ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.984.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 984/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného T. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 17 T 54/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 17 T 54/2016, byl obviněný T. S. uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. P.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. S. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinů krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 31. 1. 2016 v době od 11:30 hodin do 14:45 hodin na ulici P. v B. p. H., okres K., vnikl po otevření uzamčené vstupní branky za pomoci klíče zasunutého do zámku z vnitřní strany a neuzamčených vstupních dveří bez vědomí a souhlasu majitelky poškozené M. D., do jejího rodinného domu, kde z věšáku v přízemí odcizil klíče od osobního motorového vozidla Kia Sportage, majitele společnosti GEOSTAV, spol. s r. o., Zlín, IČ 210145, zaparkovaného před jejím domem, poté telefonicky kontaktoval obviněného V. P. a pod příslibem smazání jeho dluhu ve výši 4 000 Kč po něm požadoval pomoc při převozu vozidla Kia Sportage, z B. p. H. do P., ten na místo přijel osobním motorovým vozidlem VW Polo, červené barvy, a přestože mu bylo zřejmé, že vozidlo Kia Sportage pochází z trestné činnosti, s pomocí při převozu vozidla souhlasil i s tím, že poté, kdy kolem 14:45 hodin z B. p. H. vyjeli a odcizené vozidlo původně řídil T. S., si v obci Ž., okres P., přesedli, T. S. dále řídil jeho vozidlo a on, jedoucí za ním, řídil vozidlo odcizené, ve kterém se nacházela peněženka s osobními doklady na jméno T. K. s finanční hotovostí 7 000 Kč a 300 EUR, platební kartou společnosti Raiffeisen Bank na jméno T. K., platební kartou společnosti MOL pro platbu pohonných hmot majitele společnosti GEOSTAV, dále mobilní telefon výrobní značky HUAWEI majitele D. K., obviněný T. S. přitom z vozidla během převozu odcizil finanční hotovost ve výši 5 500 Kč a 300 EUR, když byl obviněný V. P. kolem 15:40 hodin na ulici B. v H. na M., okres P., na základě průběžných zpráv předávaných T. K. policii o pohybu odcizeného vozidla za pomocí GPS systému zabudovaného v odcizeném vozidle, zastaven, kontrolován a zajištěn hlídkou městské policie, obviněný T. S. s vozidlem VW Polo místem projel bez zastavení, přitom obviněný T. S. odcizil T. K. z vozidla finanční hotovost ve výši 7 000 Kč a 300 EUR, M. D. způsobil odcizením klíče od vstupní branky škodu ve výši 470 Kč a obvinění T. S. s V. P. odcizili ke škodě společnosti GEOSTAV, spol. s r. o., vozidlo Kia Sportage, v hodnotě nejméně 390 000 Kč,
uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 9. 2011, č. j. 34 T 68/2010-1261, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2011, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 76 měsíců, z jehož výkonu byl dne 4. 2. 2014 podmíněně propuštěn,
a vozidla Kia Sportage, a VW Polo, řídil, přestože si byl vědom, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 9. 2011, č. j. 34 T 68/2010-1261, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2011, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců a trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 T 155/2015-49, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2015, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného skutky tak, jak je zjistily soudy nižších stupňů, nenaplňují zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
5. Konkrétně namítal, že nalézací i odvolací soud při rozhodování o jeho vině vycházely toliko z tvrzení spoluobviněného V. P. a údajné nevěrohodnosti obviněného T. S. i svědka M. Š., který se ke skutku, jenž je obviněnému kladen za vinu, a tedy ke krádeži osobního motorového vozidla Kia Sportage výslovně doznal, a neprovedly procesně použitelným způsobem relevantní dokazování, zejména nevyslechly svědky V. D. a T. M. Soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci, vyvodily nesprávné skutkové závěry a posléze i závěry právní.
6. Podle obviněného je zcela nelogické, že by měl spoluobviněnému V. P. sdělovat, že osobní motorové vozidlo tovární značky Kia Sportage je kradené, namísto sdělení, že je sám odcizil. Obviněný tvrdil, že tuto informaci navíc spoluobviněnému V. P. nikdy nesdělil. Poukázal na to, že ze slovního spojení „je kradené“ vyplývá, že byl osobní automobil odcizen jiným pachatelem. Dále obviněný upozornil na skutečnost, že V. P. při výslechu ze dne 31. 1. 2016 vypověděl, že mu obviněný T. S. nesdělil, kde k autu přišel, a že mu bylo jasné, že auto pochází z trestné činnosti, a při výslechu ze dne 10. 2. 2016 spoluobviněný V. P. vypověděl, že mu obviněný T. S. k odcizenému vozidlu před jeho převozem nic nesdělil. Dovolatel popřel svoji vědomost o tom, že předmětné vozidlo je kradené, měl však za to, že pokud by to věděl, zakládala by tato skutečnost jinou právní kvalifikaci, kupříkladu přečin podílnictví podle §214 tr. zákoníku či přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku, rozhodně nemůže jít o trestné činy krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a porušování svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný dále zpochybnil pravdivost výpovědi spoluobviněného V. P., který se podle jeho názoru snaží zastřít svou vlastní trestnou činnost. Závěr soudu o nepravdivosti výpovědi svědka M. Š., který se ke spáchání činu doznal, označil za nelogický.
7. Obviněný současně uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle §88a odst. 4 tr. ř., jelikož nedal souhlas s vyžádáním výpisů z čísla mobilního telefonu, jehož je uživatelem. Ze zajištěných záznamů telekomunikačního zařízení však vyplývají skutečnosti souladné s výpovědí obviněného a je pro něj zarážející, že policejní orgán za součinnosti státního zastupitelství nevyžádal i záznam telekomunikačního provozu svědka M. Š.
8. Obviněný popíral, že by se dopustil činů, jež jsou mu kladeny za vinu. Opíraje se o konstantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vytkl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož soudy neprovedly důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., zejména nevyslechly navržené svědky, řádně nezajistily a nevyhodnotily záznamy telekomunikačních hovorů, biologické, genetické, pachové ani daktyloskopické stopy, na základě čehož existují v posuzované věci extrémní pochybnosti o pachatelství konkrétní osoby, dále z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutkovou větou výroků dovoláním napadených rozhodnutí a namítal, že nedošlo k naplnění žádného z definičních znaků skutkové podstaty přečinů, které jsou mu napadenými rozhodnutími kladeny za vinu, proto nemohlo dojít k naplnění subjektivní ani objektivní stránky těchto přečinů. U objektivní stránky těchto přečinů nelze dovodit kauzální nexus mezi jednáním a následkem, zatímco u subjektivní stránky chybí zavinění ve formě úmyslu.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 17 T 54/2016, zrušil, podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by zrušením došlo, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži věc k novému projednání a rozhodnutí a podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání upozornila, že závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi nelze shledat žádný rozpor. Dále státní zástupkyně připomněla, že obviněný ve svém dovolání v podstatě opakuje svou obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, jakož i v odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Tato obhajoba však byla v předcházejícím řízení provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena a soudy se s ní ve všech směrech podrobně vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí.
11. K námitce, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jelikož soudy opomenuly obstarat a provést další důkazy, se státní zástupkyně vyjádřila tak, že by dle jejího názoru doplněné důkazy v intencích argumentace obviněného výsledek dokazování nijak nezměnily a že se soudy v rámci svých odůvodnění s návrhem obviněného k doplnění dokazování řádně vypořádaly. Státní zástupkyně připomněla, že orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, což vede ke koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné, přičemž meze dokazování si stanoví každý orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Zjištěný stav byl podle státní zástupkyně správný, úplný a správně a logickým způsobem byly hodnoceny i důkazy ze strany soudu. Argumentaci obviněného, kterou zpochybňuje skutkový stav věci, nelze shledat relevantní. Obviněný sice v konečném důsledku napadl rovněž hmotněprávní posouzení, konkrétně subjektivní a objektivní stránky přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody, vycházel však přitom z odlišných skutkových úvah, než jaké vyslovily soudy obou stupňů. Dále státní zástupkyně uvedla, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu krádeže i přečinu porušování domovní svobody a vyložila, jakým jednáním byl naplněn znak objektivní stránky každého z těchto přečinů. Podle jejího mínění nelze přijmout ani námitku obviněného, že skutek měl být jinak právně kvalifikován, vychází-li se ze skutkových závěrů učiněných nalézacím a odvolacím soudem.
12. Státní zástupkyně konstatovala, že v rámci předcházejícího řízení bylo nepochybně prokázáno, že pachatelem je právě obviněný. Poukazovala také na skutečnost, že obviněný se v průběhu řízení snažil ovlivňovat spoluobviněného V. P., aby vypovídal v jeho prospěch v tom směru, že trestnou činnost spáchal svědek M. Š., nikoli obviněný.
13. Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován nejen výpovědí spoluobviněného V. P., ale také údaji zjištěnými z výpisů telekomunikačního provozu, údaji zjištěnými z GPS v odcizeném vozidle a údaji z kamerového záznamu z H. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
19. Nejde ani o případ opomenutých důkazů, jak v dovolání namítá obviněný. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. K důkazům, které byly podle obviněného opomenuty, se odvolací soud vyjadřoval v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 a závěry, jež v této souvislosti učinil, akceptuje i dovolací soud. Odvolací soud neshledal potřebným doplnění dokazování výslechem V. D., matky svědka M. Š., jelikož výpověď samotného svědka M. Š. byla soudy prvního i druhého stupně shledána zcela nevěrohodnou a vnitřně rozporuplnou, přičemž V. D. by navíc měla dosvědčit, co říkal tento nevěrohodný svědek, aniž by sama svými smysly vnímala cokoliv ze spáchání této trestné činnosti. Takové doplnění dokazování by bylo s ohledem na výše uvedené nadbytečné a zcela účelové.
20. Co se týče námitky obviněného, že nebylo provedeno relevantní dokazování ve vztahu k výslechu T. M., pak je nutno upozornit, že to nebylo obviněným v žádné fázi řízení navrhováno, a tak se nemůže v tomto případě jednat ani o opomenutý důkaz. Bylo tedy pouze na uvážení soudů prvního a druhého stupně, zda k dokazování výslechem tohoto svědka přistoupí či nikoli, přičemž podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
21. Pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily a proč naopak rozhodnutí o vině dovolatele vystavily na usvědčující výpovědi spoluobviněného V. P., podpořené ostatními ve věci provedenými důkazy především listinné povahy. Rozhodně nelze souhlasit s výtkou obviněného, že závěry soudů o nepravdivosti výpovědi svědka M. Š., který se ke spáchání činu doznal, jsou nelogické. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 7 podrobně vyložil důvod, proč shledává výpověď M. Š. zcela nevěrohodnou. Jeho výpověď byla vnitřně rozporuplná, jeho popis skutku byl v rozporu s ostatními důkazy, včetně výpovědí obviněného V. P., ale i obviněného T. S. Nelze než souhlasit s hodnocením výpovědi tohoto svědka jako nevěrohodné na základě odůvodnění nalézacího soudu, na které Nejvyšší soud dále odkazuje. V této souvislosti také není od věci ve shodě s odvolacím soudem (str. 4 usnesení) i státní zástupkyní připomenout, že bylo zjištěno, že obviněný T. S. se snažil ve svůj prospěch ovlivňovat i spoluobviněného V. P. a nabádal ho, aby vypověděl, že trestnou činnost spáchal M. Š., nikoliv dovolatel, což vedlo dokonce k rozhodnutí o vzetí dovolatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. ř. Jde-li o výtku obviněného ve vztahu k postupu podle §88a odst. 4 tr. ř., tedy ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu, že nedal souhlas k poskytnutí údajů o telekomunikačním provozu, je nutno uvést, že souhlas byl obviněným dán, a to dne 9. 2. 2016 (č. listu 100). Je nutno upozornit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Pokud obviněný T. S. v dovolání poněkud nejasně zmínil, že se soudy nezabývaly zásadou beneficium cohaesionis ve vztahu ke spoluobviněnému V. P., je nutno podotknout, že ta se uplatňuje pouze v případě, kdy odvolací, případně i dovolací, soud rozhoduje ve prospěch některého obviněného, a to z důvodu, který prospívá i dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě. V posuzovaném případě však odvolací soud odvolání obviněného zamítl, nebylo tak rozhodnuto v jeho prospěch a nemohla se ani uplatnit zásada beneficium cohaesionis . Obviněný ve vztahu k této námitce zmiňoval extrémní rozpory a nevypořádání se s námitkami, které však blíže nespecifikoval. Nejvyšší soud se k nim proto nebude a pro jejich neurčitost ani nemůže vyjadřovat. Nejvyšší soud se rovněž nemohl zabývat námitkami obviněného, že jednání spoluobviněného V. P. nevykazuje zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jelikož obviněný T. S. je oprávněn v souladu s §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. podat dovolání a uplatnit dovolací námitky pouze proti tomu výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011, uveřejněné pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posuzováno s notnou dávkou benevolence, byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V souladu s výše uvedeným je při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry potvrdil i odvolací soud.
24. Přečinu krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobil takovým činem větší škodu. Větší škodou se ve smyslu §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
25. Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Užije-li při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, spáchá tento přečin i podle odstavce 2.
26. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě těchto přečinů. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že obviněný vnikl bez vědomí a souhlasu majitelky M. D. do rodinného domu na adrese P., B. p. H., a to po otevření uzamčené vstupní branky za pomoci klíče zasunutého do zámku z vnitřní strany branky, čímž překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do domu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014, uveřejněné pod č. 15/2015 Sb. rozh. tr.). Obviněný si v domě posléze opatřil klíče od osobního vozidla společnosti GEOSTAV, spol. s r. o., Zlín, jehož se posléze zmocnil, jakož i věcí v něm obsažených, a způsobil tak podle zjištění soudů škodu ve výši 390 000 Kč, tedy ve smyslu kritérií §138 tr. zákoníku větší škodu, a takto jednal, přestože si byl vědom skutečnosti, že byl dne 4. 2. 2014 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen mimo jiné i pro trestný čin krádeže, tedy byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.
27. Žádných pochybností podle dovolacího soudu není ani o naplnění subjektivní stránky označených přečinů, jmenovitě pak o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus ), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis ). Srozuměním podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, v takových případech nemůže takový výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním takové porušení nebo ohrožení způsobí, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění). Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Soudy ve vztahu k zavinění učinily taková zjištění, která jasně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého. Proti právním závěrům o úmyslné formě zavinění opírajícím se o tato skutková zjištění obviněný ve skutečnosti žádnou relevantní námitku nevznesl. Obviněný zaměřil dovolání i v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, když tvrdil, že nevěděl, že předmětné vozidlo je kradené, nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky úmyslného zavinění.
28. Je evidentní, že znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku svým jednáním obviněný naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
29. Odmítnout je třeba i námitku obviněného, že by skutek měl být posuzován jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku, případně trestný čin podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku, jelikož ze skutkových zjištění jasně vyplývá, že to byl právě obviněný T. S., kdo odcizil předmětné vozidlo. Obviněný zakládá tuto svou námitku na zcela odlišných skutkových zjištěních, než která učinily soudy nižších stupňů, když uvádí, že předmětné vozidlo neodcizil, nevěděl, že je kradené a pouze pomáhal svědkovi M. Š. při převozu vozidla, přičemž, jak již bylo uvedeno, dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný neuplatnil žádnou výhradu vůči právnímu posouzení jeho jednání též jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dovolací soud se tudíž touto otázkou nezabýval.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
31. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, taktéž obsaženém v dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu