ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3965.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3965/2018-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 142/88, o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 EXE 610/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. června 2018, č. j. 22 Co 122/2018-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. června 2018, č. j. 22 Co 122/2018-79, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. února 2018, č. j. 6 EXE 610/2017-43, o zastavení exekuce a dále rozhodnuto, že oprávněná je povinna nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 18 302 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce povinného, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“., odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka se v dovolání ze dne 2. 10. 2018 k předpokladu přípustnosti předmětného dovolání vyjádřila pouze tak, že „má za to, že dovolání je přípustné dle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a dále formulovala otázky „zásadního právního významu“a to zda „může exekuční soud změnit kvalifikaci právního vztahu provedenou nalézacím soudem?“, zda „lze tuto změnu považovat za narušení principu právní jistoty a důvěry v právo, když touto změnou došlo k výraznému zhoršení pozice oprávněného?“ a zda „ bylo napadenými rozhodnutími oprávněnému odepřeno poskytnutí spravedlnosti v podobě vyhovění návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu námitky promlčení s tím, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy?“. Takto neurčitě však předpoklad přípustnosti nelze vymezit, když ani z dalšího textu dovolání a ani z vymezení „právních otázek zásadního významu“ uvedených dovolatelkou nelze dovodit, který ze čtyř předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. má být naplněn.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4217/2017 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 541/18), a ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1347/2017 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 1911/17)], přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům však dovolatelka nedostála.
Jde-li o tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je údajně nepřezkoumatelné, protože odvolací soud se „nijak nevypořádal s argumentací oprávněné ohledně dobrých mravů, právní jistoty a důvěry v právo, respektive v rozhodování státních orgánů“, předpoklad přípustnosti dovolání skutečně může být založen i tím, že odvolací soud konkrétním v dovolání vymezeným způsobem porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, nevypořádal-li se s jeho námitkami, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1927/2018). Nelze však přehlédnout, že argumenty dovolatelky ohledně „nemravnosti“ uvedené v odvolání (č. l. 56–57 spisu) spočívají v tom, že dovolatelka byla v dobré víře, že námitka promlčení bude posouzena podle ustanovení §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. S touto argumentací se však odvolací soud v základu vyrovnal, když uzavřel, že námitku promlčení je třeba za daného skutkového stavu posoudit podle ustanovení §261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. To, že nesprávný právní názor dovolatelky ohledně délky promlčecí lhůty sám o sobě nevede k závěru, že by námitka promlčení vznesená povinným byla z toho důvodu v rozporu s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nevyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 748/2018, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 792/2017, a ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí „změnil právní kvalifikaci vztahu, na jehož základě byl vydán exekuční titul, a nepřípustně tak zasáhl do dobré víry dovolatelky ohledně délky promlčecí lhůty“, není korektní, protože odvolací soud nepřehodnotil právní kvalifikaci plnění provedenou nalézacím soudem, na jehož základě došlo k vydání exekučního titulu, ale pouze dodal, že otázka promlčení „se musí posoudit v souladu s ust. §261 odst. 6 obch. zák.“, protože povinnost uložená exekučním titulem vyplývala ze závazkového vztahu uzavřeného mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Tento právní závěr odvolacího soudu je v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, o níž navíc dovolatelka měla a mohla být již před podáním exekučního návrhu informována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 427/2005). Ani výše uvedené argumenty dovolatelky tedy nezakládají přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu