospěly soudní znalkyně PhDr. Ludmila Mrkvicová a MUDr. Marie Foltýnová, z jejichž znaleckého zkoumání nezletilých „A.“ a „B.“ jednoznačně vyplynulo, že popis událostí nelze zakládat pouze na jejich výpovědích. Znalkyně sice nepotvrdily přímé ovlivnění dětí, ovšem uvedly, že motivem zkreslování může být jejich touha zůstat u dědečka. Znalkyně PhDr. Helena Khulová a MUDr. Dana Skřontová v rámci znaleckého posouzení nezletilého „C.“ dospěly k odlišným závěrům, avšak tyto nekorespondují s dalšími v řízení provedenými důkazy. Obviněná pochybuje o přípustnosti důkazů znaleckými posudky z důvodu, že byly k posouzení stejné věci přibrány různé soudní znalkyně, a je podle ní zarážející, či dokonce protizákonné a protiústavní, že MUDr. Dana Skřontová a PhDr. Helena Khulová byly přibrány až poté, co již byly známy výsledky znaleckého zkoumání předchozích dvou soudních znalkyň.
6. Obviněná dále uvedla, že soud prvního stupně, stejně jako soud druhého stupně, odmítly provést důkaz opakovaným výslechem dětí, ať už soudním znalcem, či osobním výslechem u soudu, přičemž měla za to, že šetrný pohovor by pro děti neměl být traumatizující, a to především s ohledem na skutečnost, že u nich nebyla shledána posttraumatická porucha. Podle obviněné chybí i přiléhavé odůvodnění nepřipuštění důkazu revizním znaleckým posudkem, stejně tak chybí vyjádření k jejím námitkám co do způsobu výběru soudních znalkyň.
7. V dalším obviněná namítala, že byly mimo výpovědi dětí provedeny pouze nepřímé důkazy, které netvoří dostatečný logický celek. Pokud se týče svědecké výpovědi R. K., ten tlumočil pouze zprostředkované informace, kdy nelze ponechat bez povšimnutí, že z nastalé situace má notný finanční prospěch v podobě dávek pěstounské péče. Pokud jde o období, kdy s dětmi pobývala ve Velké Británii, tak poukázala na zprávu zdejší obdoby OSPOD, kdy tento orgán vyhodnotil její péči o děti jako řádnou. Dále namítala, že nebyla prokázána pravdivost sdělení R. K.
8. Obviněná též připomněla, že její rodina byla dlouhodobě pod de facto drobnohledem sociálních pracovnic, které se k věci obsáhle vyjadřovaly a které hodnotily její vztah k dětem, jakož i dětí k ní kladně, přičemž nikdy neshledaly žádné skutečnosti, které by mohly byť jen založit podezření z týrání dětí. Žádné negativní poznatky za celou inkriminovanou dobu nebyly zjištěny ani ze školního zařízení, od lékařky či jiných osob, se kterými se obviněná s dětmi pravidelně stýkala.
9. Popis jednání, jímž byla uznána vinnou, podle názoru obviněné z provedeného dokazování za objektivního hodnocení nevyplývá, a nebyla tak bez pochybností prokázána její vina ani pro období, po které s dětmi pobývala na území Velké Británie. Nalézací a odvolací soudy nerespektovaly platné zásady trestního řízení, zejména zásady in dubio pro reo a zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, případně jiné zásady našeho právního řádu obecně (např. uvádí požadavky, které jsou kladeny na řádnost a přiléhavost odůvodnění závěru o neprovedení navržených důkazů, dále rovnocennost hodnocení provedených důkazů apod.).
10. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 5 To 461/2016, zrušil, a buď podle §265 l tr. ř. věc Krajskému soudu v Ostravě přikázal k novému projednání a rozhodnutí, anebo podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněná je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu usvědčována nejen výpověďmi nezletilých svědků „B. B.“, „A. A.“ a „C. C.“, hodnocení jejichž věrohodnosti se zejména soud prvního stupně velmi podrobně a přesvědčivě věnoval (str. 13 až 15, 23, 24), dále svědků R. K., E. B., Bc. M. O., P. S., D. F., I. V. a Mgr. M. P., ale i znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie dětí a dospělých a z odvětví psychiatrie pro děti a dorost (č. listu 114 – 122 a 132 – 159), jakož i listinnými důkazy, z nichž lze zmínit fotografii poškozeného „B. B.“ (č. listu 9), popis tohoto zranění (č. listu 10), zprávu o uskutečněné krizové intervence v ambulanci Mgr. M. P., klinické psycholožky (č. listu 196), zprávy o ošetření nezletilých „A. A.“, „B. B.“ a „C. C.“ v ordinaci MUDr. J. Z. ze dne 30. 10. 2014 (č. listu 182 – 184), zprávu Orgánu sociální péče ve měste D. ve velké Británii (č. listu 408). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí. Skutková zjištění učiněná v konečné podobě odvolacím soudem nekolidují ani s charakteristikou obviněné podanou znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. listu 81 až 92) a psychologie (č. listu 99 až 111).
17. Nebyl shledán ani případ opomenutých důkazů, jak v dovolání namítá obviněná. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. K důkazům, které byly podle obviněné opomenuty, se nalézací soud vyjadřoval v odůvodnění svého rozsudku na str. 25 a nepřímo i str. 13. Soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku na nezletilé svědky z důvodu, že již zpracované znalecké posudky ve spojení s výslechy znalců před soudem jsou pro účely trestního řízení dostačující a nový znalecký posudek by vzhledem k delšímu časovému odstupu od událostí, které byly předmětem vyšetřování, nemohl přinést nové objektivnější závěry. Stejně tak soud nevyhověl návrhu na opakovaný osobní výslech nezletilých svědků před soudem, přičemž namísto takového výslechu byly v souladu s §102 tr. ř. přečteny protokoly o jejich dřívějších výpovědích. Opětovný výslech nezletilých svědků o okolnostech, jejichž oživování by mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj, je možno provést pouze v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a především na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být požadavek respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo na spravedlivý proces však není nadřazeno jinému lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Přitom je zjevné, že ustanovením §102 tr. ř. je realizována právě tato zvýšená ochrana dětí. Upřednostnily-li soudy v kolizi těchto dvou základních práv zájem na ochraně dítěte, nestalo se tak vzhledem k povaze trestné činnosti obviněné neopodstatněně. Závěry o vině byly učiněny nalézacím a následně dílčím způsobem modifikovány odvolacím soudem též ve spojení s dalšími usvědčujícími důkazy, na které Nejvyšší soud v bodě 16. odkazuje, a pochybnosti o věrohodnosti poškozených, které mohou ze znaleckých posudků či výslechů nezletilých plynout, byly bez důvodných pochybností těmito důkazy vyvráceny. Byl-li za takové situace důkaz revizním znaleckým posudkem a opakovaným výslechem nezletilých svědků „A. A.“, „B. B.“ a „C. C.“ považován za nadbytečný, nemá takový úsudek ani dovolací soud za neakceptovatelný.
18. Pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména str. 22 až 26 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 8 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Rozhodně nelze souhlasit s výtkou obviněné, že přibrání znalkyň MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Heleny Khulové až poté, co již byly známy výsledky znaleckého zkoumání předchozích dvou znalkyň, bylo nezákonné, jelikož takový postup není v rozporu s trestním řádem, není protizákonný, ale ani protiústavní. Tato výtka obviněné je pouze spekulativní a ničím nepodložená. Ani na vyznění znaleckých posudků na nezletilé „A. A.“ a „B. B.“ vypracovaných znalkyněmi PhDr. Ludmilou Mrkvicovou a MUDr. Marií Foltýnovou a znaleckého posudku na „C. C.“ vypracovaného znalkyněmi MUDr. Danou Skřontovou a PhDr. Helenou Khulovou, na které obviněná poukazovala jako na rozporuplné, nelze pohlížet zjednodušenou optikou. Při hodnocení „rozporů“ mezi výsledky uvedených znaleckých posudků je třeba vycházet mimo jiné z výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové před soudem. Rozpor mezi výpověďmi nezletilých svědků a tedy i závěry znalkyň plynou z věkového rozdílu těchto svědků, kdy znalkyně PhDr. Helena Khulová opakovaně upozorňuje na to, že „C. C.“, na nějž tato znalkyně dělala znalecký posudek, byl v době jeho výslechu vývojově v období realistického vnímání, při kterém není dítě schopné zapamatovat si vymyšlené věci, detailně je víckrát převyprávět a dramatizovat či zveličovat situaci. Naopak „A. A.“ a „B. B.“, které vyšetřovaly a posléze na ně zpracovávaly znalecké posudky PhDr. Ludmila Mrkvicová a MUDr. Marie Foltýnová, jsou již v pubertě, při které jsou děti schopny zveličovat a dramatizovat. Obviněná také namítala, že ve výpovědích nezletilých svědků chybí přiměřený a logicky očekávaný emocionální doprovod. K tomu se PhDr. Helena Khulová vyjádřila tak, že u deprivovaných dětí často chybí emoční doprovod, kdy děti nepříjemné zážitky vypráví jako film, který viděly. Pokud znalkyně PhDr. Ludmila Mrkvicová a MUDr. Marie Foltýnová hovořily o potřebě existence dalších důkazů, je nutno podotknout, že výpovědi nezletilých „A. A.“ a „B. B.“ nezůstaly osamoceny. Tyto výpovědi byly doplněny výpovědí „C. C.“, jehož výpověď je již opakovaně zmiňovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, hodnocena jako věrohodná, výpověďmi svědků, kteří s těmito osobami byli v kontaktu, a dalšími již zmíněnými důkazy. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Žádnou konkrétní hmotněprávní námitku proti správnosti prvního posouzení skutku obviněná neuplatnila, a dovolací soud se touto otázkou proto relevantně nezabýval (a ani tak nemohl učinit).
20. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.