ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1738.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1738/2018-934
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. B. , proti žalovanému D. D. , zastoupenému JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 255/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2018, č. j. 19 Co 828/2017-887, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 17 C 255/2015-782, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2017, č. j. 17 C 244/2015-817, přikázal ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek parc., jehož součástí je stavba, pozemek parc., jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., pozemek parc., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrálního pracoviště Č. B., pro k. ú. H. u L., obec H., dále pohledávku za Komerční bankou, a. s., z běžného účtu, pohledávku za Komerční bankou, a. s. z běžného účtu, pohledávku za Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., z účtu stavebního spoření, pohledávku za Raiffeisen Bausparkasse GmbH z účtu stavebního spoření, pohledávku za ČSOB Penzijní společností, a. s., č. smlouvy (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pohledávku za ČSOB Penzijní společností, a. s., č. smlouvy (výrok II.), žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala vypořádání částky 365 EUR měsíčně za období od měsíce května 2015 (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 2 800 354 Kč (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VII.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 19 Co 828/2017-887, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek parc., jehož součástí je stavba, pozemek parc., jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., pozemek parc., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrálního pracoviště Č. B., pro k. ú. H. u L., obec H., dále pohledávku za Komerční bankou, a. s., z běžného účtu, pohledávku za Komerční bankou, a. s. z běžného účtu, pohledávku za Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., z účtu stavebního spoření, pohledávku za Raiffeisen Bausparkasse GmbH z účtu stavebního spoření, pohledávku za ČSOB Penzijní společností, a. s., č. smlouvy, pohledávku za nezletilou A. D., ve výši 100 000 Kč, pohledávku za nezletilým M. D., ve výši 100 000 Kč (výrok I. 1.), žalovanému do výlučného vlastnictví přikázal pohledávku za ČSOB penzijní společností, a. s. č. smlouvy, pohledávku za nezletilou A. D., ve výši 100 000 Kč, pohledávku za nezletilým M. D., ve výši 100 000 Kč (výrok I. 2.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 2 175 394,20 Kč (výrok I. 3.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má záviset na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která dosud nebyla vyřešena. Pokud byl obdobný případ již řešen, měl by být posouzen dovolacím soudem jinak pro specifika řešené věci. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010), přičemž by měla být jinak posouzena otázka „týkající se koncentrace řízení a na to navazující problematika hmotného práva, jež se týká právního posouzení vnosů žalobkyně a výběru a odklánění finančních prostředků žalobkyní ze společných prostředků bez souhlasu druhého manžela“. Dovolatel klade otázku, zda lze bez ústního poučení poté, co účastníci řízení byli poučeni předem v písemném předvolání k jednání o koncentraci řízení (a k poučení nedošlo na jednání před soudem), koncentrovat řízení na čtvrtém jednání s tím, že se jedná o pokračující první jednání. Je otázkou, zda lze ponechat účastníky řízení v nejistotě, kdy neví, kdy vlastně skončí první jednání a nastane koncentrace řízení, neboť není žádná konečná lhůta stanovena soudem. S tím pak souvisí právní posouzení odvolacího soudu, které závisí na skutečnostech a důkazech, které žalovaný nemohl bez své viny včas uvést. Odvolací soud se totiž odmítl zabývat pěti nároky uplatněnými žalovaným proto, že k jejich uplatnění mělo dojít až po koncentraci řízení. Žalovaný přitom o koncentraci řízení byl poučen v předvolání k nařízenému jednání dne 6. 1. 2016. První jednání se pak konalo 24. 2. 2016 a bylo přerušeno s tím, že bude pokračováno 12. 4. 2016, i toto jednání však bylo přerušeno s tím, že bude pokračováno 17. 5. 2016 a toto jednání bylo znovu přerušeno s tím, že bude pokračováno 29. 6. 2016, podobně bylo dále přerušeno do termínu 9. 8. 2016 a 5. 10. 2016. Stále se jednalo o první jednání, aniž by bylo uvedeno, kdy bude skončeno. Teprve 5. 10. 2016 bylo na jednání řízení koncentrováno s tím, že byli účastníci vyzváni k doplnění určitých skutkových tvrzení. S ohledem na to je žalovaný toho názoru, že ke koncentraci řízení vůbec nedošlo, neboť účastníci byli poučeni o koncentraci řízení jen v předvolání k jednání, nikoliv v jeho průběhu. V dovolání žalovaný dále popisuje celý vývoj procesní situace. Odvolací soud podle něj chybně „neuznal“ uplatněný nárok ve výši 169 200 Kč představující nájemné za období od 20. 5. 2014 do 17. 4. 2015 s tím, že tato částka byla uplatněna až po koncentraci řízení a navíc šlo o obvyklou správu majetku v SJM. Otázkou, která nebyla řešena dovolacím soudem, dále je, zda nemovitost, zakoupená před uzavřením manželství, jejíž cena byla zaplacena již z prostředků v SJM, se stává součástí SJM a v případě, že nikoliv, zda při prodeji nemovitosti výtěžek z prodeje náleží do SJM. Odvolací soud nezahrnul do SJM pozemek v Dubičném s tím, že jej žalobkyně nabyla před uzavřením manželství. Podle názoru žalovaného pozemek do SJM patří, a pokud nikoliv, tak do SJM patří peněžní prostředky utržené jeho prodejem. Odvolací soud se dále odmítl zabývat otázkou neoprávněného nakládání se společnými finančními prostředky žalobkyní. V dovolání dále popisuje svou bytovou situaci a péči o děti. Závěr odvolacího soudu, že ve společné domácnosti spolu žili účastníci řízení do odstěhování žalobkyně, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Není rovněž správné tvrzení odvolacího soudu, že naprostá většina výběrů hotovosti byla provedena do května 2014. Za „odkloňování peněz“ odvolací soud nepovažoval ani částku získanou žalobkyní z prodeje podílových listů zakoupených ze SJM. Soudy se nevypořádaly ani s tzv. vnosy žalobkyně. Naproti tomu nelze souhlasit s tím, že soudy posoudily jako vnos peněžní prostředky ze stavebního spoření. Odvolací soud posoudil otázku vnosů v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nevyřešil otázku „odkloňování financí žalobkyní“, ani neustanovil znalce na objasnění toků finančních prostředků z jednotlivých účtů a jejich vzájemnou provázanost. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaný v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolatel uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně posouzení právní otázky koncentrace řízení a zároveň by měla být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že se tyto dva důvody přípustnosti dovolání navzájem vylučují, neboť v prvním případě je namítáno, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, zatímco podstatou druhého je požadavek, aby sám dovolací soud přehodnotil svou dosavadní rozhodovací praxi, je zjevné, že dovolatel usiluje o to, aby dovolací soud posoudil rozhodnou právní otázku jinak, než jak to učinil odvolací soud. Taková interpretace však neodpovídá významu §237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz) ].
Otázka koncentrace řízení však v daném případě není pro posouzení přípustnosti dovolání podstatná.
Dovolatel především v dovolání namítá, že „odvolací soud se odmítl zabývat pěti nároky uplatněnými žalovaným proto, že k jejich uplatnění mělo dojít až po koncentraci řízení“. Protože jejich přesný výčet již dále dovolání neobsahuje, považuje dovolací soud za přehledné jejich samostatné uvedení a specifikaci. Současně s tím je pak pro posouzení přípustnosti dovolání zásadní ustálený závěr judikatury, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
1) Částka 38 904,40 Kč – ve vztahu k ní odvolací soud uvedl, že vypořádání této položky žalovaný navrhl po koncentraci řízení až v závěrečném vyjádření. Současně však odvolací soud poukázal na to, že sám žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že tato částka byla zaplacena na úvěr ke spořicímu účtu, ze kterého bylo zakoupeno vozidlo Citroën. Toto vozidlo, stejné jako ostatní movité věci, však účastníci vypořádali mimo toto soudní řízení samostatnou dohodou, a proto nelze tuto částku do vypořádání zahrnout.
Uvedenou částku dovolání vůbec nezmiňuje; i kdyby však dovolací soud připustil, že ji lze podřadit pod obecnou námitku, kterou dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že pěti jeho nároky nezabýval pro jejich uplatnění po koncentraci řízení, vůbec žádným způsobem se dovolání argumentačně nevymezuje vůči důvodům, pro které odvolací soud uzavřel, že tuto částku vypořádat nelze.
2) a 3) – Částka 60 000 Kč zaplacena žalobkyní na činnost bezpečnostní agentury a částka 169 200 Kč zaplacená žalobkyní jako nájemné v období od 20. 5. 2014 do 17. 4. 2015. I zde odvolací soud poukázal na jejich uplatnění až po koncentraci řízení, současně však jejich nevypořádání odůvodnil tím, že jde o částky spotřebované za trvání manželství, které představovaly nakládání s majetkem představujícím obvyklou správu společného jmění.
Tyto částky dovolatel v dovolání zmiňuje, opětovně zcela bez argumentace však ponechává druhý důvod, pro který odvolací soud uvedené částky nevypořádal.
4) Částka 77 223,24 Kč představující nesplatnou půjčku, kterou si žalovaný vzal na zaplacení dlužného výživného. I v tomto případě poukázal odvolací soud na její uplatnění až po koncentraci řízení, současně však zdůraznil, že žalovaný si půjčku ve výši 80 000 Kč vzal ještě za trvání manželství dne 19. 12. 2014. Tuto půjčku si bral sám žalovaný, nic mu tedy nebránilo, aby svůj nárok uplatnil ještě před koncentrací řízení.
Tuto částku dovolání nijak nezmiňuje a zcela bez reakce ponechává důvody, které odvolací soud uvedl. Protože uvedená částka není v dovolání vůbec zmíněna, není dovolacímu soudu ani zřejmé, co by mělo být v této souvislosti předmětem vypořádání. Jestliže dovolatel naznačuje, že se jednalo o půjčku na zaplacení dlužného výživného, lze předpokládat, že za tímto účelem byla také použita. Pak ale nelze tuto částku učinit předmětem vypořádání právě z toho důvodu, že již byla „spotřebována“ za trvání manželství. Pokud by k jejímu spotřebování nedošlo, pak se jednalo o námitku zjevně v neprospěch samotného dovolatele. V takovém případě by totiž bylo namístě uzavřít, že tuto částku má k dispozici on a byl by povinen zaplatit jednu polovinu žalobkyni. Jestliže by pak snad bylo možno uvažovat o vypořádání „dluhu z půjčky“, pak vzhledem k nezpochybněnému závěru, že si tuto půjčku bral žalovaný sám, by tento dluh nemohl být součástí společného jmění, a tudíž ani předmětem vypořádání.
5) Částka 100 000 Kč jako výnos z prodeje podílových listů – její nevypořádání neodůvodnil odvolací soud tím, že by byla uplatněna k vypořádání až po koncentraci řízení před soudem prvního stupně, ale proto, že v řízení před soudem prvního stupně vůbec vypořádána nebyla a žalovaný ji učinil předmětem vypořádání nepřípustně až v průběhu odvolacího řízení v rozporu s §205a o. s. ř.
Tento závěr odvolacího soudu dovolatel nenapadl vůbec.
V dovolání žalovaný dále uvádí, že „další otázkou, jež dle názoru žalované strany nebyl dosud řešena dovolacím soudem je, zda nemovitost, zakoupena před uzavřením manželství, jejíž cena však byla zaplacena již z prostředků SJM, se stává součástí SJM a v případě, že nikoli, zda při prodeji nemovitosti výtěžek z prodeje náleží do SJM“.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací v této souvislosti především poukazuje na rozpornou argumentaci samotného dovolatele, který v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně připouštěl, že uvedený pozemek náleží žalobkyni, vypořádat však chtěl částku, za kterou byl za trvání manželství prodán. V dovolání však namítá, že pozemek v D. tvoří součást SJM účastníků, neboť k zaplacení kupní ceny došlo až za trvání manželství.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že tato námitka by ani bez ohledu na výše uvedené nemohla založit přípustnost dovolání.
Protože k nabytí nemovitosti žalobkyní došlo v roce 2006 před uzavřením manželství, což ostatně nezpochybňuje ani sám dovolatel, bylo nutno posoudit zařazení této nemovitosti podle právní úpravy účinné v době jejího nabytí žalobkyní (§3028 odst. 2 část věty za středníkem obč. zák.).
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, dovodil, že „nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.“ Tuto zásadu lze vztáhnout i na posouzení přípustnosti dovolání, jestliže napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015 (dostupným na www.nsoud.cz )].
Řešení naznačené otázky se podává jednoznačně z §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. odkazem na majetek nabytý za trvání manželství, který může být součástí SJM; a contrario je totiž zřejmé, že majetek nabytý před uzavřením manželství jedním z manželů představuje jeho majetek výlučný a nemůže tvořit součást společného jmění.
Pro smluvní nabytí nemovitosti do společného jmění manželů je rozhodující den, k němuž se vážou právní účinky vkladu (ani sám žalovaný nenamítá, že by tento den měl spadat již do období po uzavření manželství). Byl-li návrh na vklad vlastnického práva podán příslušnému katastru nemovitostí jedním manželem, avšak ještě před uzavřením manželství, pak vlastnické právo k nabyté nemovitosti získává pouze tento manžel, a nikoliv i manžel druhý. Splnění závazku zaplatit kupní cenu za trvání manželství ze společných prostředků nezakládá vlastnické právo druhého manžela k věci nabyté před uzavřením manželství. K vynaloženým prostředkům ze společného majetku ve prospěch výlučného majetku druhého manžela lze přihlédnout při zániku manželství a následném vypořádání společného jmění manželů jako vnosu ze společného majetku na majetek výlučný (k tomu srovnej shodně Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 75).
O tom, že výtěžek z věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, zůstává ve výlučném vlastnictví tohoto manžela, nepanují v soudní praxi pochybnosti vůbec. V usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1109/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ) , Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl: „Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku nazvaném K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k §143 obč. zák. uvedl, že ‚věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví‘. K těmto závěrům se rovněž přihlásil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, a jsou aplikovatelné i v rámci úpravy vypořádání společného jmění manželů dle obč. zák. Jinými slovy řečeno, věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku prodeje věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále výlučně tohoto manžela. ‚Výlučné vlastnictví jednoho manžela zůstává zachováno i v případě, že neobdrží rovnocennou náhradu za svou věc, či naopak obdrží věc, jejíž hodnota výrazně přesahuje hodnotu původního majetku‘ (DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 108).“
Další část dovolání (označená pod body V. a VI.) je vyjádřením obecného nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, aniž by zde byla jakkoliv vymezena otázka přípustnosti dovolání. Z této části dovolání ostatně není ani patrno, zda dovolatel uplatňuje výlučně výhrady vůči skutkovým zjištěním (což z této části dovolání vyplývá zjevně, ale v dovolacím řízení je soud skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat), případně namítá vadu či vady řízení nebo polemizuje s právními závěry učiněnými odvolacím soudem. Z této části dovolání nelze vůbec usuzovat na vymezení přípustnosti, ani pokud jde o obsah dovolání, neboť není patrné ani to, zda je tato část dovolání vymezením vůči hmotněprávním či procesním závěrům odvolacího soudu.
Pokud dovolatel zcela na závěr dovolání namítá, že „odvolací soud řešil otázku vnosů v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nevyřešil otázku odkloňování financí žalobkyní, ani neustanovil znalce na objasnění toků finančních prostředků z jednotlivých účtů a jejich vzájemnou provázanost“, neformuluje v tomto směru žádnou otázku přípustnosti dovolání, když ani neuvádí, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Tvrdí-li však dovolatel k přípustnosti dovolání, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, musí by být z dovolání zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe ve smyslu §237 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil [ např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu