ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.713.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 713/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání obviněného J. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 9 To 59/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 118/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 38 T 118/2017, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
nejméně dne 9. 9. 2016 v jím tehdy obývaném bytě v bytovém domě v ulici U K. v Č., okres P.-v., měl vědomě uloženo celkem 3252,49 gramů rostlinného materiálu konopí zahrnujícího 1556,93 gramu toxikomansky využitelného podílu dílem zpracovaného sušením s obsahem účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu v množství 54,41 gramů a dále zde měl vědomě uložena dvě brčka se stopami metamfetaminu, dvě digitální váhy se stopami metamfetaminu, dvě plastové lžičky se stopami metamfetaminu, nádobu s toluenem, nádobu s acetonem, nádobu s kyselinou chlorovodíkovou, nádobu s jódem, kanystr s tekutinou obsahující efedrin či pseudoefedrin, nádobu s hydroxidem sodným, nádobu s tabletami Zolpidemu, plastovou láhev s tekutinou obsahující efedrin či pseudoefedrin, plynový hořák bez kartuše, elektrický mlýnek se stopami efedrinu a pseudoefedrinu, plastový trychtýř se stopami metamfetaminu, skleněnou mísu bez podstatných stop, sklenici se zbytky fosforu a plynovou kartuši a byl si přitom vědom, že jde o věci určené k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetaminu.
2. Za to byl obviněný podle §284 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených ve výroku rozsudku.
3. Rozsudek okresního soudu napadl obviněný odvoláním, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že si je vědom, že Nejvyšší soud není oprávněn revidovat skutková zjištění nalézacího soudu a zasahovat do hodnocení důkazů, avšak současně poukazuje na možnost takového zásahu v případě, bylo-li porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že k takovému porušení došlo, a to provedením nezákonné domovní prohlídky. V této souvislosti namítá, že policejní orgán vstoupil do jím užívaného bytu za účelem vykonání domovní prohlídky, ačkoliv k takovémuto úkonu neměl patřičné zákonné povolení (příkaz k domovní prohlídce), a svůj nezákonný postup zakrýval jiným úkonem, tj. ohledáním místa činu. Dále obviněný připomíná obecná východiska týkající se domovní prohlídky a upozorňuje, že tato nebyla dodržena, zejména tím, že nebyl udělen souhlas všech osob obývajících byt, osoby nacházející se v bytě byly spoutány, aniž by o tom byl pořízen protokol, on sám nebyl domovní prohlídce přítomen, a zpochybňuje i souhlas svého bratra s prohlídkou bytu. Dále napadá závěr soudů o tom, že mu náležely věci nacházející se v bytě, sloužící k výrobě omamných a psychotropních látek. Současně zpochybňuje účel těchto věcí, když upozorňuje, že se jedná o věci běžné potřeby nacházející se v každé domácnosti. Následně pak k nalezenému konopí uvádí, že toto mu nepatří, do bytu jej přinesla jiná osoba, které udělil pokyn k odnesení těchto věcí a následně byt opustil, a tudíž mu není možné přičítat, že se v předmětném bytě nacházelo konopí. Obviněný uzavírá, že ani odvolací soud se s těmito jeho námitkami nevypořádal a provedeným dokazováním nebyla najisto postavena jeho vina. V rozporu se zásadou in dubio pro reo byla založena též na daktyloskopické shodě na třech naprosto běžných předmětech, jejichž užívání přesvědčivě vysvětlil. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného shrnuje dosavadní průběh řízení a podstatný obsah námitek obviněného. K těmto námitkám uvádí, že v bytě užívaném obviněným nebyla provedena domovní prohlídka, ale ohledání místa činu, přičemž policejní orgán ke vstupu do bytu disponoval relevantním souhlasem bratra obviněného D. H. Státní zástupce připouští, že nelze brát v úvahu toliko formální pojmenování daného úkonu, ale je třeba zkoumat i jeho materiální povahu, a v tomto směru poukazuje na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 376/14, v němž se Ústavní soud vyjádřil k problematice ohledání místa činu. V dané věci policejní orgán nevybočil z mantinelů ohledání místa činu, když k tomuto měl relevantní souhlas uživatele bytu a nebylo nikterak invazivně zasahováno do soukromí uživatelů bytu. Dále má za to, že souhlas bratra obviněného se vstupem do bytu a s vydáním zde nacházejících se věcí je evidentní, a ačkoliv je uveden v úředním záznamu o podání vysvětlení, pak skutečnost, že se jedná o jinak procesně nepoužitelný důkaz v řízení před soudem, není nikterak na překážku tomu, aby osvědčil průběh úkonu policejního orgánu. Současně se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že bylo nutno získat souhlas všech osob v bytě, když jedinou oprávněnou osobou k užívání bytu byl v daný okamžik D. H., bratr obviněného. Státní zástupce tedy shrnuje, že k porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo. Co se týče ostatních dovolacích námitek, u nich je patrno, že z uplatněného dovolacího důvodu zcela zřejmě vybočují, když jejich prostřednictvím obviněný předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a dospívá k odlišným skutkovým závěrům. Státní zástupce k tomu konstatuje, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Stejně tak má za to, že důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. taktéž není naplněn, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
9. Dovolací důvod pod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případě, kdy se příslušný funkčně nadřízený soud věcí věcně zabýval, rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně a i přes meritorní přezkum dospěl nesprávně k nedůvodnosti tohoto opravného prostředku, ačkoliv před soudem prvního stupně byla dána vada řízení podřaditelná pod jeden ze zákonných dovolacích důvodů. V daném případě shledal obviněný tuto vadu v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení (policejních orgánů) neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
11. K námitce nezákonnosti domovní prohlídky Nejvyšší soud předně připomíná, že ve věci se o provedení domovní prohlídky vůbec nejednalo. Obviněný brojí primárně proti tomu, že úkon, jenž byl policejním orgánem vykonán jako ohledání podle §113 tr. ř. (viz protokol a připojená fotodokumentace na č. l. 117 až 149 spisu), měl být fakticky domovní prohlídkou, navíc provedenou bez potřebného příkazu. Tomuto závěru ovšem nelze přisvědčit. V daném případě vstoupily policejní orgány do předmětného bytu se souhlasem jeho uživatele (D. H., bratra obviněného – viz úřední záznam na č. l. 95 až 98), a to za účelem realizace příkazu k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody. Přitom podle sdělení D. H. se obviněný v té době měl v bytě nacházet. Policejní orgány pak pouhým pozorováním zjistily přítomnost věcí, které svědčily o možném páchání trestné činnosti a požádaly o jejich vydání. Tyto věci jim následně byly D. H. dobrovolně vydány (viz protokol o vydání hmotné věci na č. l. 100 až 102). Jedná se tedy o odlišnou situaci, než v případě domovní prohlídky, jejímž primárním účelem je zajištění věcí, které mohou sloužit v trestním řízení jako důkazní prostředek nebo osoby důležité pro trestní řízení (§82 tr. ř.). K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na komentářovou literaturu (DRAŠTÍK, Antonín a kol., Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 715 a stejně tak ŠÁMAL, Pavel a kol., Trestní řád I: Komentář. 7., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1113), která uvádí, že institutu domovní prohlídky by se mělo užívat pouze v případě, kdy se jedná o důvodné podezření, že se v bytě nachází obviněný nebo podezřelý z trestného činu. Toto je patrno i ze systematiky zákona, když ustanovení §83c odst. 2 písm. a) tr. ř. dává policejnímu orgánu oprávnění ke vstupu do bytu v případě, když se v něm nachází osoba, na niž byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, tedy bez příkazu k domovní prohlídce podle §83 odst. 1, 2 tr. ř. Je tedy podstatné, jaké má osoba procesní postavení. V daném případě Nejvyšší soud pro úplnost opět připomíná, že policejní orgán vstoupil do obydlí se souhlasem uživatele bytu, a to za účelem zjištění přítomnosti obviněného, který měl být dodán do výkonu trestu, tedy nikoliv za účelem zajištění osoby podezřelé z trestného činu. Skutečnost, že už z pouhého pozorování v bytě samém vyvstalo podezření ze spáchání trestného činu, sama o sobě nezakládá ex post nutnost opatření příkazu k domovní prohlídce, když v bytě nacházející se věci byly policejnímu orgánu dobrovolně vydány oprávněným uživatelem bytu. Za této situace se nic nemění na prováděném úkonu, tedy se z něj automaticky nestává domovní prohlídka, jak nesprávně dovozuje obviněný. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu, zejména na usnesení ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14, jak připomněl ve svém vyjádření i státní zástupce.
12. Obviněný namítá, že uživatel bytu D. H. nebyl poučen o možnosti odepřít domovní prohlídku a současně, že souhlas nedaly všechny osoby bydlící v bytě. Nejvyšší soud konstatuje, že v dané kauze se jednak jednalo o vstup do obydlí umožněný dobrovolně právě tímto oprávněným uživatelem bytu, jednak o vstup za účelem realizace příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody obviněného (§83c tr. ř.), jenž se v té době měl v bytě nacházet. Bezpředmětná je námitka obviněného ohledně absence souhlasu dalších osob, které v bytě údajně pobývaly, když policejní orgán, pomine-li se jeho oprávnění podle §83c odst. 2 písm. a) tr. ř., získal souhlas se vstupem do bytu od osoby, která tento byt evidentně oprávněně užívala.
13. Ve vztahu k námitce ohledně nepřítomnosti obviněného v bytě v době jeho ohledání odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který jasně uvedl, že se jednalo o pouhou písařskou chybu, tedy o záměnu osoby obviněného za jeho bratra D. H.
14. Obviněný dále napadá závěry nalézacího soudu ohledně vlastnictví věcí určených k výrobě drog, přičemž připomíná, že byt využívaly i jiné osoby, kterým mohly předmětné věci náležet. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, čehož se však obviněný prostřednictvím této námitky fakticky domáhá. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, a v tomto směru odkazuje na logické a přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
15. Stejně tak nelze přisvědčit námitce obviněného zpochybňující držení nalezeného konopí. Obviněný zpochybňuje subjektivní stránku mu přisouzeného trestného činu s tím, že konopí mu nepatří a do bytu jej donesl někdo jiný v době, kdy se v bytě nenacházel. Nejvyšší soud konstatuje, že i s touto námitkou se taktéž vypořádal soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, a to zejména na základě výpovědi svědka K. Jedná se tedy opětovně o snahu obviněného domoci se revize skutkových zjištění dle vlastních představ.
16. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno uzavřít, že relevantně by připadal v úvahu toliko ve druhé variantě, tedy, že byl zamítnut opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán některý z jiných zákonných dovolacích důvodů. Jak bylo uvedeno výše, nelze však přisvědčit závěru o tom, že by byl v daném případě dán některý ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a tudíž nemohl být naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
17. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami v podstatě jen opakuje svoji obhajobu před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. Nevznesl přitom žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonné důvody dovolání.
18. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu