ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4479.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4479/2016-500
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně KVOS economy, s. r. o., IČ 25353381, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 1226/44a, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 91/28, proti žalovaným 1) J. V., a 2) H. V., zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 113/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 Co 819/2014-474, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 Co 819/2014-474, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem budovy nacházející se na pozemcích vymezených na základě geometrického plánu I. P. ze dne 8. 1. 2010, vše v k. ú. B., obci H. (výrok I.). Zamítl také žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem prostor blíže specifikovaných odkazem na projektovou dokumentaci objektu „” s tím, že tyto prostory jsou součástí budovy v k. ú. B. (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení i nákladů vzniklých státu (výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že budovy ve vlastnictví žalobkyně a č. p. ve vlastnictví žalovaných tvořily původně jedinou budovou - jedinou věc v právním slova smyslu, která byla v roce 1996 rozhodnutím tehdejšího vlastníka rozdělena na dvě budovy evidované samostatně v katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k budově, která se stala od 1. 1. 2014 součástí pozemku, když je jako vlastník této stavby (resp. pozemku jehož je stavba součástí) zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní vlastnické právo žalobkyně nezpochybňují. Žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k prostorám blíže vymezeným v žalobě zamítl s tím, že nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující uzavřít, že by tyto prostory byly součástí budovy. Poznamenal, že je třeba respektovat rozhodnutí tehdejšího vlastníka budovy učiněné při jejím rozdělení, že tyto prostory se stanou součástí budovy, která je nyní ve vlastnictví žalovaných.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle odvolacího soudu nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k budově, protože je jako její vlastník zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nezpochybňují, ani na určení vlastnického práva k vymezeným prostorám jako součásti budovy, když se tímto petitem ve skutečnosti domáhá právem nedovoleného určení právní skutečnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 1668/2015-464, dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24. 7. 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výroku I., odmítl (výrok I.). Dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, v části výroku I., ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24. 7. 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výrocích II., III. a IV., a dále ve výroku II., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem budovy, pokud je jako její vlastník (od 1. 1. 2014 jako vlastník pozemku, jehož je budova součástí) zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nezpochybňují. Domáhala-li se však žalobkyně určení vlastnického práva ke konkrétně vymezeným prostorám jakožto součástem budovy, nelze takový návrh zamítnout s tím, že jde o právem nedovolené určení právní skutečnosti. Ve své podstatě jde totiž o žalobu na určení vlastnického práva (a to ke konkrétně vymezeným prostorám jakožto součástem věci hlavní), jejíž přípustnost předpokládá §80 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 Co 819/2014-474, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedl, že nebyla učiněna žádná zjištění odůvodňující uzavřít, že žalobkyně nabyla předmětné prostory některým ze způsobů uvedených v §132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Tyto prostory byly při rozdělení původní budovy přiřazeny k budově ve vlastnictví žalovaných s tím, že jejich užívání vlastníkem budovy bylo řešeno smluvně. Poznamenal, že nesouhlas žalobkyně s takovým rozdělením původní nemovitosti, ani skutečnost, že budova bez těchto prostor nevyhovuje z hlediska funkčního, hygienického, požárně bezpečnostního ani statického závazným předpisům, nejsou pro posouzení projednávané věci podstatné. Jelikož žalobkyně vlastnického právo k těmto prostorám žádným způsobem nenabyla, nelze vyhovět její žalobě na určení podle §80 o. s. ř. Na základě rozhodnutí o této žalobě nelze měnit či zakládat právní vztahy, lze pouze rozhodnout, zda zde právo či právní vztah je, či není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nenabyla vlastnické právo k prostorám blíže specifikovaným v žalobě žádným ze způsobů uvedených v §132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvádí, že vlastnické právo k těmto prostorám nabyla na základě stejného titulu jako vlastnické právo k budově, neboť tyto prostory jsou součástí této budovy jako věci v právním slova smyslu (v této souvislosti odkazuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009). V takovém rozsahu, tedy i s předmětnými prostory, budovu vždy užívala.
V dovolání dále polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudem prvního stupně. Namítá, že nebyly provedeny veškeré důkazy navržené žalobkyní a poukazuje na to, že některá skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Má také za to, že závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Kaděrou a provedeného jako důkaz před odvolacím soudem jsou v rozporu se závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Sýkorou, který byl proveden jako důkaz před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku. Neučinil-li tak, postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, příp. soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání zakládá nesprávné právní posouzení otázky rozdělení budovy na dvě samostatné věci a s tím spojené otázky nabytí vlastnického práva ke sporným částem budovy.
V podstatné části dovolání žalobkyně napadá skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Dovolatelka ovšem v této souvislosti pouze polemizuje s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že tato skutková zjištění měla být jiná, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit námitka žalobkyně, že odvolací soud měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, a to z důvodů rozporů mezi závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Kaděrou a znaleckého posudku vypracovaného Ing. Sýkorou. Odvolací soud ovšem své rozhodnutí na skutkových zjištěních učiněných znalci nezaložil. Vyšel pouze z toho, že při rozdělení původní nemovitosti byly sporné prostory rozhodnutím tehdejšího vlastníka přiřazeny k budově, a jsou proto její součástí. Otázku stavebně technického provedení budov, ke kterému se znalecké posudky vyjadřovaly, odvolací soud při svých závěrech neposuzoval.
Žalobkyně dále namítá, že prostory blíže specifikované v žalobě tvoří součást budovy v jejím vlastnictví, a proto k nim nabyla vlastnické právo ze stejného právního titulu, na základě kterého nabyla vlastnické právo k této budově.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Žalobkyně již od počátku řízení tvrdila, že předmětné prostory jsou součástí nemovitosti v jejím vlastnictví, a proto k nim nabyla vlastnického právo ze stejného právního titulu, na základě kterého nabyla vlastnické právo k budově. Jinými slovy uváděla, že rozsah, v jakém nabyla vlastnické právo k budově (stav právní), je v rozporu se stavem evidenčním, zapsaným v katastru nemovitostí (ve kterém jsou tyto prostory vedeny jako součást budovy ve vlastnictví žalovaných).
V takovém případě je soud povinen řádně se vypořádat s námitkou žalobkyně, že předmětné prostory jsou (a v době nabytí vlastnického práva žalobkyně byly) součástí budovy a zjistit, v jakém rozsahu nabyla žalobkyně vlastnické právo k této budově [přičemž je nutné přihlédnout k ustálenému judikatornímu závěru, že součást věci sdílí právní osud věci hlavní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013)].
V posuzované věci považuje dovolací soud za předčasný závěr odvolacího soudu, že předmětné prostory nejsou součástí budovy ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud pouze uvedl, že tyto prostory byly při rozdělení původní budovy „přiřazeny“ k budově, která je nyní ve vlastnictví žalovaných. Při řešení právní otázky, zda předmětné prostory nejsou součástí budovy ve vlastnictví žalobkyně, je však nezbytné zohlednit všechny podstatné okolnosti projednávané věci, aplikovat kritéria uvedená v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009) a vypořádat se řádně se všemi relevantními námitkami žalobkyně (např. že hlediska funkční, hygienické či požárně bezpečnostní nasvědčují tomu, že předmětné prostory jsou součástí budovy č. p. ..., nikoliv budovy č. p. ...). Soud je povinen tuto úvahu náležitě odůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009).
Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že je nezbytné pro rozhodnutí shora nastíněné otázky vyřešit nejprve prejudiciální otázku, zda vůbec došlo rozhodnutím tehdejšího vlastníka k rozdělení původní budovy na dvě samostatné věci v právním slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, ve kterém dovolací soud vyložil, že reálně rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci), tedy zda mohli účastníci vůbec nabýt vlastnické právo k objektům evidovaným v katastru nemovitostí jako budovy č. p. a (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 475/2015, podle kterého je v zásadě vyloučen i převod součásti věci; to platí i o stavbě, pokud není reálně rozdělena) a jsou aktivně a pasivně v této věci legitimovaní.
Jelikož odvolací soud neposoudil věc ze všech relevantních hledisek, je jeho rozhodnutí neúplné a předčasné, a proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tedy podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu