ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1947.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1947/2018-151
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. P. , proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 258.739,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 43/2014 a 26 C 159/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 30 Co 221/2017-91 takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobami (podanými dne 11.2.2014 a 5.6.2014, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 43/2014 a 26 C 159/2014) domáhala (po změnách provedených se souhlasem soudu), aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu za leden až prosinec 2011 celkem 258.739,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobách specifikovala. Žaloby odůvodnila zejména tím, že dne 22.1.2003 byla jmenována soudkyní a od téhož dne byla přidělena k výkonu funkce soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívajícím s účinností od 1.1.2011 ve stanovení platové základny soudců na rok 2011 ve výši 54.005,- Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny a trvalé změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek. Dotčená zákonná ustanovení však byla Ústavním soudem zrušena, a proto žalobkyně požaduje doplatit rozdíl mezi skutečně vyplaceným platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů za rok 2011 a platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů, na které by jí vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., přičemž podle jejího názoru je navíc třeba při výpočtu platové základny soudce vycházet z ukazatele Českého statistického úřadu „Průměrná měsíční hrubá mzda - přepočtené počty“.
Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co usnesením ze dne 13.7.2015 č. j. 26 C 43/2014-17 řízení o výše zmíněných žalobách žalobkyně spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 26 C 43/2014) rozsudkem ze dne 26.1.2017 č.j. 26 C 43/2014-52 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni celkem 55.689,- Kč, zamítl žalobu co do částky 203.050,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně akcentoval, že „platy soudců se staly předmětem opakovaného rozhodování Ústavního soudu“, přičemž v nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 „pro soud vyplynulo“ (když „soud je názorem Ústavního soudu vázán“), že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. V tomto směru je tedy uplatněný nárok žalobkyně neopodstatněný. Pro stanovení platu pro rok 2011 však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy „na přepočtené počty“, tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Použilo tak podle názoru soudu prvního stupně nesprávný údaj a toto použití nesprávného údaje se promítlo v tom, že žalobkyně obdržela za rok 2011 plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než jí příslušelo.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.8.2017 č. j. 30 Co 221/2017-91 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství vztahujícího se k přiznaným částkám tak, že se žalobkyni příslušenství v tomto rozsahu přiznává; jinak tento rozsudek v zamítaných výrocích o věci samé ohledně částky
203.050,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona („ve slovech 2,5násobek“) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc, a že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platu do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře, a to i ve vztahu k roku 2011 s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, „také odvolací soud se cítí být tímto nálezem Ústavního soudu vázán“, přičemž „má za významné, jak o této otázce rozhodlo plénum, nikoli to, jaké byly disentní názory některých ústavních soudců“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti přiznat žalobkyni právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů. Soudu prvního stupně vytkl pouze to, že „není žádného důvodu, pro který by nebylo možno žalobkyni přiznat úroky z prodlení z dlužného platu a náhrady“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání. Po zevrubné rekapitulaci průběhu řízení namítala, že odvolací soud „nerespektoval“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 a „rozhodl zcela opačně“. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vyslovil názor, že platovými restrikcemi do platů soudců provedenými zákonem č. 425/2010 Sb., které byly zrušeny Ústavním soudem, došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, který by – kdyby žalobkyně podala ve stejné věci ústavní stížnost – odůvodňoval zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž by její požadavky byly zamítnuty. S tímto závěrem se dovolatelka ztotožňuje a odvolává se na něj. Ústavní soud však v nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 shledal, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 vykazuje znaky nepřípustné, ústavně nekonformní libovůle. Podle názoru Ústavního soudu sice zákonodárce ve věci platů soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem“, přesto však nelze připustit zpětné doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodu zklidnění celkové atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti a z důvodu velikosti finančních prostředků, které by musely být uvolněny z rozpočtu státu a mohly ohrozit jeho výkon. S názory přijatými většinou soudců Ústavního soudu (plénem) v citovaném nálezu dovolatelka nesouhlasí a naopak se ztotožňuje s odlišnými stanovisky soudců Ústavního soudu T. L. a K. Š., která v dovolání podrobně ocitovala. Dovolatelka vytkla Ústavnímu soudu, že v odůvodnění nálezu nijak nerozebírá, neanalyzuje ani nedokladuje údajnou krizovou atmosféru, která si vyžaduje upření práva soudcům na zpětné doplacení platů. Zdůraznila, že právo nelze jednotlivci upřít jen proto, aby byl „uklidněn dav a politici“. Závěry Ústavního soudu o atmosféře ve společnosti jsou „naprosto obecné, bez jakýchkoli detailů, kvantifikace či konkrétních údajů“, proto s nimi nelze nijak polemizovat a jsou tudíž prakticky nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatelky nelze argumentovat ani tím, že by to povinného „stálo příliš peněz“. To je „výzva všem dlužníkům, aby zkrátka nechali svůj dluh vlastní nečinností narůst do neúnosné výše a pak sdělili, že částka je již bohužel příliš vysoká a nic platit nebudou“. Ani v tomto směru Ústavní soud neprovádí žádný přezkoumatelný rozbor toho, jak by doplacení platů ohrozilo stát. Odmítnutí zpětného doplacení platů soudců je přitom odmítnutím spravedlnosti, a tedy porušením principu zákazu denegatio iustitiae. Ústavnímu soudu rovněž vytkla, že své argumenty „používá zcela nekonzistentně, dle aktuální potřeby a zejména politické situace“, jinak by nemohl na jedné straně poukazovat na vědomou svévoli zákonodárce a uvádět, že neshledal deficit veřejných financí v mezinárodním srovnání nikterak mimořádným, a na druhé straně uvádět, že zpětné doplacení platů by znamenalo významný a nepředvídaný zásah do státního rozpočtu. Pravdivé není ani tvrzení Ústavního soudu, že rozhodl ve prospěch celé společnosti, neboť právě na základě tohoto rozhodnutí se občané „mohou důvodně obávat a obávají, že tuto libovůli, kterou Ústavní soud uplatnil ve věci soudců, uplatní příště z politických důvodů i v jejich věci“. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že „neexistuje žádná všeobecná závaznost nálezů Ústavního soudu a tím méně odůvodnění těchto nálezů“. Soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou. Rozhodnutí Ústavního soudu je rozhodnutím „ryze politickým a jako takové nemůže být precedenčním rozhodnutím, na základě kterého by měly postupovat další soudy“. To by pouze znamenalo „šíření nových křivd napříč všemi stupni soudů a vnášení politiky do soustavy justice“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě o zaplacení 203.050,- Kč s úroky z prodlení vyhoví, případě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2.8.2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a že ustanovení §3b odst. 2 a §3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,5násobek“) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb., jedná-li se o nárok žalobkyně (soudkyně) na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního soudu (za rok 2011). Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o platu“)]. Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce (srov. §3 odst. 2 větu první zákona o platu). Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle §5 odst. 1 písm. a) a l) soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny [srov. §32 odst. 1 písm. a) zákona o platu].
Podle právní úpravy účinné v době, za kterou žalbkyně uplatnila nárok na plat a náhradu výdajů, tj. v roce 2011, činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.). Pro roky 2011 až 2014 potom byla platová základna pro soudce upravena odchylně tak, že od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 činí 54 005 Kč (srov. §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014 činí 56 849 Kč (srov. §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.).
Předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 425/2010 Sb., činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31.12.2010). S dovolatelkou lze nepochybně souhlasit v tom, že snížení platové základny na 2,5násobek, provedené zákonem č. 425/2010 Sb., je „protiústavním zásahem do platu soudců“ a není „ústavně komformní“. Z tohoto důvodu také Ústavní soud nálezem ze dne 2.8.2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 12.9.2011) ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1.1.2011 do 31.12.2011 činí platová základna pro soudce 54 005 Kč“, a nálezem ze dne 3.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 1.6.2012) ustanovení §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1.1.2012 do 31.12.2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč“, a dnem 31.12.2012 slova „2,5násobek“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně odvíjí své nároky také od zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a od zrušení ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobkyně na plat a náhradu výdajů za měsíce leden až prosinec 2011.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35.100,- Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle ustanovení §3 odst. 3 zákona o platu, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., jímž vyhověl návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova „2,75násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že „by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu“, neboť jsou zde aspekty, které „ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, „která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci“. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle Ústavního soudu „v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován“.
Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 a 2012, který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu podaného Ústavním soudem se odchýlit) – jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 – jen za splnění některých podmínek, mezi které (především) náleží „naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup“; pouze v této souvislosti Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 „nepředložil relevantní argumentaci“. Dovolatelka tedy soudům obou stupňů neopodstatněně vytýká, že svá rozhodnutí „nijak neodůvodnily, pouze odkázaly na nález Ústavního soudu“, v němž obsažené závěry jsou podle názoru dovolatelky nedostatečně zdůvodněny. Odvolací soud (i soud prvního stupně) však toliko v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy respektoval závazné právní pravidlo Ústavního soudu. S ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, i s přihlédnutím k odlišným stanoviskům, která k tomuto nálezu zaujali soudci T. L. a K. Š., ani Nejvyšší soud prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu, neshledává.
Totožné stanovisko dovolací soud zaujal i v jiných obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017) a přes námitky dovolatelky na něm i nyní setrvává.
Z výše uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. žalobkyni nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za měsíce leden až prosinec 2011 do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl dotčen dovoláním žalobkyně, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu