ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3148.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3148/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Ev. H. , P., zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, sídlem Celetná 554/4, 110 00 Praha 1 – Staré Město, proti povinnému K. M. , P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská třída 1788/60, 120 00 Praha 2 – Nové Město, o návrhu oprávněné na zastavení exekuce pro 330 000 ,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň - město, pod sp. zn. 134 EX 10093/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 12 Co 107/2016, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 12 Co 107/2016, potvrdil povinným v odvolání napadený výrok II. usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška ze dne 29. 1. 2016, č. j. 134 EX 10093/14-204, jímž mu bylo na nákladech exekuce uloženo zaplatit 105.149,- Kč, neboť exekutorem započítané úkony byly činěny v rámci exekuce.
V dovolání povinný zejména namítá neúčinnost doručení Vyrozumění o zahájení dané exekuce s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti dle §46 odst. 6 ex. ř. (dále jen „Vyrozumění“) s těmi důsledky, že jím poskytnutá platba pak představuje dobrovolné plnění mimo rámec exekuce, nikoli plnění vymožené v jejím rámci, na základě kterého by exekutorovi měla náležet odměna. Ačkoli tak dovolatel výslovně nečiní (maje za to, že dovolání je přípustné proto, že zde nejsou žádná „zákonná omezení“ – viz §238 o. s. ř.), lze (při dobré vůli) spatřovat vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tvrzením o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, doložené odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011 (potažmo na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08, ze dne 29. 7. 2009). Dovolací důvod pak dovolatel spojuje s vyřešením otázek procesního práva
a) zda (a kdy) ohledně Vyrozumění … nastaly dle §49 odst. 4 o. s. ř. vůči povinnému účinky náhradního doručení těchto písemností postupem soudního exekutora dle §49 odst. 2 poslední věty o. s. ř. … za situace, kdy se pošta na zadané existující adrese … o předání zásilky adresátu-povinnému či o zanechání výzvy k jejímu vyzvednutí v úložní době … vůbec nepokusila, ač tomu nic nebránilo, a bez dalšího ji vrátila exekutorskému úřadu,
b) zda (a kdy) vůči oprávněné nastaly účinky doručení ohledně dalších dvou (posledních) vydaných exekučních příkazů ze dne 22. 4. 2015, č.j. 134 EX 100093/14-134 a ze dne 19. 8. 2015, č.j. 134 EX 100093/14-140,
c) zda v případě, … že platba povinného k rukám oprávněné byla … poskytnuta před tím, než bylo povinnému doručeno Vyrozumění s výzvou … představuje tato platba vymožené plnění … ve smyslu §46 odst. 4 ex. ř. … nebo dobrovolné plnění povinného mimo rámec exekuce, z něhož exekutorovi odměna nenáleží.
(tolik částečná citace)
Nad tento rámec pak dovolatel poukazuje na jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro absenci jeho adekvátního odůvodnění (s poukazem na judikaturu soudu Nejvyššího i Ústavního).
Z obsahu předmětného exekučního spisu se podává, že pověřený exekutor zaslal na tehdy evidovanou korespondenční adresu povinného (Dr. Jánského 954, 252 28 Černošice) Vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 13. 8. 2014, č.j. 134 EX 10093/14-048, spolu s Výzvou k úhradě dlužného plnění před provedením exekuce ze dne 13. 8. 2014, č.j. 134 EX 10093/14-048, a s exekučním příkazem ze dne 25. 7. 2014, č.j. 134 EX 10093/14-023, přičemž provozovatel poštovních služeb v Prohlášení doručujícího orgánu ze dne 15. 8. 2014 (č.l. 048 ex. spisu) konstatoval, že písemnost nebyla doručena, neboť adresát nebyl zastižen a nebylo mu zároveň možno zanechat výzvu z důvodu nedostatečné adresy, a tudíž ji bez uložení vrátil bez prodlení exekutorovi, který následně, postupem dle §49 odst. 2 a 4 o. s. ř. (Výzva pro vyvěšení na úřední desce dle §49 odst. 2 a Sdělení Výzva pro vyvěšení na úřední desce dle §49 odst. 4 - viz č.l. 054 ex. spisu) písemnost doručil náhradním způsobem vyvěšením na úřední desce. Povinný na základě Smlouvy o úschově ze dne 30. 11. 2015, uzavřené mezi oprávněnou a jím za účelem splacení dluhu, složil dne 4. 12. 2015 částku odpovídající celému dluhu do advokátní úschovy; zároveň podal návrh na zastavení exekuce, což se v záhlaví uvedeným usnesením exekutora také stalo.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 26. 4. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 14. 8. 2014.
Dovolání bylo podáno včas (srov. §240 odst. 3) a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku sdělení, v čem je spatřováno (viz „rezervu“ výše) splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též uvedení dovolacích důvodů (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Zákonná podmínka přípustnosti dovolání prvotně klade na dovolatele povinnost vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, druhotně pak doložit, že tato hlediska jsou v dané věci také reálně naplněna.
Proto tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. která otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž musí být z dovolání zřejmé, o která rozhodnutí dovolacího soudu jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3325/2017, dále např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Nejvyšší soud – vázán dovolacími důvody (srov. §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.) – podrobil přezkumu dovolatelem uvedená rozhodnutí a dospěl k závěru, že zde rozpor s napadeným rozhodnutím shledat nelze.
V prvním namítaném usnesení sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, ze dne 3. 12. 2012, Nejvyšší soud formuloval závěr, že dobrovolnými plněními mimo rámec exekučního řízení jsou jen plnění, ke kterým došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce ; ostatní plnění je třeba považovat za dobrovolná plnění, ke kterým sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež mají vliv na výši jeho nákladů.
K témuž dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013 či ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 6019/2016, s tím, že i v řízení podle exekučního řádu lze po nařízení exekuce splnit vymáhanou povinnost dobrovolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, nebo např. ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09), přičemž dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09) a za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení je možné považovat jen takové plnění, k němuž došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08).
Je tedy evidentní, že z těchto rozhodnutí jakoukoli kolizi s rozhodnutím odvolacího soudu dovodit nelze; klíčovou otázkou dovolání, na jejíž posouzení není mezi dovolatelem a odvolacím soudem shoda, je otázka jiná, totiž otázka, zda v dané věci bylo řádně doručeno dle §49 odst. 2 o. s. ř. či nikoli; zatímco odvolací soud dospěl k závěru o správnosti postupu soudního exekutora vyvěšením doručované písemnosti na úřední desku s důsledkem následného doručeným právní fikcí dle §49 odst. 4 o. s. ř., dovolatelova argumentační linie směřuje k závěru o nezákonném a tudíž neúčinném doručení blíže specifikovaných písemností, pokud poskytovatel poštovních služeb vyvinul nedostatečnou snahu o doručení písemnosti, přestože adresa měla být dostatečně určitá.
Ústřední důvod dovolaní – tj. právní výklad doručování písemností do vlastních rukou dle §49 a násl. o. s. ř. – však v identifikovaných rozhodnutích posuzován není, a proto zde není – a ani nemůže být – dán rozpor; svým obsahem i zaměřením se totiž jedná o otázky mimoběžné.
Druhé dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, dovozující povinnost exekutora vydat po zahájení insolventního řízení do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce (a coby věřitel úpadce náklady exekuce jakožto svoji pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení), se vymyká intencím dovolacích otázek nyní řešených rovněž, resp. dokonce ještě zřetelněji, a ani ono proto požadavek přípustnosti dovolání naplnit nedokáže.
Ostatně dovolatelova argumentace je povýtce skutkové provenience, což požadavku „nesprávnosti právního posouzení věci“ zjevně neodpovídá.
Je tedy namístě shrnout, že dovolatelem odkazovaná rozhodnutí nemohou posloužit jako rozhodnutí, od nichž by se mohl odvolací soud „odchýlit“, a to vůbec (objektivně), pročež je namístě logický úsudek, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a dovolání se zřetelem k ustanovení §237 o. s. ř. přípustné není.
Důsledkem toho je, že musí být podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Není-li dovolání přípustné, nepřichází v úvahu se zabývat případnou existencí vad řízení, jež má na mysli ustanovení (§242 odst. 3 o. s. ř.), což platí jmenovitě i o dovolatelem namítané vadě spočívající v údajném nedostatku řádného odůvodnění (čemuž ostatně i jinak přisvědčit nelze).
Výrok o náhradě nákladů odůvodňovat netřeba (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); ostatně dovolatel neměl ve věci úspěch (§142 o. s. ř. a násl.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2018
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu