ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.953.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 953/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 5 To 413/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 43/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 42 T 43/2016, byl obviněný R. K. uznán vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 5 To 413/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) dne 29. prosince 2015 okolo 21:00 hodin v M., ul. U S., před hernou „J.“, přistoupil k poškozené R. Z., nar. ..., kterou napadl opakovanými údery pěstí do obličeje a vulgárně ji urážel, a dotazoval se, odkud jde a proč se nevrátila domů, přičemž fyzickým napadením jí způsobil krvácející zranění nosu, se kterým však poškozená nevyhledala lékařské ošetření,
2) dne 29. prosince 2015 okolo 22:00 hodin v M., v ul. U S., mezi blokem ... a ... základní školou, znovu vyhledal poškozenou R. Z., nar. ..., a pokřikoval na ni, aby zastavila, nebo že ji znovu zbije, poté k ní přistoupil, vulgárně ji urážel, a když mu řekla, že se k němu už nevrátí, požadoval její občanský průkaz, aby nemohla vybírat mateřskou, s tím, že když mu ho nedá, tak ji zbije a vezme si ho sám, načež poškozená ze strachu z fyzického napadení vyndala z kabelky svou peněženku, kterou mu podala, obviněný z ní vytáhl občanský průkaz, který si ponechal, a z místu činu odešel,
3) od konce roku 2015 do 13. ledna 2016 zaslal z tel. č. ... na telefon poškozené R. Z., nar. ..., (tel. č. ...) několik SMS zpráv, ve kterých poškozené vyhrožoval smrtí, zmrzačením a zbitím, což v ní vzbudilo důvodnou obavu z realizace výhrůžek, neboť již jím byla fyzicky napadena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 5 To 413/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Měl za to, že soudy jednotlivé skutky nedostatečně posoudily. Byl přesvědčen, že se málo zabývaly vyhodnocením důkazní situace, kdy jednotlivé důkazy spojily do celku bez větší návaznosti, a že použily nesprávnou právní kvalifikaci. Odmítl, že by se dopustil skutků popsaných pod body 1) a 2), a tvrdil, že v těchto případech došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Podle jeho názoru měla být věc posouzena toliko jako přečin nebezpečného vyhrožování, k jehož spáchání se doznal. S přihlédnutím k důvodům, které jej ke spáchání vedly, měl být ukládán přiměřený trest.
6. Pokud jde o skutek pod bodem 1), k jednání se doznal, zpochybnil ovšem míru útoku, přičemž popřel, že by dal poškozené R. Z. pěstí do obličeje a způsobil jí zranění. Nic takového ani v řízení nebylo prokázáno. V právním státě v situaci, kdy proti sobě stojí odlišná tvrzení, je zapotřebí přisvědčit obviněnému. Svědectví A. F. není v rozporu s obhajobou. Svědek pouze potvrdil, že když dvojici doběhl, uviděl u poškozené krev a v domnění, že došlo k potyčce, snažil se je uklidnit. Žádnému násilí nebyl přítomen a s jeho výpovědí nelze nakládat jako s korespondující s výpovědí poškozené. Skutek pod bodem 2) obviněný od počátku popírá. Jednání v příslušné části skutkové věty popsané se obžalobě nepodařilo bezpečně prokázat. Osamocená výpověď poškozené, byť několikrát shodně zopakována, nemůže být automaticky považována za pravdivou. Výpověď svědkyně D. K. se ke konkrétní události nikterak nevztahuje. Jedná se o zprostředkované svědectví vycházející od poškozené. Je proto namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
7. Vytkl i opomenutí důkazů. Soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy v podobě výslechu svědka J. V., který měl osvědčit skutečnosti podstatné pro skutky pod body 1) a 2), a v podobě opisů návštěvních knih hotelů v okresu M., jež měly osvědčit nevěrohodnost poškozené. Co se týče prvního důkazu, poznamenal, že nenastal žádný ze zákonem stanovených důvodů, pro který mohl soud důkaznímu návrhu nevyhovět. Tvrdil, že došlo ke zkrácení svého práva, a dožadoval se doplnění dokazování. Pokud jde o zmíněné opisy návštěvních knih, nesouhlasil s argumentací nalézacího soudu, podle níž si měl listiny opatřit ještě před hlavním líčením. Nevěděl, že je bude potřebovat, nutnost jejich předložení se vyskytla až v návaznosti na nepravdivou výpověď poškozené. Domníval se, že mu bylo upřeno právo na řádnou obhajobu.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l tr. ř. věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění [§265h odst. 2 tr. ř.] a k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
15. Pokud jde o vytýkané opomenutí důkazů, nutno nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
16. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obviněného R. K. na výslech svědka J. V. a na opatření návštěvních knih m. hotelů N. a P. a obrnického hotelu J. byl v hlavním líčení usnesením zamítnut (č. listu 149). Soud prvního stupně naznal, že podle úředního záznamu svědek J. V. vypovídal shodně jako svědek A. F., pouze s tím rozdílem, že jeho svědecká výpověď byla pro obviněného ještě nepříznivější, když zmiňoval více ran do hlavy poškozené a skutečnost, že obviněný měl mít při útoku v ruce klacek. Pokud jde o návštěvní knihy hotelů, soud dovodil, že spis obsahuje dostatek důkazů pro rozhodnutí o vině, přičemž je irelevantní, zda a jak se poškozená s obviněným pět měsíců po trestné činnosti stýká. Doplnil, že pokud obviněný, nota bene zastoupen obhájkyní, měl zájem na provedení takového důkazu, měl si jej obstarat a k hlavnímu líčení přinést. Podle soudu vyzněl návrh jako účelová snaha o prodloužení řízení (str. 5 rozsudku).
17. Z výše popsaného je tedy zřejmé, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů. Soud o důkazních návrzích rozhodl, přičemž vyložil, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněného o zkrácení jeho práva na obhajobu. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nalézací soud měl zájem svědka J. V. vyslechnout, a proto mu k hlavnímu líčení nařízenému na den 11. 5. 2016 zaslal dne 6. 5. 2016 předvolání (č. listu 134, 145). Uvedené předvolání však svědku nebylo doručeno. Na adrese jeho trvalého pobytu, kterou v přípravném řízení označil za adresu doručovací (č. listu 57), byl osobou neznámou, a zásilka se tak soudu dne 10. 5. 2016 vrátila (č. listu 145). Policejní orgán v odpovědi na žádost o předání zásilky dne 30. 5. 2016 sdělil, že po provedeném šetření zjistil, že na adrese trvalého pobytu se svědek nezdržuje, není uveden ani na zvoncích, ani na poštovních schránkách. V informačním systému Policie České republiky nebyla nalezena žádná jiná adresa, na které by se mohl zdržovat, a proto žádosti nemohlo být vyhověno (č. listu 157). Pro úplnost lze dodat, že obviněný, přestože usiloval o svědectví J. V. a věděl, že se svědku nepodařilo doručit zásilku obsahující předvolání k hlavnímu líčení, nesouhlasil se čtením úředního záznamu o jeho podaném vysvětlení (č. listu 149). Pokud pak jde o namítané návštěvní knihy hotelů, dovolací soud se ztotožňuje s argumentací soudu stran irelevance takového důkazu ve vztahu k projednávané věci. Nadto případný závěr, že se poškozená R. Z. s obviněným stýkala i poté, co se ve vztahu k ní dopustil stíhané trestné činnosti, není nepředstavitelný. Svědek A. F., který znal poměry mezi obviněným a poškozenou, označil jejich vztah za „cikánskou lásku“, která se projevuje tak, že obviněný poškozenou nesmírně miluje, ona mu však neustále utíká a znovu se k němu vrací. Svědkyně D. K., babička poškozené, uvedla, že soužití její vnučky s obviněným bylo vždy konfliktní – on ji bil, ona od něj střídavě odcházela a zase se k němu vracela. Svědkyně potvrdila, že návrat jednoho k druhému probíhal i v době hlavního líčení. Poškozená se s obviněným setkala dva dny před hlavním líčením, svědkyně však nevěděla, zda ze strachu či z jiného důvodu.
18. Co se případného extrémního rozporu týče, obviněný R. K. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) a 2) usvědčován částečně svou výpovědí, především ale výpověďmi poškozené R. Z. (č. listu 147) a svědků D. K. (č. listu 148) a A. F. (č. listu 148), fotodokumentací (č. listu 22-23) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. listu 69-98). V souvislosti s jednáním pod bodem 1) výroku o vině obviněný připustil, že jakmile se dozvěděl, že poškozená, která bezprostředně předtím odešla ze společné domácnosti, je u nějakého muže, vypravil se i se svědkem A. F. za ní. Když ji našel u herny, zavolal na ni, ona od něj ale začala utíkat. Poté, co ji dostihl, vznesl požadavek, aby se vrátila domů. Ona to odmítla, a tak jí dal facku. Poškozená uvedla, že když obviněného spatřila ve společnosti dalších dvou mužů v blízkosti herny, začala od něj z důvodu, že měl v ruce železnou tyč a prostřednictvím SMS zpráv jí vyhrožoval, že až ji potká, tak ji zbije, utíkat pryč. On ji však doběhl a ihned ji začal bít pěstí do obličeje, při tom jí nadával a dotazoval se, odkud jde a proč se nevrátila domů. Jakmile je oba společníci obviněného doběhli, jeden z nich, kterého identifikovala jako A. F., obviněnému odebral tyč z rukou. Svědek A. F. vypověděl, že se jej obviněný dotázal, zda s ním půjde hledat poškozenou; on s tím souhlasil. Šli společně i se svědkem J. V., obviněný se pohyboval velmi rychle, svědek šel asi 40 metrů za ním. Když uslyšel křik a uviděl poškozenou se zakrváceným obličejem zvedat se ze země, postavil se mezi ní a obviněného, aby ji obviněný nechal. Svědkyně D. K. vypověděla, že jí poškozená telefonovala, že ji obviněný zmlátil a zlomil jí nos. Necelý týden po události se s ní setkala a zaznamenala podlitinu pod okem a křivý nos. Podlitina pod okem a šrám na nose jsou patrné i z fotografií poškozené pořízených dne 6. 1. 2016. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině poškozená uvedla, že po útoku odešla z místa činu s tím, že půjde ke svému otci. Obviněný ji však opětovně doběhl, přičemž na ni křičel, aby zastavila, nebo ji opět zbije. Ona jej ze strachu poslechla a počkala na něj. Začal jí nadávat a ptal se jí, zda bez něj chce žít. Když odvětila, že ano, dožadoval se vydání jejího občanského průkazu, aby nemohla vybírat mateřskou, což odmítla. Po výhrůžce, že ji v případě neuposlechnutí zbije, mu podala svou peněženku, z níž si její občanský průkaz sám vytáhl. Svědkyně D. K. potvrdila, že jí poškozená v telefonickém hovoru sdělila nejen to, že ji obviněný zbil a zlomil jí nos, ale rovněž skutečnost, že ji donutil, aby mu vydala svůj občanský průkaz. Že se obviněný projednávané trestné činnosti dopustil, není v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Není nereálné, aby osobnost smíšeně poruchová s emočně nestabilními a disociálními rysy, impulzivní s nízkou frustrační tolerancí, která má ve stavu emočního napětí, afektu či pod vlivem metamfetaminu (obviněný byl jeho uživatelem) dispozice k agresivnímu chování, napadla na veřejnosti svou družku a pod pohrůžkou násilí ji donutila k vydání občanského průkazu. O sklonech obviněného k vulgárnímu a násilnému jednání svědčí i SMS, které poškozené zaslal na mobilní telefon (č. listu 97-111), zpráva o přestupkových řízeních (č. listu 116 až 118) a rovněž opis z evidence rejstříku trestů (č. listu 119).
19. Dovolací soud pro úplnost poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3 až 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci nepodpořil žádnou relevantní námitkou, dovolací soud se posouzením skutků z hlediska hmotného práva nezabýval.
21. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu