ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1192.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1192/2018-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2018 dovolání, které podal obv. N. V. M. , nar. XY v XY, okr. XY, ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 11 To 143/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 3/2017, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. N. V. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 7 T 3/2017, byl obv. N. V. M. spolu s obviněnými T. Q. D., N. T. Q., a osobami nezjištěné totožnosti, užívajícími jména L. V. L. a N. V. T. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, dílem dokonaným podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Za to byli všichni odsouzeni podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou a současně byli podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Krajský soud v Praze podle §70 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil všem obviněným také trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí ve svém rozsudku taxativně vyjmenoval. Mimo to podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil také zabrání věci a podle §81 odst. 3 tr. ř. rozhodl o zničení věcí – výčet těchto věcí opět ve svém rozsudku taxativně specifikoval.
3. Rozsudek soudu I. stupně nabyl právní moci jen v případě obv. T. Q. D. Ostatní obvinění – tj. obv. N. T. Q., L. V. L., N. V. M. a N. V. T. proti tomuto rozhodnutí podali odvolání. O nich rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 11 To 143/2017 tak, že:
· z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to ve výroku o uložení trestu vyhoštění obviněným N. V. M., N. T. Q., L. V. L. a N. V. T.,
· podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, propadnutí věcí, zabrání věci a zničení věci, obv. N. V. M. a obv. N. T. Q. podle 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku se odsuzují k trestu vyhoštění na dobu 10 (deseti) let.
4. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně jsou všichni výše jmenovaní vinni tím, že:
od přesně nezjištěné doby, nejméně od listopadu r. 2015 do zadržení dne 13. 3. 2016 v XY, okres Beroun, v prostorách ve 2. patře budovy, společně s dalšími dosud neznámými osobami, za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem cannabinoidních látek tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabionol, bez řádného povolení, provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého.
Přitom obv. T. Q. D., L. V. L., N. T. Q. a N. V. T. rostliny konopí ošetřovali přihnojováním, zavlažováním, osvětlením a množením a obv. N. V. M. a N. V. T. zajišťovali chod pěstírny, vč. části technologického zařízení pěstírny, a dne 13. 3. 2016 odváželi 7 ks pytlů odpadu, který obsahoval i rostlinný materiál morfologicky odpovídající rostlině konopí.
Obviněným se podařilo vypěstovat a dalším zpracováním rostlin konopí setého získat nejméně 119 g sušiny obsahující 10,851 g THC, 12.736,5 g sušiny drceného rostlinného materiálu obsahující 1.010,774 g THC a květy rostlin o váze 92,1 g obsahující 8, 436 g THC a dále vypěstovali nejméně 3.031 ks rostlin do různého stádia růstu, obsahujících celkem 1.571,727 g THC, z nichž 1.603 ks obsahujících 4,906 g účinné látky THC, již nestihli vypěstovat a dále zpracovat pro zásah policie.
Přitom konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb. v platném znění, jeho účinná látka delta-9-tetrahydrocannabinol je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb. v platném znění, o návykových látkách.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obv. N. V. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 11 To 143/2017, a to v celém jeho rozsahu, ve znění rozsudku sp. zn. 7 T 3/2017 ze dne 22. 5. 2017, v části, která se týká osoby obviněného. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel nejprve podrobně rekapituloval svůj případ a znovu zopakoval všechny své výhrady, které vznesl v rámci svého odvolání. Poté citoval výrok o vině i o trestu Vrchního soudu v Praze a podstatné části z jeho odůvodnění, které se týkaly vyhodnocení provedených důkazů i pochybení soudu I. stupně při ukládání trestu vyhoštění. V návaznosti na to pak obviněný vznesl své námitky.
7. Dle jeho náhledu jsou obě rozhodnutí soudů nižších stupňů nezákonná, neboť ani jeden z nich se řádně nezabýval jím navrženými důkazy a jejich důsledným hodnocením. Krajský soud v Praze se dle jeho názoru nevyrovnal s předkládanými listinnými důkazy v podobě letenek a dále s jeho návrhem na ztotožnění klíčových osob – paní B. a pana G. Aniž by krajský soud zmínil existenci těchto navržených důkazů, nahradil dokazování vlastním míněním. Také Vrchní soud v Praze se obviněným navrženými důkazy nezabýval a doplnění dokazování tak, jak bylo navrženo v odvolání, neprovedl. Přesto však své řízení uzavřel konstatováním, že došlo k provedení nezbytných důkazů a řízení netrpělo žádnými vadami.
8. Dovolatel tak nabyl přesvědčení, že rozhodnutí obou soudů jsou v podstatě nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Navíc takřka všechny nepřímé důkazy byly vyhodnoceny v neprospěch obviněného, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. Jinými slovy – tím, že se soudy nezabývaly navrženými důkazy, tak některé jejich závěry nekorespondují s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
9. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 11 To 143/2017, zrušil a uložil tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání, které podal N. V. M., zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství své stanovisko sp. zn. 1 NZO 683/2018-11 ze dne 16. 8. 2018. V něm akcentoval to, že obviněný se ve svém dovolání prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob, kterým zhodnotily provedené důkazy. Státní zástupce však konstatoval, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí státní zástupce bez dalšího odkázal.
11. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupce tedy uzavřel, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, přičemž napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
12. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj výslovný souhlas i s jiným než navrženým způsobem projednání.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
16. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou III. instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů II. stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako III. stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a obviněným uplatněné námitky konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
18. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
19. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
20. Pokud obviněný namítl, že „Krajský soud v Praze se nevyrovnal s předkládanými listinnými důkazy v podobě letenek“ , tak se zjevně mýlí. S touto námitkou se vyrovnal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku (s. 18, č. l. 1774), kde konstatoval, že obviněný k doložení svého tvrzení, že odletěl 14. 1., resp. 17. 1. 2016 do Vietnamu, předložil dvě letenky na své jméno, ale s odletem plánovaným na 12. 1. 2016 z Prahy do Soulu a dále do Hanoje dne 13. 1. 2016. Obviněný tedy doložil svá slova letenkami s jinými daty. Dále krajský soud konstatoval, že obv. N. V. M. byl pasově odbaven dne 12. 1. 2016 v 16,21 hod. na odletovém filtru a téhož dne v 18,55 hod. byl pasově odbaven i na příletovém filtru – let byl však zrušen. Současně však bylo zjištěno, že dovolatel byl znovu pasově odbaven dne 14. 1. 2016 a dne 11. 3. 2016 byl zaznamenán jeho přílet. Z výše uvedeného je jasné, že obv. N. V. M. sice předložil letenky, ale ne ty, které by skutečně doložily jeho odlet realizovaný dne 14. 1., resp. 17. 1. 2016.
21. Především však soudy nižších stupňů jako podstatné zdůraznily postavení obviněného v organizované skupině. Proto je vedlejší to, že nebyl v rozhodnou dobu v České republice. Bylo totiž prokázáno, že obviněný nepečoval o rostliny konopí každý den (nebyl tzv. zahradníkem). Jeho hlavním úkolem bylo logisticky zajišťovat chod předmětné pěstírny, tzn. zásobovat pěstírnu a zde přítomné osoby potravinami a technickými prostředky a odvážet odpad připravený v pytlích i hotové sušené konopí. Bylo současně prokázáno, že dovolatel měl v této roli volný přístup do pěstírny, neboť disponoval zařízením na elektronicky ovládané závory i odemknutí dveří pěstírny. Z toho plyne, že činnost obv. N. V. M. nevyžadovala nutně jeho každodenní přítomnost, a proto soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů ke konečnému závěru o jeho vině, a to společným jednáním s dalšími přítomnými osobami. To také odpovídalo prokázanému jednání v podobě odvozu obv. N. V. T. dne 6. 3. 2016, i jeho další jízdy realizované dne 13. 3. 2016, kdy byl během odvážení odpadu z pěstírny zadržen policií.
22. Další námitkou, kterou obviněný vznesl v rámci svého dovolání je to, že se Krajský soud v Praze „nezabýval jeho návrhem na ztotožnění klíčových osob v této kauze, a to paní B. a pana G.“. I k této námitce zaujal Nejvyšší soud odmítavé stanovisko. Je to nejenom proto, že námitky proti porušení procesních předpisů stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také proto, že zamítnutí návrhu na provedení důkazu je výsostným právem každého soudu, projednávajícího daný případ.
23. Je sice pravdou, že každý obviněný má nezpochybnitelné právo navrhovat u soudu na podporu svých stanovisek další důkazy (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Ale soud, který daný případ projednává, je povinen každý takový návrh obviněného vyhodnotit – resp. posoudit věrohodnost nabízeného důkazu i nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci ve věci. A pokud tento soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je povinen provedení navrhovaného důkazu odmítnout. Proto soudy I. a II. stupně posuzující případ obv. N. V. M. nepochybily, pokud odmítly provést důkaz, jehož provedení vyhodnotily jako zbytečné, neboť by předmětnou trestnou činnost již nepomohl nijak objasnit. Naopak provedením takového důkazu by se provinily proti zásadě rychlosti řízení.
24. Návrh obviněného na ztotožnění osob paní B. (správně paní B., celým jménem N. T. B. L.) a pana G.– krajský soud posoudil, ale odmítl. K osobě paní B. L. bylo ověřeno, že ta je od 26. 8. 2010 majitelkou domu na adrese L. Svědkyni se však soudu nepodařilo předvolat. To samé platí i o panu G., u kterého není ani známo celé jeho jméno. Krajský soud v Praze konstatoval, že provedení těchto důkazů zamítl, neboť měl po provedeném dokazování dostatek důkazů, aby mohl bez pochybností ve věci rozhodnout i bez výslechu těchto svědků o spáchání projednávaného skutku podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokud tedy byl návrh obv. N. V. M. na ztotožnění výše uvedených osob soudem I. stupně odmítnut jako nadbytečný, nezbývá než uzavřít, že tímto procesním postupem obviněný v žádném případě nebyl zkrácen na svém právu na obhajobu, jak se mylně domnívá.
25. K poznámce dovolatele, že „takřka všechny nepřímé důkazy byly vyhodnoceny v neprospěch obviněného, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo “ Nejvyšší soud pouze dodává, že hodnocení provedených důkazů je právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu v hodnotícím procesu je již omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou z nich vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud, který musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je pak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových zjištěních soudů nižších instancí je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní , a proto také nejsou dovolatelovy námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod.
26. Mimo to samotná skutečnost, že provedené důkazy byly vyhodnoceny v neprospěch obviněného, ještě neznamená, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Toto pravidlo garantuje, že pokud zůstanou po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. V projednávaném případě však Krajský soud v Praze po vyhodnocení provedených důkazů konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že se obv. N. V. M. dopustil předmětného skutku (s. 22, č. l. 1778). Také Vrchní soud v Praze po svém přezkumu konstatoval, že krajský soud provedl dokazování v rozsahu, který je zcela způsobilý k řádnému zjištění skutkového stavu a bylo provedeno zcela v souladu s trestním řádem, při kterém byla práva obviněného náležitě zajištěna. Vrchní soud také konstatoval, že na základě provedených důkazů učinil soud I. stupně logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, na která má odvolací soud stejný náhled (s. 7., č. l. 1933). Nezbývá tedy než konstatovat, že pochybnosti o své vině má pouze obviněný a jeho obhajoba, ale soudy, které shromáždily a vyhodnotily provedené důkazy, nemají pochybnosti o vině obv. N. V. M., a proto jej odsoudily podle výše uvedených ustanovení tr. zákoníku.
27. Lze tak uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
28. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
29. Lze proto shrnout, že obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
V. Závěr
30. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obv. N. V. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu