ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1115.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1115/2018-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Statutárního města Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova č. 489/7, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27, o náhradu škody, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. června 2004 č. j. 26 C 467/2002-73, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 213/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 16 Co 159/2016-91, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Jařabáče, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova č. 489/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2016 č. j. 16 Co 159/2016-91 neobsahuje – ve vztahu k nastolené právní otázce délky a běhu zákonné objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení podle ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. – údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Nejvyšší soud navíc ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014 a ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1732/2012 a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3931/2011 a usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013.
Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného pod č. 52 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3684/2012 a ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 7/2015; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, 1833 s.). Tato (objektivní) lhůta činí – jak zcela nepochybně jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. – tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou. Ta přichází v úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v projednávané věci nešlo.
Z uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky délky a běhu zákonné objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení vyplývá přímo z dikce §233 odst. 2 o. s. ř., a proto takto vymezená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani založit nemůže.
Další dovolatelem předestřená právní otázka (za jakých okolností je soudem schválený smír v rozporu s hmotněprávní úpravou odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli obsaženou v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, protože na jejím vyřešení usnesení odvolacího soudu nezávisí; odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o tom, že žaloba na obnovu řízení byla žalovaným podaná po uplynutí zákonem stanovené objektivní lhůty podle ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř.
Protože dovolání žalovaného trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a protože toto dovolání ani není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu