ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1106.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1106/2018-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) O. T. a b) J. D. , zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 635/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 39 Co 330/2017-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2017, č. j. 13 C 635/2009-413, zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že jsou žalobci vlastníky spoluvlastnických podílů každý o velikosti id. 1/4 pozemků parc., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro město P., Katastrálním pracovištěm P., na LV, pro k. ú. S., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I. a II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 39 Co 330/2017-469, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, spočívající v posouzení okamžiku, kdy se vydržitel ujme oprávnění držby a začne nakládat s věcí jako s vlastní formou tzv. právního panství realizovaného prostřednictvím právních úkonů. Konkrétně, zda lze prohlášení žalobkyně a), že je spoluvlastnicí pozemků parc., původně zapsaných na LV, a parc., původně zapsaného na LV, vše v k. ú. S. (dále jen „původní pozemky“), považovat za kvalifikovaný úkon, z něhož lze usuzovat na výkon právního panství k původním pozemkům v celé výměře a od kterého lze odvozovat počátek vydržecí doby a okamžik, kdy se žalobkyně a) ujala oprávněné držby, nebo zda takové smlouvy představují výkon právního panství pouze k části původních pozemků. Dále rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezkoumal, zda rozhodnutí, na jejichž základě mělo dojít k vyvlastnění, nemají vady. Odvolací soud se také měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu v hmotněprávních otázkách, zda v případě existence aktu orgánu veřejné moci (usnesení státního notářství) konstituujícího právo určité osoby, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, při zohlednění restitučního zákonodárství a dobré víry takovéto osoby, je nutné zkoumat splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva v situaci, kdy ve zcela jiném řízení je téže osobě totéž právo odňato jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo v kontextu judikatury Ústavního soudu údajně vadné, zda mají soudy povinnost zohlednit fakt, že vyvlastnění původních pozemků značilo protiprávní odnětí vlastnictví právnímu předchůdci žalobkyně a), zda jsou soudy povinny vyvlastnění aprobovat v případě, že žalovanému nic nebránilo uvést zápis v katastru nemovitostí do souladu s tvrzeným stavem, a v procesní otázce, zda je pro obecné soudy závazné jen konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu vydané v projednávané věci, nebo zda jsou závazná i ostatní vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, pokud rozhodnutí Ústavního soudu vydané v projednávané věci řeší pouze některé z právních otázek projednávaného případu. Navrhují, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a rozhodl, že žalobkyně a) a žalobce b) jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ¼ na předmětných pozemcích a že je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro postup soudů v této věci byl rozhodný nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14, jímž byla předchozí rozhodnutí nalézacích soudů i soudu dovolacího, kterými bylo žalobě vyhověno, zrušena se závěrem nesprávného posouzení počátku běhu vydržecí doby. Ústavní soud zdůraznil, že samotný fakt vydání pravomocného dědického rozhodnutí (30. 5. 1988) není způsobilý sám o sobě, tj. není-li doprovázen tím, že vydržitel nakládá s věcí jako s vlastní, zahájit běh vydržecí doby. V poměrech souzené věci bylo vyloučeno, aby žalobkyně začala nakládat s pozemky formou jejich reálného užívání, protože pozemky byly převážně oploceny a byly využívány a spravovány právnickými osobami (zejména vodárenskou společností) k provozování hospodářských aktivit. Ústavní soud poukázal na skutečnost, že obecné soudy usoudily, že nakládání s pozemky se uskutečňovalo formou tzv. právního panství, tj. formou právních úkonů, jimiž vydržitel projevuje svou vůli nakládat s věcí jakou s vlastní. Za první takový úkon pokládaly uzavření smlouvy o smlouvě budoucí mezi žalobkyní a Obchodní společností Praha – čisté město dne 28. 8. 1996 s tím, že další žalobkyní uzavřené smlouvy byly uzavřeny až v letech 1997, 2000 a 2002. První doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat na výkon tzv. právního panství, se stal 28. 8. 1996, a teprve od tohoto data lze odvozovat počátek vydržecí doby. Žalobkyně pak pozbyla dobrou víru před uplynutím deseti let oprávněné držby tím, že jí žalovaný dne 28. 4. 2006 doručil rozhodnutí o vyvlastnění pozemků.
V další fázi řízení se pak především žalobkyně snažila prokázat, že na výkon tzv. právního panství bylo možno usuzovat již ze smluvních ujednání časově předcházejících datu 28. 4. 1996.
Žalobci předkládají otázku, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby a začne nakládat s věcí jako s vlastní formou tzv. právního panství realizovaného prostřednictvím právních úkonů.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud totiž uzavřel, že výkon panství žalobkyně a) nad předmětnými pozemky nebyl prokázán. Řešení otázky, kdy se žalobkyně a) měla držby ujmout a začít s věcí právně nakládat, je proto bezpředmětné.
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud uvádí, že držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí, jehož podstata není nezbytně ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013 (oba dostupné na www.nsoud.cz) ]. Žalobci v dovolání tvrdí, že z toho, že se ve smlouvách žalobkyně a) prohlašuje vlastnicí původních pozemků, je nutné dovozovat nakládání s pozemky a počátek držby.
Odvolací soud vyšel z toho, že skutečnost výkonu panství žalobkyně a) nad dotčenými pozemky nebyla (ani po poučení podle §118a o. s. ř.) prokázána, neboť smlouvy uzavírané před 28. 4. 1996, ve kterých se žalobkyně „prohlašovala vlastnicí původních PK pozemků“ se netýkaly předmětných pozemků, přičemž vůle žalobkyně a) a nakládání se muselo týkat právě těch pozemků, ve vztahu ke kterým se žalobkyně a) dovolávala vydržení; to však nebyl případ ani smlouvy ze dne 3. 12. 1991, ze dne 22. 5. 1992, ze dne 12. 10. 1994 ani dopisu ze dne 27. 10. 1995. Odvolací soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně a) před 28. 4. 1996 s pozemky (svým spoluvlastnickým podílem k nim), které jsou předmětem sporu, nakládala (vykonávala právní panství).
Dovolací soud nesouhlasí s dovolací námitkou, že za výkon právního panství obecně dostačuje proklamace toho, že je určitá osoba vlastníkem, v právních úkonech, jež se však netýkají předmětných pozemků. Prohlašováním se vlastníkem může svědčit nanejvýš o vůli žalobkyně a) s pozemky nakládat ( animus possidendi ), nikoliv však o jejich faktickém (fyzickém či právním) ovládání ( corpus possessionis ). V dané věci je rozhodný závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně a) s předmětnými pozemky právně nakládala před 28. 4. 1996. Tento závěr se nejeví jako zjevně nepřiměřený již proto, že se ze skutkových zjištění podává, že objekty vodojemu K. i přilehlé bytové domy byly od ukončení výstavby oploceny a nebylo na nich možné hospodařit; to již samo o sobě znemožňuje jejich faktické ovládání žalobkyní a). Žalobci rovněž neprokázali, že by účastníci uzavíraných smluv (jako možní detentoři) fakticky nakládali přímo s předmětnými pozemky, když ty byly užívány jinými subjekty (vodárenskou společností a jinými) a zřejmě i oploceny. Nalézací soudy proto správně přihlédly k možnosti, že se závazkové vztahy mohly týkat pouze částí původních parcel, které vyvlastněny nebyly (ležících za předmětnými pozemky), přičemž držba pozemku ležícího na části parcely nemůže automaticky vést k vydržení pozemku v hranicích celé parcely, způsobilým předmětem vydržení je totiž i pozemek, který je částí parcely [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2000, č. 2, str. 68)]. Závěr odvolacího soudu proto obstojí, neboť prohlašování se vlastníkem samo o sobě ještě nevypovídá o ovládání věci a případná držba pozemku ležícího na části parcely neznamená nakládání s pozemkem v hranicích celé této parcely. Další námitky vztahující se k této otázce již dovolací soud nepodrobil revizi, neboť nepřípustně směřují do zjištěného skutkového stavu věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dále žalobci namítají, že odvolací soud nezkoumal, zda rozhodnutí, na jehož základě mělo dojít k vyvlastnění, nemá vady; a pokládají otázku, zda absence specifikace některých částí původních pozemků ve vyvlastňovacím rozhodnutí nepředstavuje extrémní nesoulad právních závěrů o vyvlastnění těchto částí se skutkovými zjištěními.
Dovolací soud je při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání rovněž vázán skutkovými zjištěními soudů nalézacích, aniž by mu zákon umožňoval přezkum jejich správnosti a aniž by se mohl zabývat v dovolání předestřeným odlišným pojetím skutkového stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Ve vztahu k rozsahu vyvlastnění soud prvního stupně vyšel výslovně z toho (a tyto závěry odvolací soud nijak nezpochybnil), že „vyvlastněné díly pozemků dle PK korespondují s polohou předmětných nemovitostí“. Pokud s tímto výchozím závěrem dovolatelé nesouhlasí, vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, resp. s procesem hodnocení dokazování, které dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud tedy účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by byla uvedená námitka uplatněna žalobci již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto se ve vztahu k ní prosadí závěry uvedené judikatury. Ostatně i zde jsou soudy v dané věci vázány závěrem Ústavního soudu vysloveným v jeho kasačním rozhodnutí, že žalobkyně pozbyla dobrou víru tím, že jí žalovaný dne 28. 4. 2006 doručil rozhodnutí o vyvlastnění pozemků.
Žalobci dále předkládají otázku, zda v případě existence aktu orgánu veřejné moci konstituujícího právo určité osoby, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, je nutné zkoumat splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva v situaci, kdy ve zcela jiném řízení je téže osobě totéž právo odňato jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo v kontextu judikatury Ústavního soudu údajně vadné. Odkazují v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3248/10, IV. ÚS 42/09 a I. ÚS 709/09.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu míří na konkurenci ochrany vlastnického práva podle restitučních předpisů a podle předpisů obecných (§80 o. s. ř.), která se však v předmětné věci neuplatní. Podstata tohoto střetu spočívala v tom, že pokud se jednalo o možnou nápravu majetkových křivd, která byla upravena tzv. restitučními předpisy a oprávněné osoby ve lhůtách stanovených restitučními zákona tento nárok neuplatnily, nemohly tak následně činit obecnou určovací žalobou podle §80 o. s. ř., protože se jedná o obcházení restitučních předpisů; na takovém určení pak není naléhavý právní zájem. Takto také soudy v dovolateli citovaných věcech postupovaly. Neuplatnění restitučních postupů pak mělo za následek definitivní pozbytí vlastnických práv. Dovolateli citovaná judikatura Ústavního soudu pak míří na výjimky z tohoto pravidla, kdy v určitých případech judikatura připustila postup, kdy by se sice formálně mělo jednat o postup upravený restitučním zákonodárstvím, ale z důvodů zohledňujících konkrétní výjimečné (spravedlnostní) situace pak nebylo nezbytné restituční postup realizovat. Typicky šlo o případy, kdy sice stát nemovitosti převzal, ale v evidenci nemovitostí byli dosavadní vlastníci stále evidováni, jejich vlastnické právo (a jeho výkon) nikdo nezpochybňoval a stát fakticky práva vlastníka nevykonával. Pak se v těchto případech považovalo na nadbytečné a formální domáhat se nároků cestou restitučních předpisů, jestliže k tomu nebyl žádný rozumný důvod, protože výkon vlastnického práva dosavadního vlastníka nikdo nezpochybňoval a ten byl také jako vlastník v evidenci nemovitostí veden.
V těchto, a právě jen v těchto případech, pak nebylo namístě posuzovat otázku vydržení vlastnického práva, a to z toho důvodu, že původní vlastník o své vlastnické právo nepřišel (navzdory tomu, že postup podle restitučních předpisů nebyl realizován), a tudíž nebylo namístě poměřovat jeho vlastnické právo právě institutem vydržení.
Nejvyšší soud se v souladu s intencemi vyjádřenými v judikatuře soudu Ústavního [např. jeho nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09 (dostupného na https://nalus.usoud.cz )] opakovaně přiklonil k tomu, že závěr vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle nějž restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy, použití úpravy ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, je správný. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu na místě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, či ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V daném případě však bylo podle soudy zjištěného skutkového stavu zjevné, že stát předmětné pozemky vyvlastnil a nakládal s nimi zcela podle svého uvážení, neboť došlo k jejich oplocení a vybudování vodárenského objektu a dalších staveb (a to i v době přijetí restitučních předpisů a lhůt k uplatnění restitučních nároků). Soudy nižších stupňů pak učinily závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně a) před 28. 4. 1996 s předmětnými pozemky nakládala. Nemohlo tak být pochyb, že se stát v rozhodném období chopil držby původních pozemků, a převzal je tedy jako celek po jejich vyvlastnění, což implikuje, že se žalobkyně a), jež nemohla být v omluvitelném omylu, že subjekty hospodařící na předmětných pozemcích její spoluvlastnické právo uznávají, nemohla domnívat, že vykonává držbu.
Poukaz na uvedenou ústavněprávní judikaturu je zjevně v neprospěch dovolatelů, neboť naznačuje otázku, zda se žalobkyně vskutku neměla domáhat nápravy cestou majetkové restituce v souladu s obsahem stanoviska sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, jehož přijetí bylo konformní s principy vyplývajícími z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak potvrdil Evropský soud pro lidská práva např. v rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011, číslo stížnosti 40974/09 (H. proti České republice), protože o výjimku ze zákonného restitučního postupu by v tomto případě pravděpodobně nešlo.
Toto posouzení však nebylo předmětem řízení (po celou jeho dobu), a proto se jím v této fázi nezabýval ani dovolací soud, neboť kdyby se žalobkyně měla domáhat nápravy majetkových křivd cestou restitučních předpisů, nutně by to muselo vést také k zamítnutí žaloby.
Právním titulem, na základě kterého došlo k pozbytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, bylo rozhodnuto o vyvlastnění. Okolnosti pozbytí vlastnického práva na základě vyvlastnění byly restitučními předpisy reflektovány (§6 odst. 1 písm. i), j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – vyvlastnění za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, resp. vyvlastnění bez vyplacení náhrady, shodně pak §6 odst. 1 písm. m), n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku).
Dovolatelé netvrdí, že by mělo jít o vyvlastnění k účelu, ke kterému vůbec nemovitosti nesloužily, ani že by mělo jít o vyvlastnění bez náhrady; naopak v dovolání výslovně uvádějí, že „nevolají po tom, aby vyvlastňovací rozhodnutí byla prohlášena za neplatná“. Jestliže pak dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu žalobců, lze v této části uzavřít, že ani sami žalobci netvrdí existenci tzv. restituční skutkové podstaty ve vztahu k vyvlastňovacím rozhodnutím a vztahem restitučních a obecných předpisů se tak dále nezabýval ani dovolací soud.
Nalézací soudy také ostatně vyšly z toho, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zabývaly se tím, zda na straně žalobkyně byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, protože ta odvíjela tvrzený způsob nabytí vlastnického práva nikoliv od existence práva svého právního předchůdce s argumentem, že ten o toto právo nikdy nepřišel, případně přišel způsobem, na který dopadaly tzv. restituční předpisy. Pro rozsah přezkumu dovolacím soudem pak byla rozhodná otázka posouzení nabytí vlastnického práva vydržením, které se opíralo o rozhodnutí vydané v dědickém řízení, neboť takovému způsobu nabytí vlastnického práva by nebránila ani případná skutečnost, kdy by se jinak oprávněná osoba musela domáhat nápravy majetkových křivd cestou speciálních předpisů. Rozhodnutí o dědictví může představovat putativní titul, na jehož základě při splnění zákonných podmínek může k vydržení dojít.
Dovolací soud proto v této souvislosti uzavírá, že odkaz dovolatelů na judikaturu Ústavního soudu a argumenty, které z toho dovozují, nemůže vést k příznivému rozhodnutí pro žalobce z pohledu, že nebylo nutno se vůbec zabývat otázkou vydržení. Jestliže by totiž původní vlastník o vlastnické právo k pozemkům vůbec nikdy nepřišel, pak by se žalobkyně stala jejich vlastnicí (resp. vlastnicí spoluvlastnického podílu na nich) přímo na základě rozhodnutí vydaného v dědickém řízení a její dobrá víra by byla zcela nevýznamná. Jestliže tomu tak nebylo a původní vlastník v době své smrti vlastníkem již nebyl, protože rozhodnutí o vyvlastnění právní účinky vyvolalo, pak naopak může hrát dobrá víra roli právě při úvaze o vydržení vlastnického práva žalobkyní.
Dále žalobci pokládají otázku, zda mají soudy povinnost zohlednit fakt, že vyvlastnění původních pozemků značilo protiprávní odnětí vlastnictví právnímu předchůdci žalobkyně a), a zda jsou soudy povinny vyvlastnění aprobovat, když žalovanému nic nebránilo uvést zápis v katastru nemovitostí do souladu s tvrzeným stavem.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání a dovolacímu soudu ostatně ani jasné, k jakému závěru má tato argumentace dovolatelů směřovat.
Dovolání je v této části vnitřně rozporné, neboť dovolatelé na jedné straně zdůrazňují, že vyvlastnění „ke kterému došlo v období nesvobody, bylo protiprávním odnětím vlastnictví právním předchůdcům dovolatelů“, aniž by však konkrétně uváděli, v čem by tato protiprávnost měla spočívat a současně na druhé strany výslovně nechtějí revidovat obsah vyvlastňovacích rozhodnutí ani se „domáhat jejich neplatnosti“. Jestliže ovšem rozhodnutí o vyvlastnění platí a vyvolalo právní účinky, nemohou soudy – jak se výslovně dovolávají dovolatelé – poskytnout ochranu vlastnického práva dovolatelům „v souladu se zásadou spravedlnosti“.
K výtkám žalobců poukazujícím na okolnosti, jež vedly k pozbytí vlastnického práva jejich právních předchůdců, je na místě uvést, že není pochyb o tom, že s vlastnickým právem jednotlivců bylo po dobu označovanou jako rozhodné období z hlediska restitučních předpisů často nakládáno způsobem neslučitelným s hodnotami chráněnými současným právním řádem. K nápravě či zmírnění křivd z minulosti přitom měly sloužit zvláštní právní předpisy, jejichž specifické postavení v rámci právního řádu je třeba respektovat právě již s ohledem na právní jistotu (jak vysvětlil dovolací soud výše). K závěru opačnému pak nelze dospět z poukazu žalobců na dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí či usnesení o dědictví, jelikož jim právním řádem není přiřknuta povaha institutů závazně určujících vlastnické právo a vylučujících jakoukoliv spornost této otázky, a tyto skutečnosti tedy ze své povahy nejsou v kontextu relevantních právních předpisů v daném případě způsobilé bez dalšího popřít závěry výše předestřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Z toho důvodu ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 398/04 a I. ÚS 544/06 nejsou ve věci přiléhavé.
Dovolacímu soudu pak ostatně není zřejmá ani argumentace, která má naznačovat aprobaci vyvlastnění, jestliže žalovanému nic nebránilo uvést zápis v katastru do souladu s tvrzeným stavem.
Žalovaný tvrdil, že předmětné pozemky nabyl na základě zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Byť je obecně žádoucí, aby případně nabytí podle tohoto zákona bylo co nejdříve promítnuto také do poměrů katastrů nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb.), nemůže ani případná liknavost obce s takovým postupem založit jinému subjektu k takovému majetku vlastnické právo. Opožděný zápis vlastnického práva se může promítnout do rizika spojeného s možným vydržením vlastnického práva a po novele zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 173/2012 Sb. také pozbytím vlastnického práva obce s opětovným nabytím vlastnického práva státu.
Konečně pokládají otázku, zda je pro obecné soudy závazné jen rozhodnutí Ústavního soudu vydané v projednávané věci, nebo zda jsou závazná i ostatní vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, pokud rozhodnutí Ústavního soudu vydané v projednávané věci řeší pouze některé z právních otázek projednávaného případu.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalobci ve vztahu k ní nevymezili řádně přípustnost dovolání. Pro úplnost je třeba žalobcům přitakat, že judikatura Ústavního soudu je závazná, kdy se rozlišuje závaznost kasační a závaznost precedenční [blíže srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Bez jakýchkoliv pochybností byly soudy v této věci vázány kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14. O otázce možné obecné závaznosti dalších rozhodnutí Ústavního soudu, na která dovolatelé odkazují, je v této věci nadbytečné uvažovat, protože dovolací soud výše vysvětlil, že obsah těchto rozhodnutí se do poměrů dovolatelů v dané věci pro ně příznivým způsobem nemůže prosadit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu