ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3215.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3215/2018-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, proti žalovaným 1) P. P. , 2) J. P. , zastoupeným Mgr. Hanou Poláchovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 2868, o zrušení věcných břemen, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 22 C 170/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2018, č. j. 11 Co 373/2017-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Hany Poláchové.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 22 C 170/2014-89, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene spoluužívání pozemku parc. a parc. v k. ú. Z., zřízené ve prospěch žalovaných smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 5. 8. 2005 (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu na zrušení věcného břemene chůze a jízdy dvoustopým motorovým vozidlem, zřízené ve prospěch žalovaných smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 10. 12. 2008. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 50 052 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 2. 2018, č. j. 11 Co 373/2017-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.). Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 25 912 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 322 Kč (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že je žalobce povinen doplatit státu na soudním poplatku za podané odvolání 6 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách zásadního právního významu, jež nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny:
1) Může být požadavek trvalosti změny poměrů naplněn dlouhodobým časovým obdobím (v tomto případě několikaletým náhledem obce promítnutým posléze do jejího nejnovějšího územního plánu)?
2) Může být nepříznivý zdravotní stav povinného z věcného břemene důvodem pro zrušení věcného břemene zatěžujícího nemovitosti v jeho vlastnictví? Pokud ano, samostatně či pouze ve spojení s jinými (dalšími) důvody?
3) Mohou být špatné a hluboce narušené vztahy mezi povinným z věcného břemene a oprávněným z věcného břemene důvodem pro zrušení věcného břemene zatěžujícího nemovitosti ve vlastnictví povinného z věcného břemene, resp. může být tento důvod samostatným a jediným důvodem pro zrušení?
4) Může soud, byť podpůrně nebo zčásti, založit důvod zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na důvodu spadajícího pod §1299 odst. 1 o. z.?
5) Může se nalézací soud v řízení o zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z. zabývat a hodnotit i důvody spadající pod §1299 odst. 1 o. z.?
Uvádí, že důvod zřízení věcných břemen nemusí být v textu smlouvy o zřízení věcného břemene explicitně uveden, resp. není-li uveden, neznamená to, že fakticky neexistuje. Je přesvědčen, že soudy neučinily úplná skutková zjištění, když neprovedly veškeré navržené důkazy. Má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož nesplňuje požadavky na odůvodnění rozsudku podle §157 odst. 2 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují dovolání za nepřípustné. Mají za to, že soudy dostatečně zjistily skutkový stav a jejich rozhodnutí nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobce pouze opakuje svou procesní obranu, se kterou se již dostatečně vypořádaly nalézací soudy. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel předně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. K otázce přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí a náležitostí jejich odůvodnění se dovolací soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), v nichž zdůraznil, že nepostradatelnou součástí rozhodnutí je jeho řádné a přesvědčivé odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (viz podrobněji např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, či ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015), přičemž je krom jiného nezbytné, aby soud vyložil právně aplikační úvahy vedoucí jej k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, či ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). V projednávané věci však nelze přisvědčit dovolateli namítajícím pochybení odvolacího soudu v naznačeném směru, neboť z jeho odůvodnění jsou zřetelně seznatelné důvody, pro něž přistoupil ke svému rozhodnutí, a ani jinak se výše citované judikatuře Nejvyššího soudu nepříčí.
K neprovedení důkazů navrhovaných dovolatelem:
Soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008).
Soud prvního stupně neprovedl výslech svědků k tvrzenému důvodu zřízení věcného břemene, ani výslech přítelkyně žalobce k podílu žalovaných na údržbě služebných nemovitostí, jelikož je považoval za nadbytečné. Tento postup soud prvního stupně řádně odůvodnil (str. 8 rozsudku), a to tak, že měl dostatek informací z již dříve provedených listinných důkazů.
Odvolací soud uvedl, že navržené důkazy mohly být provedeny i v odvolacím řízení v režimu tzv. neúplné apelace, ale odvolací soud tyto návrhy důkazu považuje rovněž za nadbytečné a provádění tak rozsáhlého dokazování za nehospodárné.
Neprovedením navržených důkazů nebyla práva žalobce dotčena, soudy řádně odůvodnily, proč v dané věci další důkazy nebylo nutné provádět. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již ze znění §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 (dostupný na https://nalus.usoud.cz ), či rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006 (uveřejněný pod č. C 5 978 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
K jednotlivým právním otázkám:
K právní otázce trvalosti změny poměrů promítnutým do nejnovějšího územního plánu:
Předmětná věcná břemena byla zřízena v letech 2005 a 2008. Jejich účel nebyl ve zřizovacích smlouvách explicitně vyjádřen, ale nalézací soudy mají za prokázané, že jejich účelem bylo zřízení přístupu na pozemky žalované 2). Až v roce 2006 začali žalovaní usilovat o změnu územního plánu, aby mohli na pozemku žalované postavit dům. Ke změně územního plánu dodnes nedošlo, a nedošlo tedy ani ke změně poměrů. Účelem zřízení předmětných věcných břemen byl přístup na pozemky, nikoli do potenciálního domu. Lze se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby stavba rodinného domu byla jediným důvodem pro zřízení věcných břemen, tak nynější poměry nepředstavují trvalou změnu ve smyslu §1299 odst. 2 o. z. Pokud současný územní plán města Z. výstavbu rodinného domu neumožňuje, neznamená to, že situace se nemůže v budoucnu změnit. Vzhledem ke skutečnosti, že jiný přístup na pozemek žalované 2) dodnes není zajištěn, mají věcná břemena svá opodstatnění.
K právní otázce nepříznivého zdravotního stavu žalobce:
Žalobce jako vlastník služebné (zatížené) věci je povinným ze služebnosti. Nese pouze povinnost ve prospěch jiného (žalovaných) něco strpět, nenese žádnou povinnost aktivního jednání. V poměrech posuzované věci proto nemůže ani případný zhoršený zdravotní stav žalobce (povinného) být důvodem pro zrušení věcných břemen.
K právní otázce, zda změna osobních vztahů představuje významné kritérium pro zrušení věcného břemene z důvodu hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného ve smyslu §1299 odst. 2 o. z.:
Podle §1299 odst. 2 o. z. platí, že při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Protože obdobně věc upravoval i §151p odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), lze judikaturu k tomuto ustanovení přiměřeně i nadále používat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 497/2017).
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009).
K hrubému nepoměru by mohlo dojít například tehdy, kdyby výkon práv oprávněných z věcného břemene svým rozsahem (kvantitou) a obsahem (kvalitou) převážil nad zatížením, které je povinen trpět žalobce (povinný z věcného břemene), a kdyby toto převážení trvale nebo zásadně ohrozilo nebo poškodilo povinného z věcného břemene ve výkonu jeho vlastnického práva. Přestože v projednávané věci došlo ke změně osobních poměrů mezi účastníky řízení, nezakládá tato změna hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných (žalovaných).
Při aplikaci výše uvedeného na projednávaný případ je nutno poměřovat jak zájem žalobce jako vlastníka nemovitostí, tak i nerušený výkon užívacích práv žalovaných.
Žalobce je povinen strpět oprávnění žalovaných spoluužívat jeho nemovitosti v rozsahu sjednaném smlouvou o zřízení věcného břemene a také věcné břemeno chůze a jízdy dvoustopým motorovým vozidlem.
V poměrech projednávané věci nemůže samotná změna vztahů mezi žalobcem a žalovanými mít vliv na práva a povinnosti vyplývající z věcného břemene. Kvalifikovaná změna sice obecně může spočívat i v osobních poměrech účastníků právního vztahu, musí se však výrazným způsobem dotýkat dalšího obsahu či trvání věcného břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002). Takový vliv zhoršených osobních vztahů však nebyl v projednávané věci shledán.
K otázkám zániku věcného břemene dle §1299 odst. 1 o. z. a zrušení věcného břemene dle 1299 odst. 2 o. z.:
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014, přijal a odůvodnil závěr, že §1299 odst. 2 o. z. upravuje důsledky změn (ať už poměrů či věcí, kterých se věcné břemeno týká), přičemž podle 1299 odst. 1 o. z. věcné břemeno v důsledku změn tam uvedených zaniká ze zákona, zatímco nastanou-li změny uvedené v 1299 odst. 2 o. z., lze žádat soud, aby věcné břemeno zrušil.
Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů (tj. těch poměrů, za kterých bylo věcné břemeno zřízeno) a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené, a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98).
V projednávané věci zněla žaloba na zrušení věcného břemene, nalézací soudy ji správně posoudily podle §1299 odst. 2 o. z., a proto otázka, zda lze aplikovat důvody zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z. na důvody spadající pod §1299 odst. 1 o. z. není přiléhavá. Nalézací soudy na daný případ neaplikovaly §1299 odst. 1 o. z. Lze tedy uzavřít, že na položených právních otázkách nebylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu) vůbec založeno, a tyto právní otázky proto nemohou vyvolat důvodnost podaného dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu