ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1675.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1675/2018-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci zástavního věřitele enteria a. s. se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, Jiráskova č. 169, IČO 27537790, zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 154/30, proti zástavnímu dlužníkovi Sokolovská obchodní, a. s. se sídlem v Sokolově, Josefa Kajetána Tyla č. 275, IČO 45354120, zastoupenému Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní č. 391/96, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 73/2016, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 č. j. 51 Co 436/2017-46, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 51 Co 436/2017-46 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je [v závěru, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 210/2015] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních
§200y-§200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí s stanovisek, roč. 2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009 nebo – již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních §353a-358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů) - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 431/2016 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016 a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Zpochybňuje-li zástavní dlužník v dovolání závěry odvolacího soudu vycházející z ustálené judikatury soudů, když uvádí, že „neshledává žádný důvod, proč by se soud neměl již v první fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zabývat skutečnostmi, které vedou k závěru, že návrh žalobce na nařízení soudního prodeje zástavy není důvodný, resp. že žalobce uplatňuje zástavní práva vůči žalovanému protiprávně“, a když z toho dovozuje, že řízení o soudní prodej zástavy by mělo být přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 210/2015, v němž je řešena otázka, „zda a k jakému datu byl žalobce povinen vzdát se zástavních práv“, pak přehlíží, že v řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fázi soudního prodeje zástavy) se dokazování ke skutečnostem, jimiž zástavní dlužník zpochybňuje zástavní právo, neprovádí, a to ani v případě, že zástavní dlužník rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů), popírá. Zástavním dlužníkem uváděné okolnosti, které jsou předmětem řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 210/2015, nejsou významné pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy, ale - jak vyplývá z výše uvedené judikatury (která byla shledána ústavně souladnou - srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06) - teprve ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy. Pro přerušení řízení o soudním prodeji zástavy podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto – jak správně dovodil odvolací soud – nejsou dány důvody.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka, kterou dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z níž nevyplývá žádná rozhodná právní otázka ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nezaslal zástavnímu dlužníkovi odvolání zástavního věřitele k vyjádření ve smyslu ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel přehlíží, že odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, jen je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné (srov. §210 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). S ohledem na specifikum projednávané věci, které vystihuje výše uvedená, dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech soudního prodeje zástavy, je zřejmé, že případné vyjádření zástavního dlužníka k odvolání zástavního věřitele by nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, a doručení odvolání zástavního věřitele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení, zástavnímu dlužníkovi by nebylo vhodné ani účelné. Postup soudu prvního stupně, který nedoručil zástavnímu dlužníkovi odvolání zástavního věřitele proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně, za těchto okolností nepředstavuje porušení práva zástavního dlužníka na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ani porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2602/13, jehož závěry Ústavní soud nezpochybnil ani ve svém nálezu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17, na který odkazuje ve svém dovolání zástavní dlužník, a neshledal je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu