ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3113.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3113/2017-688
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí č. 126, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Lenkou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Smaltovny č. 16/245, o výživné rozvedené manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 71/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2017 č. j. 91 Co 238/2016 – 660, ve znění opravného usnesení ze dne 21. února 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, takto:
I. Usnesení městského soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, se ve výroku I. mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 7. 2016 č. j. 14 C 71/2014-638 se v napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lenky Mrázkové, advokátky se sídlem v Praze 7, U Smaltovny č. 16/245.
II. Usnesení městského soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, se ve výroku II. mění takto:
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Mrázkové, advokátky se sídlem v Praze 7, U Smaltovny č. 16/245.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 4. 10. 2013 domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni výživné rozvedené manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně počínaje dnem 4. 10. 2013 vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Žalobu odůvodnila tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2011 č. j. 13 C 112/2011-16, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012 č. j. 58 Co 121/2012-45, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2012, bylo manželství žalobkyně se žalovaným rozvedeno. Uvedla, že po rozvodu se žalobkyně nachází v „nelehké sociální a ekonomické situaci“, kdy jako živnostnici v oboru trenérských služeb dosahuje její čistý měsíční příjem průměrně 10 000 Kč a její výdaje výrazně převyšují její příjmy, přičemž to byla ona, kdo po dobu manželství „upozaďoval“ svou kariéru kvůli péči o rodinu. Po rozvodu ji žalovaný nechal bez finančních prostředků, přičemž jemu „zůstal značný majetek v podobě generálně opraveného statku“, který byl sice darem od matky žalovaného, ale rekonstrukce proběhla z prostředků společného jmění žalovaného a žalobkyně.
K námitce žalovaného Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 14. 11. 2013 č. j. 9 C 126/2013-51 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2013 č. j. 17 Co 407/2013-68 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 7. 2016 č. j. 14 C 71/2014-638 žalobu o výživné rozvedené manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně od 4. 10. 2013 do 29. 2. 2016 zamítl; současně zastavil řízení o výživné rozvedené manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2016 do budoucna a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 114 620 Kč k rukám jeho „právní“ zástupkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o výživné rozvedené manželky je nedůvodná, neboť žalobkyně je po rozvodu manželství schopna se sama živit, a tudíž nesplňuje kritérium potřebnosti rozvedeného manžela, které je uvedeno v ustanovení §760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Náhradu nákladů řízení soud určil ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. podle kritéria úspěšnosti. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel soud z ustanovení §7 a §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a žalovanému přiznal náklady za 8 úkonů právní služby po 9 740 Kč od převzetí zastoupení do částečného zpětvzetí žaloby a za 5 úkonů právní služby po 6 560 Kč po částečném zpětvzetí žaloby. Dále žalovanému přiznal náhradu hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 13 úkonů právní služby po 300 Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-660, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. o náhradě nákladů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 114 620 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 000 Kč k rukám advokátky žalovaného. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že vycházel ze správné tarifní hodnoty sporu za opětující se plnění ve výši 360 000 Kč (§8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a mimosmluvní odměnu stanovil na základě správného počtu provedených úkonů právní služby advokátkou žalovaného, jež lze posoudit jako potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.), a to ve fázi řízení do částečného zpětvzetí žaloby za osm úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 2. 12. 2013 k odvolání žalobkyně, další porada s klientem dne 13. 11. 2015 od 13.00 do 15.30 hodin, jednání před soudem dne 16. 11. 2015 od 13.00 do 15.30 hodin, jednání před soudem dne 12. 2. 2016 od 8.30 do 10.50 hodin. V řízení v době po omezení žaloby bylo provedeno pět úkonů právní služby, a to jednání před soudem dne 4. 4. 2016 od 8.30 do 9.37 hodin, jednání před soudem dne 11. 4. 2016 od 9.00 do 11.35 hodin a jednání před soudem dne 27. 6. 2016 od 9.00 do 11.10 hodin. K námitce žalobkyně, že neměla být žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. z důvodů nepříznivých majetkových poměrů žalobkyně a také vzhledem k jejich nepřiměřené výši vlivem délky řízení odvolací soud uvedl, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi podle ustanovení §150 o. s. ř., a to ani z části. Zdůraznil, že při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. „je třeba zabývat se vždy dopadem do majetkové sféry obou účastníků, okolnostmi, které vedly k zahájení soudního sporu, a též postoji účastníků během řízení a před jeho zahájením.“ V daném případě ale neshledal okolnosti nasvědčující existenčnímu ohrožení žalobkyně, ani specifické okolnosti chování účastníků v řízení, které by „zakládaly mimořádný důvod pro odepření náhrady nákladů úspěšné straně“.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „zcela formalistickým způsobem“ přijal počet úkonů právní služby, které vykázala zástupkyně žalovaného. Vytkla mu, že přehlédl, že na straně žalovaného nebyla dána účelnost tzv. další porady s klientem dne 13. 11. 2015, za kterou byla soudem náhrada nákladů přiznána, a že za vyjádření žalovaného ze dne 2. 12. 2013 k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013 č. j. 9 C 126/2013-51, kterým bylo rozhodnuto o místní příslušnosti, náleží žalovanému podle ustanovení §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny. Dále žalobkyně namítala, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému výkladu a použití ustanovení §150 o. s. ř., jestliže pominul nepoměrně příznivější výdělkové poměry na straně žalovaného, kdy podle názoru žalobkyně „případná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci ekonomickou sféru žalovaného nijak nezasáhne, resp. zasáhne jenom mizivě“. Žalobkyně „nemá dostatečné prostředky na svou vlastní obživu, natož k tomu, aby mohla vést dlouhodobý a odborně jistě nelehký právní spor s bývalým manželem o vypořádání SJM“. Podle názoru žalobkyně došlo ze strany odvolacího soudu k nepřípustnému odchýlení se od dosavadní praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 825/2015, 23 Cdo 2944/2013, 23 Cdo 2943/2013, 21 Cdo 200/2015 a 22 Cdo 1040/2015), podle kterých „není rozhodující pouhá mechanická komparace poměrů účastníků řízení, nýbrž se zde musí projevit další, mnohem podstatnější skutečnost, pro kterou by byla aplikace ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. nespravedlivým postupem soudu.“ Podle mínění žalobkyně zde taková situace nastala a žalobkyně bude rozhodnutím odvolacího soudu „nejenom ekonomicky zlikvidována, ale zároveň jí bude znemožněno zdárně dokončit probíhající spor o vypořádání zaniklého SJM účastníků“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání mimo jiné namítá, že žalovanému nepřísluší náhrada nákladů řízení za další poradu s klientem, která měla proběhnout dne 13. 11. 2015 v době od 13.00 do 15.30 hodin, neboť se nejedná o úkon účelný k uplatňování nebo bránění práva. Otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem se dovolací soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával) (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016). Jestliže v projednávané věci odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů za další poradu s klientem [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jde o postup, který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s přihlédnutím ke skutkové složitosti věci, celkové délce řízení, k době prodlev mezi jednotlivými jednáními soudu prvního stupně a k rozsahu spisu. Odvolací soud tedy dospěl při posuzování účelnosti další porady s klientem ke správnému závěru a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku, zda jsou v dané věci dány důvody pro moderaci výše náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že ustanovení §150 o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2829/2015). Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015). V projednávané věci odvolací soud k okolnostem významným z hlediska vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §150 o.s.ř. náležitě přihlédl. Dovodil-li odvolací soud, že za situace, kdy „majetkové poměry žalobkyně nenasvědčují jejímu existenčnímu ohrožení“, kdy„nebyly shledány specifické okolnosti chování účastníků v řízení, které by byly důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení úspěšné straně“, a kdy prodlužování řízení rozsáhlejším dokazováním (a s tím spojené navýšení nákladů řízení) „zapříčinily obě strany svými důkazními návrhy a procesní aktivitou“, není důvod pro použítí ustanovení §150 o. s. ř., bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dále záviselo na vyřešení otázky procesního práva, jaká výše mimosmluvní odměny náleží účastníkovi za vyjádření k odvolání proti usnesení soudu o místní příslušnosti. Jelikož tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. 6. 2018 (dále jen “advokátní tarif”) se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
Podle ustanovení §8 odst. 1 věta první advokátního tarifu, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu.
Podle ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu, je-li předmětem právní služby opětující se plnění, stanoví se tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění; jde-li však o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se jen pětinásobkem hodnoty ročního plnění.
Podle ustanovení §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny náleží za odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, a vyjádření k takovému odvolání.
K povaze usnesení, kterým soud vyslovuje svou místní nepříslušnost, se v minulosti dovolací soud vyjádřil v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1658/2007, kde dovodil, že rozhodnutí, jímž soud vyslovuje svoji místní nepříslušnost a postupuje věc místně příslušnému soudu, je rozhodnutím týkajícím se pouze průběhu řízení (je rozhodnutím procesního charakteru), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Vzhledem k výše uvedenému je úkon právní služby, spočívající ve vyjádření žalovaného ze dne 2. 12. 2013 k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013 č. j. 9 C 126/2013 – 51, kterým bylo rozhodnuto o místní příslušnosti, vyjádřením k odvolání proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé (jedná se o rozhodnutí procesní povahy), za které podle ustanovení §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu náleží zástupci žalovaného mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby stanovené podle ustanovení §7 odst. 1 advokátního tarifu. Tarifní hodnota přitom měla být správně stanovena s přihlédnutím k ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které omezuje maximální délku poskytování výživného rozvedenému manželovi na dobu tří let od rozvodu. Přestože žalobkyně ve svém podání neomezila dobu trvání, po kterou po žalovaném požadovala přiznání výživného rozvedeného manžela, skončila tato doba v jejím případě dne 10. 7. 2015. Vzhledem k tomu, že nelze na náhradě nákladů řízení přiznat účastníku, který měl ve věci plný úspěch, více, než by bylo možné přiznat ve věci samé podle hmotného práva, měla tarifní hodnota vycházet z rozsahu možného plnění za období od 4. 10. 2013 do 10. 7. 2015.
Při výpočtu výše náhrady nákladů řízení však dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Proto nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vzít v úvahu obdobná hlediska, z nichž vycházela vyhláška č. 484/2000 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/2016 a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). V rámci této úvahy je třeba mít na zřeteli též požadavek účelnosti vynaložených nákladů, neboť – jak vyplývá z ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. - náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný. Účelnost vynaložených nákladů (poskytnuté právní služby advokáta) musí být posuzována ad hoc podle konkrétních okolností daného případu.
Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro řízení u soudu prvního stupně ve výši 27 420 Kč a za odvolací řízení ve výši 1 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení u soudu prvního stupně ve výši 3 900 Kč (za 13 úkonů právní služby) a v odvolacím řízení ve výši 300 (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018).
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 31 320 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 300 Kč, vše k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala [§243d písm. b) o. s. ř.].
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná jen zčásti. Za této situace s ohledem na výsledek dovolacího řízení proto nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu