ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3430.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3430/2016-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ČEZ Teplárenská, a. s. , se sídlem v Říčanech, Bezručova 2212/30, IČO: 27309941, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovanému K. H. , zastoupenému Mgr. Milanem Hadravou, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, o uložení povinnosti odstranit veškeré zábrany, zátarasy a jiné překážky, které ohrožují spolehlivost a bezpečnost provozu zařízení pro rozvod tepelné energie, a zdržet se jednání, která spolehlivost a bezpečnost tohoto zařízení ohrožují, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 238/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2015, č. j. 10 Co 299/2014-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Milana Hadravy, advokáta se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 24 C 238/2009-205, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit ke dni právní moci rozsudku veškeré zábrany, zátarasy a jiné překážky, které ohrožují spolehlivost a bezpečnost provozu zařízení pro rozvod tepelné energie 2× DN 800, umístěné na pozemku, v katastrálním území A., obci M., tím, že brání žalobkyni v přístupu a příjezdu k součásti veřejně prospěšného zařízení pro rozvod tepelné energie 2× DN 800 – k jakékoli části tepelného napáječe a zejména ke kompenzátorům v bodě 1302 umístěných na pozemku v katastrálním území A., obci M., za účelem jejich pravidelné kontroly a provádění nezbytných prací, přičemž zábrany a zátarasy a jiné překážky musí být odstraněny na pozemku v k. ú. A. a obci M., nejméně v pásmu o šířce 7,5 metrů od hrany tepelného napáječe směrem k obci M., přičemž těmito zábranami, zátarasy a jinými překážkami se rozumí drátěný a dřevěný plot včetně sloupků (železných a betonových), které jsou na pozemku v k. ú. A. a obci M., v pásmu o šířce 7,5 m od hrany tepelného napáječe směrem k obci M. umístěny a případně i jakýkoliv jiný předmět, který by žalovaný před právní mocí rozhodnutí v daném prostoru umístil a ten byl svou povahou způsobilý zabránit žalobkyni v přístupu a příjezdu k jakékoli části tepelného napáječe a zejména ke kompenzátoru nebo zkomplikovat efektivní výkon práva žalobkyně spočívající v přístupu a příjezdu k jakékoli části tepelného napáječe a zejména ke kompenzátoru, především se jedná o jakýkoli druh plotu či ohrady, pevně osazené nebo z jiného důvodu volně nepřestavitelné sloupky, veškeré nemovitosti, trvalé porosty charakteru stromů a keřů, movité předměty, které z důvodu svého charakteru (zejména množství nebo fyzikálních vlastností jako váha, objem apod. nebo obecně špatné manipulovatelnosti) jsou nesnadno přemístitelné, nebo též předměty, které samy o sobě průchodu a průjezdu nebrání, avšak mohla by na nich být způsobena průchodem či průjezdem škoda; a dále aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se od právní moci rozsudku všech jednání, která ohrožují spolehlivost a bezpečnost provozu zařízení pro rozvod tepelné energie 2× DN 800, především všech činností, které by vedly k vytvoření zábran, zátaras a jiných překážek umístěných na pozemku, v k. ú. A., obci M., bránících žalobkyni v přístupu a příjezdu k součásti veřejně prospěšného zařízení pro rozvod tepelné energie 2× DN 800 – k jakékoli části tepelného napáječe a zejména ke kompenzátorům v bodě 1302 umístěných na pozemku v k. ú. A., obci M., a jejich pravidelné kontrole a provádění nezbytných prací, bez jakéhokoli časového omezení, přičemž žalovaný je povinen se zdržet vytváření zábran, zátaras a jiných překážek na pozemku v k. ú. A., obci M., nejméně v pásmu o šířce 7,5 metrů od hrany napáječe směrem k obci M., přičemž zábranami, zátarasy a jinými překážkami se rozumí veškeré předměty, kterou jsou svou povahou způsobilé zabránit žalobkyni v přístupu a příjezdu k jakékoli část tepelného napáječe a zejména ke kompenzátoru nebo zkomplikovat efektivní výkon práva žalobkyně spočívající v přístup a příjezdu k jakékoli části tepelného napáječe a zejména kompenzátoru a které jsou umístěny v pásmu o šířce 7,5 m od hrany napáječe směrem k obci M., zejména se jedná o jakýkoli druh plotu či ohrady, pevně osazené nebo z jiného důvodu volně nepřestavitelné sloupky, veškeré nemovitosti, trvalé porosty charakteru stromů a keřů, movité předměty, které z důvodu svého charakteru (zejména množství nebo fyzikálních vlastností jako váha, objem apod. nebo obecně špatné manipulovatelnosti) jsou nesnadno přemístitelné, nebo též předměty, které samy o sobě průchodu a průjezdu nebrání, avšak mohla by na nich být způsoben průchodem či průjezdem škoda (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 10 Co 299/2014-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řešení otázky závaznosti souhlasu předchozího vlastníka se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace a posuzování vhodnosti alternativního přístupu k energetickému zařízení. Dále odvolací soud řešil doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou otázku vztahu zákonného věcného břemene podle energetického zákona a ochranného pásma podle §87 a násl. energetického zákona. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, podle které je možné přistupovat ke kompenzátorům v bodě 1302 jinou cestou než přes pozemek žalovaného. Soudy pominuly, že se po celou dobu řízení domáhala přístupu k teplovodu po celé jeho délce. V případě, že by nastala nějaká havárie, nebylo by možné pro nemožnost použití těžké techniky situace řešit pro existenci staveb žalovaného nacházejících se bezprostředně za hranou ochranného pásma. Za tohoto stavu nemůže dovolatelka ani dostát svým povinnostem z energetického zákona. V řízení nebylo prokázáno, že se lze dostat ke kompenzátorům jinou cestou. Alternativní cesta uváděná soudy navíc vede přes pozemky více vlastníků a dovolatelce nebyl žádným z vlastníků udělen souhlas; tato cesta není ani veřejně přístupnou účelovou komunikací. Tuto cestu byla dovolatelka nucena využít od roku 2012, kdy jí žalovaný znemožnil výkon práva přes svůj pozemek. Opomenout nelze ani to, že pozemek žalovaného je v katastru nemovitostí veden jako „silnice“. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 3/2009-76 s tím, že v řešené věci nebyla posouzena uvedená alternativní komunikace ve směru, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (a přístup žalobkyně je zajištěn), nebo nikoliv. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí je také postup odvolacího soudu, který odmítl přihlédnout ke zvýšeným nákladům na obsluhu teplovodu a případnou nákladnost uvedení alternativní cesty do způsobilého stavu. Podle názoru dovolatelky je nesouměřitelná újma, která může žalovanému vzniknout občasným použitím jeho pozemků s výší újmy, která může vzniknout dovolatelce a jejím zákazníkům z důvodu poškození teplovodu v znepřístupněných místech. Dovolatelka dále upozornila na to, že otec žalovaného, který kupoval pozemek od obce M., věděl o tom, že je jeho pozemek zatížen věcným břemenem a že spadá do ochranného pásma teplovodu. Souhlas původního vlastníka obce M. zahrnoval i užívání cesty na pozemku vybudované plně na náklady dovolatelky. Tímto souhlasem je žalovaný vázán, na což dovolatelka vztahuje judikaturu týkající se veřejné účelové komunikace. Rozhodnutí nalézacích soudů zakládá zcela absurdní stav, kdy je jí zcela znemožněno plnění jejích zákonných povinností, a ignoruje fakt, že v případě havárie je nutný okamžitý přístup na místo. Nalézací soudy opomíjí existenci věcného břemene na zatíženém pozemku, když požadují pouze zachování ochranného pásma teplovodu. Nelze totiž využívat obslužnou techniku v rámci prostoru 2,5 metru, který tvoří ochranné pásmo. Dovolatelka tak není schopna se o své vlastnictví s náležitou péčí starat. Soudy se dále nezabývaly otázkou, jaký je vztah věcného břemene a ochranného pásma, přičemž z jejich výkladu se zdá, že by věcné břemeno oprávněné osobě nemělo přinášet nic nad rámec existujícího ochranného pásma. Nevypořádaly se s dovolatelčinou námitkou, že ochranné pásmo neslouží jako průjezdný nebo příjezdný pás pro servisní, zejména těžkou, techniku. Dovolatelce není zřejmé, na základě čeho soudy dovodily, že by bylo zásahem nad rámec věcného břemene, pokud by bylo uloženo žalovanému odstranit zábrany, zátarasy a překážky a podobná zařízení v pásmu o šířce 7,5 metrů, když toto věcné břemeno dovolatelku opravňuje vstupovat a vjíždět na pozemek žalovaného. Jestliže se soudům zdál rozsah 7,5 metru nepřiměřený, měly určit, jaký rozsah je přiměřený. Žalobu proto nebylo možné zamítnout jen proto, že rozsah navrhovaného věcného břemene byl nepřiměřeně velký. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí a nepovažuje je za důvodné, když byla prokázána jiná přístupová cesta k zařízení žalobkyně. Upozorňuje na to, že již od roku 2012 žalobkyně alternativní cestu používá. Pokud tvrdí, že k ní nemá užívací titul, mohla si jej již dávno zařídit. Jestliže by žalobkyně dosáhla přiznání práva, které požaduje, znamenalo by to pro žalovaného faktickou nemožnost jakýmkoliv hospodářsky a ekonomicky smysluplným způsobem užívat svůj pozemek za situace, kdy omezení vlastnického práva k tomuto pozemku není nezbytné. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je vyjádřena nejen rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale případně i soudů jiných, jsou-li jejich rozhodnutí uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i rozhodovací praxí Ústavního soudu [srovnej stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce závaznosti souhlasu předchozího vlastníka se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace. Uvádí, že předchozí vlastník pozemku, v k. ú. A., obci M., souhlasil s užíváním svého pozemku žalobkyní pro účely přístupu k teplovodu a tento souhlas zavazuje i jeho právní nástupce, tedy žalovaného.
Tato otázka přípustnost dovolání nemůže založit již proto, že ve vztahu k ní není přípustnost řádně vymezena. Dovolatelka neuvádí žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Především však v daném ohledu nemůže být založena přípustnost dovolání proto, že na řešení naznačené otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.
Odvolací soud, který za správná považoval jak skutková zjištění, tak i právní posouzení soudem prvního stupně, na která pro stručnost odkázal, založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně má právo vstupovat a vjíždět na pozemek žalovaného při stavbě, provozování, opravách, změnách nebo odstraňování vedení na příjezdné, průjezdné a vedením přímo dotčené cizí pozemky z titulu tzv. zákonného věcného břemene, zřízeného podle §22 odst. 1 písm. b), odst. 3 a odst. 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), které s ohledem na přechodná ustanovení vázne na pozemku žalovaného do současné doby. Odvolací soud nezaložil rozhodnutí na tom, že by měla žalobkyně přistupovat na pozemek žalovaného z titulu práva obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace podle §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Pokud snad dovolatelka naznačuje použitelnost judikatury týkající se užívání veřejně přístupné účelové komunikace v dané věci proto, že žalovaný má stejně jako jeho právní předchůdci povinnost žalobkyni umožnit přístup, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato skutečnost měla promítnout v řešené věci, když odvolací soud dovodil, že právo vstupu a vjezdu na pozemek žalovaného žalobkyni svědčí přímo na základě příslušných právních předpisů. Naznačuje-li snad dovolatelka touto úvahou, že s ohledem na tvrzený souhlas právních předchůdců žalovaného by měla mít ve vztahu k pozemku žalovaného přístup v širším rozsahu, než jí vyplývá z veřejnoprávních předpisů, které soudy v odůvodnění rozhodnutí podrobně citovaly, je dovolací soud nucen konstatovat, že k této okolnosti není oprávněn přihlédnout.
Zatímco soud není vázán případným právním posouzením účastníkem řízení uplatněného nároku, neboť v souladu se zásadou iura novit curia není procesní povinností účastníka řízení provádět v žalobě právní kvalifikaci, je soud vázán vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi, které tvoří skutkový základ žaloby. Ze žaloby a jejího odůvodnění v této věci je nepochybné, že žalobkyně tvrzené nároky ohledně vstupu na pozemek žalovaného opírá o ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a nikoliv o tvrzený souhlas právního předchůdce žalovaného. K tomu, aby se touto okolností mohl soud zabývat, by musela žalobkyně navrhnout změnu žaloby spočívající ve vylíčení dalších rozhodujících skutečností a soud by tuto změnu žaloby musel postupem podle §95 o. s. ř. připustit; takový postup však z obsahu spisu nevyplývá.
Dále dovolatelka předložila dovolacímu soudu otázku, kterou měl odvolací soud opět řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to posouzení vhodnosti alternativního přístupu k teplovodu. Uvedla, že ke kompenzátoru v bodě 1302 se nemůže dostat jinak než přes pozemek žalovaného, přičemž nemá žádný právní titul k užívání alternativní cesty, která není veřejnou účelovou komunikací. Podle jejího názoru měl odvolací soud přihlédnout také ke zvýšeným nákladům na obsluhu teplovodu a případnou nákladnost uvedení alternativní cesty do způsobilého stavu.
Tato otázka přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť na ní není rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno a pro rozhodnutí věci není uvažovaná okolnost ani stěžejní. Ani zde nicméně dovolatelka neuvádí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být posouzení věci odvolacím soudem v rozporu, když v této části dovolání podrobuje kritice především učiněná skutková zjištění, případně jejich absenci.
Odvolací soud (s akceptací skutkových zjištění a právního posouzení soudem prvního stupně, na které přípustným způsobem odkázal) založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalovaný na svém pozemku neumístil žádné zábrany, zátarasy a jiné překážky, které by ohrožovaly spolehlivost a bezpečnost provozu tepleného napáječe a které by bránily žalobkyni k přístupu a příjezdu k tepelnému napáječi. Za takovou stavbu či překážku odvolací soud nepovažoval plot umístěný ve vzdálenosti 2,5 metru od napáječe, který nijak nebrání k plnění obslužných činností žalobkyní. Nebylo prokázáno, že by žalovaný bránil žalobkyni v přístupu k tepelnému napáječi a ke kompenzátorům v bodě 1302 ani, že by stávající prostor (2,5 metru od napáječe) nestačil k plnění těchto činností ani, že by bylo nezbytné pro přístup techniky provádějící opravu a kontrolu kompenzátoru pásmo o šířce 7,5 metru.
Podstata dovolání, jakož i celého sporu je v tom, že žalovaný respektuje přístup žalobkyně po jeho pozemku v rozsahu 2,5 m od hrany napáječe, zatímco žalobkyně požaduje přístup v rozsahu 7,5 m od hrany napáječe pro realizaci těchto kontrolních a obslužných činností.
Ve vztahu k tomuto požadavku soudy výslovně uvedly, že „odůvodněnost pásma o šířce 7,5 metrů od hrany napáječe jako maximální manipulační prostor techniky provádějící opravu a kontrolu kompenzátoru neprokázala žalobkyně žádný relevantním důkazem, když pouze předložila fotografii vozu VIZA Ross a u jednání před soudem dne 18. 2. 2014 šíři tohoto pásma odůvodnila vyjádřením odborných zástupců žalobkyně, které však k důkazu ani nepředložila“.
Naznačuje-li přesto v dovolání opakovaně dovolatelka, že tento přístup je nedostačující pro řešení havarijních situací, pak s touto otázkou se odvolací soud vypořádal (viz dále). Dovolací soud v daném směru zdůrazňuje, že žalobkyně formulovala žalobní petit s požadavkem na 7,5 m od hrany tepelného napaječe nikoliv pro řešení případných havarijních situací, ale pro realizaci „pravidelné kontroly a provádění nezbytných prací“, přičemž z žalobních tvrzení je jednoznačné, že se má jednat o činnosti běžné, pravidelné a obvyklé, nikoliv o reakci na havarijní a krizové stavy.
Namítá-li dovolatelka, že některé skutečnosti nebyly prokázány, zpochybňuje tím toliko skutkový stav věci. Skutkovými zjištěními odvolacího soudu je ovšem dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )]. Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Současně odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že žalobkyně přistupuje ke kompenzátorům v bodě 1302 alternativní cestou, tedy přes jiné pozemky než pozemek žalovaného.
Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2 021 v Souboru), či ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 2, bod 17)].
S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí ohledně posouzení prvního důvodu, na kterém je založeno, dovolací soud se z důvodu procesní ekonomie nezabýval druhým důvodem, tedy tím, že žalobkyně užívá alternativní cestu k přístupu k teplovodu mimo pozemek žalovaného a výhradami, které žalobkyně vůči závěrům odvolacího soudu v daném směru uplatnila.
Podle názoru žalobkyně je konečně přípustnost dovolání založena v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku, jaký je vztah zákonného věcného břemene podle energetického zákon a ochranného pásma podle §87 a násl. energetického zákona.
Dovolací soud v této souvislosti především předesílá, že ve své judikatuře důsledně rozlišuje tzv. ochranná pásma a tzv. zákonná věcná břemena [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (uveřejněný pod č. C 15 491 v Souboru), nebo ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Byť sice dovolatelka formálně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř., neboť „soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly otázkou, jaký je vztah ochranného pásma a věcného břemene, a z jejich argumentace se zdá, že by věcné břemeno nemělo oprávněné osoby přinášet žádná další oprávnění nad rámec existujícího ochranného pásma. Soudy obou stupňů se jakkoliv nevypořádaly s argumentací dovolatelky, ze které vyplývá, že ochranné pásmo neslouží, a s ohledem na znění zákona ani sloužit nemůže, jako průjezdný nebo příjezdný pás pro servisní, zejména pak těžkou, obtížně manipulovatelnou techniku. Soudy obou stupňů se jakkoli nevypořádaly s tím, jaký má být význam věcného břemene ve vztahu k ochrannému pásmu, a existenci věcného břemene vůbec nezohlednily“.
Nedostatkem přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dané námitky zjevně netrpí, neboť odvolací soud oba instituty velmi důsledně odlišoval.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí akceptoval závěr, že „teplovod vede přes pozemek žalovaného, pro žalobkyni vázne na pozemku zákonné (legální) věcné břemeno a je na něm zákonem vymezeno ochranné pásmo do vzdálenosti 2,5 metru od teplovodu“. Dále uvedl, že „ochranné pásmo je zřízeno a jeho šíře určena zákonem; institut ochranného pásma je pak primárně určen k zajištění spolehlivého provozu teplovodu a k ochraně života, zdraví, bezpečnosti a majetku osob“ ve smyslu §87 odst. 1 energetického zákona. Odlišnost zákonných věcných břemen a ochranného pásma přesvědčivě odvolací soud vystihl závěrem, že „nelze také směšovat institut ochranného pásma se zákonným věcným břemenem vstupu a vjíždění na cizí nemovitosti, jak jej nyní upravuje §76 odst. 5 písm. b) energetického zákona. Toto oprávnění zatěžuje celý pozemek žalovaného, není možné je však vykládat jako neomezené právo žalobkyně vstupovat a vjíždět na pozemek žalovaného v jakémkoliv rozsahu a z jakéhokoliv důvodu. Energetický zákon v §76 odst. 8 ukládá žalobkyni mimo jiné povinnost při výkonu svých oprávnění co nejvíce šetřit práva vlastníků dotčených nemovitostí. Není přípustné omezovat vlastníka pozemku ve zvýšené míře tehdy, je-li možné požadovaného stavu dosáhnout bez využití zákonných oprávnění, resp. jejich využitím v rozsahu, s kterým je vlastník srozuměn a který svým chováním umožňuje“. Odvolací soud dále výslovně vysvětlil, že výjimku z tohoto stavu může představovat např. výjimečná – havarijní – situace, o kterou se však v dané věci nejedná a jak vysvětlil dovolací soud výše, žalobkyně se také ochrany pro případ havarijních situací v dané věci nedomáhá. Odvolací soud pak uzavřel, že „za zjištěného stavu, kdy žalovaný umožňuje žalobkyni vstup a vjezd na svůj pozemek v rozsahu ochranného pásma, je na žalobkyni, aby zajistila své běžné činnosti spojené s provozem teplovodu takovými opatřeními, které jí tyto činnosti za daného stavu umožní vykonávat, nebo aby tyto činnosti zajistila jinými možným způsobem“.
Při poměřování zájmu žalobkyně na provozování a udržování teplovodu a omezení vlastnického práva žalovaného odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu konstatoval, že žalovaný, byť je jeho pozemek zatížen legálním věcným břemenem ve prospěch žalobkyně, má stále svá vlastnická oprávnění. Ačkoliv žalobkyni toto věcné břemeno prospívá, musí být co nejvíce šetřeny nemovitosti, jakož i práva vlastníka.
V řešeném případě jde o střet dvou práv, a sice práva vstupovat a vjíždět na pozemek z titulu veřejnoprávního omezení vlastnického práva na straně jedné a vlastnického práva žalovaného jako vlastníka tímto omezením zatíženého pozemku na straně druhé. Odvolací soud dospěl k závěru, že by bylo nepřiměřeným omezením vlastnického práva žalovaného, kdyby mu byla uložena povinnost požadovaná žalobkyní v rozsahu a bez časového omezení, kterou žádá, za situace, kdy realizace vlastnického oprávnění žalovaného (stavba plotu na pozemku) nijak podstatně nezasáhne nebo neztíží obsluhu teplovodu žalobkyní.
Je zjevné, že i v této části je dovolání do jisté míry skrytou polemikou s určujícími závěry soudů, které uzavřely, že žalobkyní požadovaný rozsah omezení určený pásmem o šířce 7,5 metrů od hrany tepelného napáječe není nezbytný pro činnosti požadované žalobkyní, resp. se závěrem soudů, že potřebu tohoto rozsahu v řízení neprokázala.
To však již není otázka tvrzené „nepřezkoumatelnosti“ rozhodnutí. Odvolací soud se vzhledem k vymezenému předmětu řízení zabýval tím, zda umístění stavby plotu na pozemku žalovaného zabraňuje realizaci oprávnění žalobkyně z věcného břemene, resp. jaký rozsah omezení svého vlastnického práva je žalovaný povinen strpět. Odvolací soud výslovně uvedl, že nelze směšovat institut ochranného pásma se zákonným věcným břemenem vstupu a vjíždění na cizí nemovitosti. Zdůraznil, že „zákonné věcné břemeno“ sice zatěžuje celý pozemek žalovaného, nicméně nemůže být vykonáváno s ohledem na šetření vlastnického práva žalovaného v jakémkoliv rozsahu a z jakéhokoliv důvodu. Nicméně v řešené věci seznal, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat větší rozsah přístupu než „v rozsahu ochranného pásma“, který podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, dostačuje k realizaci oprávnění žalobkyně.
Otázkou, v jakém rozsahu může žalobkyně vykonávat svá oprávnění ze „zákonného věcného břemene“ při poměření s omezením vlastnického práva žalovaného se tak odvolací soud podrobně zabýval.
Zcela pro úplnost nelze považovat za opodstatněnou námitku dovolatelky, jíž odvolacímu soudu vytýká závěr, že „by věcné břemeno fakticky konzumovalo ochranné pásmo nebo naopak“, který měl učinit. Již z výše uvedeného vyplývá, že tomu tak zjevně není, a pokud odvolací soud uvedl, že „žalovaný umožňuje žalobkyni vstup a vjezd na svůj pozemek v rozsahu ochranného pásma“, z celého kontextu jeho rozhodnutí je zjevné, že tím není míněn přístup v rozsahu vymezení ochranného pásma ve smyslu §87 odst. 2 energetického zákona, ale „průjezdní“ dispoziční pruh o šíři 2,5 m, tj. v šíři, která svou metráží je shodná se základními výměrovými parametry ochranného pásma.
Námitky žalobkyně obsažené v části dovolání označené jako „k právním důsledkům rozsudku krajského soudu“, nemohou založit dovolací přezkum již proto, že s nimi žalobkyně vůbec nepojí vymezení přípustnost dovolání. Tato část dovolání pak pouze rekapituluje možné (z pohledu žalobkyně) praktické důsledky, které jsou spojeny s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu a i zde je opětovně vyjádřen základní nesouhlas s úvahou soudů, že dostačující pro plnění zákonných povinností žalobkyně je pás vymezený šířkou 2,5 m, a nikoliv pruh o šířce 7,5 m.
Přípustnost dovolání pak není spojena ani s částí dovolání označenou jako „zamítnutí návrhu na zachování průjezdního a manipulačního prostoru 7,5 m od hrany teplovodu bez určení jiného přiměřeného rozsahu“, neboť i zde zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání. Pro úplnost jen dovolací soud dodává, že žalobkyně tímto vytýká soudům, že pokud neshledaly důvodným žalobní požadavek v jí požadovaném rozsahu, měly žalobě vyhovět v rozsahu menším, a tak určit, v jakém rozsahu je žalobkyně oprávněna pozemek žalovaného užívat.
Žalobkyně přehlíží, že se žalobou domáhala, aby žalovanému bylo uloženo splnění konkrétní povinnosti, s odůvodněním, že jí brání ve výkonu jejích práv, nedomáhala se však deklaratorního určení rozsahu jí svědčícího práva. Jestliže soudy dospěly k závěru, že žalovaný žádnou povinnost neporušuje a žalobkyni ve výkonu práva nebrání, zcela správně žalobu zamítly. V takovém případě pak vůbec neměly prostor k vydání rozhodnutí, kterého se v této části dovolání žalobkyně domáhá. Zcela nepřípadný je pak v této souvislosti poukaz na rozhodování soudů v řízeních o povolení nezbytné cesty. Řízení o povolení nezbytné cesty je řízení s požadavkem na vydání konstitutivního rozhodnutí a je založeno na tvrzení, že žalobce nemá právní titul k užívání pozemku žalovaného a z tohoto důvodu nemá z veřejné cesty přístup ke své nemovité věci. Dospěje-li soud k závěru, že žaloba je co do základu důvodná, není vázán procesní představou žalobce, kudy má být nezbytná cesta povolena, a proto její rozsah sám určí. Žaloba v této věci má však deklaratorní povahu a je naopak založena na tvrzení, že žalobkyně právo přístupu přes pozemek žalovaného má, nežádá přitom (jak je uvedeno výše) určení rozsahu tohoto práva, ale uložení povinnosti žalovanému do práva žalobkyně nezasahovat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu