ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5298.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5298/2017-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. H. , zastoupené JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Horní 1084/16, proti žalovanému T. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem se sídlem v Jindřichově 476, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 70/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2017, č. j. 57 Co 139/2017-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 2. 2017, č. j. 15 C 70/2013-285, zastavil řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví s přikázáním společné věci do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.). Výrokem II. zastavil řízení o stanovení povinnosti žalobkyně uhradit žalovanému částku 1 934 095 Kč z titulu náhrady vynaložené investice do předmětné nemovitosti ze strany žalovaného. Ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 188 997,16 Kč. Výrokem IV. zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 60 731,11 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 57 Co 139/2017-314, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III. – V. tak, že zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 117 220 Kč, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 80 527 Kč (výrok I.) a dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s aplikací §146 odst. 2 věta první o. s. ř. na posuzovaný případ a má za to, že „právní otázka má být posouzena jinak.“ Tvrdí, že odvolací soud měl rozhodnout o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., případně §150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na něj dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatel žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Pro úplnost dovolací soud dodává, že by závěry soudů obou stupňů o tom, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, které bylo zastaveno pro zpětvzetí vzájemného návrhu žalovaného (o částku 1 934 095 Kč z titulu vynaložených investic), obstály ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, Nejvyšší soud – poté, co konstatoval, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je dosavadní judikatura k této otázce i nadále použitelná – k širšímu vypořádání spoluvlastnictví (§1148 odst. 1 o. z.) uvedl: „Účastníkům nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky, vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§206 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí o těchto různých nárocích v obsahově jednom výroku by komplikovalo procesní situaci v případě, že opravný prostředek by byl podán jen ohledně jednoho z nich.“
Výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a naopak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009).
V rozsudku ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 216/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.“ A dále pak, že „nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení je nárokem závazkovým (obligačním), který směřuje vůči osobě, není tedy vázán na spoluvlastnický podíl (nejde o nárok věcně právní). Účastníci právního vztahu nejsou vymezení tím, že jsou vlastníky podílu i poté, kdy k vynaložení nákladu na věc došlo. To tedy znamená, že nepřechází na nabyvatele podílu (nejde-li o případ universální sukcese), dlužníkem je ten, kdo se takto na úkor investujícího spoluvlastníka obohatil, věřitelem je ten, kdo náklad ve prospěch jiného vynaložil. Nemůže tedy – vyjma případů universální sukcese, případného převzetí dluhu – být dlužníkem někdo, kdo nebyl spoluvlastníkem věci v době, kdy k vynaložení nákladu došlo.“
Z výše uvedené judikatury plyne, že pasivní legitimace ve sporu o investice do spoluvlastnictví není nikterak vázána na spoluvlastnický podíl, a proto žalovanému, který byl vzhledem k tvrzenému nároku v pozici žalobce, nic nebránilo pokračovat v řízení o částku ve výši 1 934 095 Kč z titulu vynaložených investic, přestože žalobkyně darovala spoluvlastnický podíl předmětné nemovitosti synovi. Žalovaný tedy procesně zavinil, že došlo ke zpětvzetí vzájemného návrhu, a proto nalézací soudy žalobkyni přiznaly právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Dle stejného ustanovení a v souladu s citovanou judikaturou soudy dovodily i právo žalovaného na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně procesně zavinila zpětvzetí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. vycházet ze všech okolností konkrétní věci. Zejména potřebu zohlednit majetkové, sociální a osobní poměry neúspěšného účastníka řízení, avšak stejně tak i skutkové a právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i další okolnosti. Dále pak zdůrazňuje, že ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Dovolací soud má za to, že v řízení nevyšly najevo žádné majetkové, sociální, osobní a další poměry, které by ospravedlnily výjimečné rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni podle §150 o. s. ř., tudíž není posouzení odvolacím soudem zjevně nepřiměřené.
Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu