ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2298.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2298/2018-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované SPORTLIFE CENTRUM, s. r. o. , se sídlem v Rumburku, Lesní 1302/12, IČO: 48293792, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, o odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 250/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2018, č. j. 8 Co 238/2017-554, a 8 Co 239/2017-554, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2018, č. j. 8 Co 238/2017-554, a 8 Co 239/2017-554, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Brože, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 19 C 250/2013-495, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 7. 2017, č. j. 19 C 250/2013-530, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost na vlastní náklady odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku stavby v k. ú. D. K., obci R., okrese D. – chaty na parc. vyznačené na geometrickém plánu č. 883-298/2014, 2999-298/2014 ze dne 7. 1. 2015 pro rozdělení pozemku a vyznačení obvodu budovy, dále pletivový (drátěný) plot s kovovými sloupky na hranici pozemku parc. s pozemkem parc., parc. a parc., vyznačený na geodetickém zaměření stávajících prvků polohopisu, vypracovaném geodetem Tomášem Hetešem a ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Zdeňkem Škáchou dne 15. 1. 2015 pod ev. č. 15/2015, když nové pozemky parc. jsou vyznačeny na geometrickém plánu č. 883-298/2014, 2999-298/2014 ze dne 7. 1. 2015 a pletivový (drátěný) plot s kovovými sloupky na pozemku parc. s částí elektricky ovládaných posuvných kovových vrat na pozemku parc., vyznačený na geodetickém zaměření stávajících prvků polohopisu, vypracovaném geodetem Tomášem Hetešem a ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Zdeňkem Škáchou dne 15. 1. 2015 pod ev. č. 15/2015, když nový pozemek parc. je vyznačen na geometrickém plánu č. 883-298/2014, 2999-298/2014 ze dne 7. 1. 2015 (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. a výrok doplňujícího usnesení).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 8 Co 238/2017-554, a 8 Co 239/2017-554, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna na vlastní náklady odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku věci specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II.–IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které spatřuje přípustným v tom, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Má za to, že závěr odvolacího soudu v otázce vydržení vlastnického práva k pozemkům odporuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, v němž je výslovně uvedeno, že judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic; samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu; nezbytným požadavkem není seznámení se s obsahem katastrální mapy; při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Odvolací soud přitom usoudil na chybějící dobrou víru právního předchůdce žalovaného proto, že se měla seznámit s katastrálními mapami, v tomto případě s geometrickými plány, a proto mu mělo být zřejmé umístění pozemků v terénu. Takový požadavek je v rozporu s uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní předchůdce žalovaného navíc ani původně nebyl smluvní stranou hospodářské smlouvy. V rozporu s touto judikaturou jsou i závěry nalézacích soudů o tom, že dobrou víru musela ztratit i sama žalovaná v době, kdy žádala o stavební povolení, protože i podle nich se měla sama seznámit s obsahem katastrálních map (geometrických plánů) a odhalit, že drží pozemek, jehož není vlastnicí. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Námitky žalované odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu o absenci povinnosti osoby, která se ujala držby pozemku, přeměřovat jeho výměru nebo vytýčit hranice a seznámit se s obsahem katastrální mapy (geometrickými plány) nemohou obstát. Již z prostého porovnání ploch musela žalovaná seznat, že areál nezahrnuje předmětné pozemky. Žalovaná též pomíjí, že město Rumburk jako veřejnoprávní korporace má i zákonné povinnosti při správě majetku jdoucí nad rámec povinností běžného soukromoprávního subjektu. Žalovaná se musela seznámit s umístěním předmětného pozemku i v řízení o umístění a povolení stavby ubytovacího zařízení a i u další stavby v areálu koupaliště – přestavby sportovní haly. Relevantní není z důvodu neuplynutí vydržecí doby ani námitka, že žalobce strpěl užívání pozemků žalovanou a jejími předchůdci. Navíc ke sjednání nápravy žalobce přistoupil bez dalšího odkladu poté, co se stal v roce 2012 výlučným vlastníkem. Pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nejsou naplněny předpoklady, neboť dosavadní poznatky neumožňují závěr, že dovolací důvod bude naplněn. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Jelikož k vydržení vlastnického práva žalovanou mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná rozporuje závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry svého právního předchůdce.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uvedeném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)], v němž uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat“. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněného pod č. C 1 067 v Souboru), „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Odvolací soud v dané věci uvedl, že byť byl pozemek parc. v k. ú. D. K. (dále jen „předmětný pozemek“) připlocen k areálu koupaliště, nemohlo být právní předchůdce žalované město R. v dobré víře, že jej užívá po právu, neboť hospodářská smlouva o převodu správy ve spojení s geometrickým plánem pro oddělení pozemků poskytovaly dostatečný přehled, který lze po řádném hospodáři požadovat, o tom, kde jsou předmětný pozemek a pozemek parc. v k. ú. D. K. v terénu situovány. Nelze odhlédnout ani od toho, že se nacházejí na hranici katastrálních území, navíc v rovinatém, přehledném terénu. Navíc v blízké časové návaznosti město R. v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. prověřovalo svůj historický majetek a vycházelo z výpisů z katastru nemovitostí. Z toho odvolací soud dovodil, že město R. podrobovalo tyto zápisy kontrole, a jelikož předmětný pozemek nezahrnulo do soupisu parcel, u nichž navrhlo změnu zápisu (přechod ze státu na obec), muselo nutně dojít k závěru, že k předmětnému pozemku mu žádné právo nesvědčí. Odvolací soud uzavřel, že tyto skutečnosti musely narušit dobrou víru právního předchůdce žalované města R., že předmětný pozemek drží vzhledem ke všem okolnostem po právu. Žalovaná si proto dobu, po kterou předmětný pozemek držel její předchůdce, nemohla započíst a k vydržení nedošlo, neboť sama přišla o dobrou víru před uplynutím vydržecí doby.
Dovolací argumentace žalované není s to závěry odvolacího soudu zpochybnit. Žalovanou citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, jsou pouze jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele a mohou se uplatnit toliko, není-li držitel ve své držbě jinak zpochybněn. V tomto případě však odvolací soud učinil závěr, že předchůdce žalovaného pozbyl dobrou víru, protože se seznámil s hospodářskou smlouvou a geometrickými plány a neboť předmětný pozemek neoznačil v soupisu pozemků, které měly přejít ze státu na obec. V dané věci tedy byly dány okolnosti doprovázející nabytí vlastnického práva, z nichž odvolací soud dovodil, že město R. muselo vědět, kudy vede vlastnická hranice, a že předmětný pozemek nedrží vzhledem ke všem okolnostem po právu.
Dovolatelkou citované rozhodnutí přitom vystihuje obecný judikaturní trend Nejvyššího soudu, který ve vztahu k vydržení v poměrech obč. zák. zdůrazňoval, že podmínkou dobré víry nemusí být aktivní jednání držitele v podobě přeměřování výměr nabytých pozemků, vytyčování hranic nebo seznamování se s obsahem katastrální mapy. Jinak řečeno, i bez takového jednání a těchto činností není vyloučena dobrá víra držitele.
S těmito závěry však není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť závěr o absenci dobré víry právní předchůdkyně žalovaného odvolací soud nespojil s výtkou o nedostatku potřebné aktivity spočívající v nepřeměření výměr nabytých pozemků, vytýčení hranic nebo neseznámení se s obsahem katastrální mapy. Naopak odvolací soud svůj závěr o nedostatku dobré víry – na základě konkrétních zjištění opírajících se o listinné důkazy (zejména hospodářskou smlouvu a geometrický plán) – opřel mimo jiné o to, že právní předchůdce žalované „s ohledem na grafické znázornění předmětného pozemku a pozemku parc. v geometrickém plánu, které umožňovalo představit si umístění těchto pozemků v terénu, a to právě s ohledem na vyznačení záhybů potoka a hranici katastrálních území, musel být vědom, o které pozemky jde, a to bez ohledu na to, že byl v areálu koupaliště již vybudován“. Vedle toho pak odvolací soud poukázal ještě na další důvody, pro které nemohl být právní předchůdce žalované v dobré víře a s těmito důvody pak dovolání nepolemizuje vůbec.
Město R. sice nebylo stranou hospodářské smlouvy, odvolací soud však dostatečně odůvodnil, proč se s jejím obsahem mělo seznámit, když uzavřel, že smlouva podléhala schválení Městským úřadem R.
Dovolací soud uzavírá, že napadené rozhodnutí není ve výše uvedené otázce v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a úvaha odvolacího soudu není ani zjevně nepřiměřená, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Obdobně nemůže založit přípustnost dovolání námitka, že dobrou víru nepozbyla ani sama žalovaná, neboť žalovaná nijak nerozporuje závěr odvolacího soudu, že byla v průběhu jí tvrzené oprávněné držby ve své dobré víře zpochybněna. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, je nepřiléhavý, neboť jeho závěry nijak problematiku pozdější ztráty dobré víry neřeší.
Dovolatelka v této souvislosti toliko namítá, že odvolací soud vyjádřil požadavek, aby se žalovaná seznámila s obsahem katastrálních map. Takový závěr však odvolací soud ve vztahu k držbě samotné žalované vůbec neučinil. Závěr o absenci dobré víry k žalované odůvodnil závěrem, že „její dobrá víra byla narušena v souvislosti se stavebním řízením probíhajícím v roce 2004, a to již podáním žádosti o stavební povolení na výstavbu ubytovacího zařízení ze dne 29. 3. 2004, neboť již v této době si musela být žalovaná s ohledem na místní znalost areálu a v žádosti uvedené údaje vědoma, že se v areálu koupaliště nachází pozemek, ke kterému jí nesvědčí vlastnické právo ani právo oprávněné držby“.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu