ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1890.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1890/2018-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně ŠTELA, spol. s.r.o., se sídlem v Lužici, Velkomoravská č. 415/250, IČO 45475971, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, proti žalované J. J., zastoupené JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 1294/52, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 254/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 38 Co 344/2016-362, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017 č. j. 38 Co 344/2016-362 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Právní otázkou zákonných výjimek z koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že skutečnostmi a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, se rozumí pouze případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů však naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2009 sp. zn. 30 Cdo 2310/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2012 sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Nemožností uvést bez své viny včas důkazy se pak rozumí nemožnost označit tyto důkazy včas soudu. Nejde tu o případy, kdy účastník neuvedl důkaz včas proto, že jej nepokládal za pro věc významný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 29 Cdo 3234/2009).
Vzhledem k uvedenému nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že žalobkyní označený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který žalobkyně – jak zdůrazňuje v dovolání - mohla (měla důvod) navrhnout teprve poté, co se seznámila s obsahem výpovědi svědka J. S., podle které takový důkaz mohl být pro věc podstatný, nepředstavuje výjimku z koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu