ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5626.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5626/2016-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 50/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 Co 114/2016-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 Co 114/2016-108, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 11 C 50/2014-65, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY, o výměře 545 m 2 , zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. 7. 2008 uzavřeli žalobce jako prodávající a žalovaný jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/20 na pozemku parc. č. XY, ovocný sad, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, k. ú. XY (dále jen „původní pozemek“). Žalovaný byl povinen zaplatit kupní cenu 163 000 Kč do 16 měsíců ode dne podpisu smlouvy. Podle čl. II odst. 2 smlouvy byl žalobce jako prodávající oprávněn od smlouvy odstoupit v případě nezaplacení celé kupní ceny ve stanoveném termínu.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Břeclavi ze dne 8. 10. 2010, č. j. 2381/2010-Za/1, o výměně nebo přechodu vlastnických práv, které nabylo právní moci dne 22. 10. 2010, vydaným v rámci komplexní pozemkové úpravy v k. ú. XY provedené podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, zanikl původní pozemek parc. č. XY (a rovněž spoluvlastnické právo žalovaného k tomuto pozemku) a žalovaný nabyl vlastnické právo k nově vzniklému pozemku parc. č. XY, zapsanému u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY v obci XY a k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“).
Jelikož žalovaný zaplatil pouze část kupní ceny, žalobce od kupní smlouvy dne 9. 4. 2013 odstoupil. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku (na základě souhlasného prohlášení smluvních stran o zániku vlastnického práva žalovaného v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalobce ze dne 14. 8. 2013) nezapsal, neboť původní pozemek, který byl předmětem kupní smlouvy, zanikl rozhodnutím správního orgánu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v rámci provedení pozemkových úprav a na základě odstoupení od smlouvy nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k pozemku předmětnému.
Soud prvního stupně uvedl, že odstoupením se smlouva od počátku ruší [odkázal na §48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)], přičemž každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.). V projednávané věci však nemohlo dojít v důsledku odstoupení od smlouvy k obnově původního stavu, neboť provedením pozemkových úprav byly zrušeny všechny dosavadní vlastnické vztahy k dotčeným pozemkům a žalovaný nabyl předmětný pozemek jako první vlastník, a to dnem právní moci rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv v rámci provedení pozemkových úprav. Poznamenal, že vznik vlastnického práva na základě konstitutivního rozhodnutí správního orgánu, kterým je soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. vázán, je originárním způsobem nabytí vlastnictví a takto nabyté vlastnické právo není odvozeno od vlastnického práva předchozího vlastníka. Z těchto důvodů žalobu na určení vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku zamítl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 Co 114/2016-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný sice nabyl pozemek originárně na základě rozhodnutí správního orgánu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v rámci pozemkových úprav, nicméně ke vzniku vlastnického práva žalovaného došlo v bezprostřední návaznosti na vlastnické právo k původnímu pozemku. Účastníky řízení o pozemkových úpravách v souvislosti s původním pozemkem parc. č. XY mohli být pouze jeho spoluvlastníci a pouze mezi nimi a vlastníky ostatních pozemků zařazených do pozemkových úprav mohlo dojít k výměně vlastnických práv, přičemž v daném případě se spoluvlastníci původního pozemku stali vlastníky jednotlivých pozemků „nahrazujících“ původní pozemek. Je zde tedy dána zjevná provázanost mezi vlastnickým právem žalovaného k podílu ve výši 1/20 na původním pozemku a vlastnictvím sporného pozemku, který byl v rámci pozemkových úprav za něj získán „náhradou“. Po odstoupení od kupní smlouvy se žalobce nemůže domáhat vrácení původního pozemku, který rozhodnutím o pozemkových úpravách zanikl, ale pozemku předmětného, který byl žalovanému poskytnut „náhradou“ za spoluvlastnické právo k původnímu pozemku v rámci komplexní pozemkové úpravy, a to s ohledem na výklad §11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Námitka promlčení nároku žalobce na odstoupení od kupní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochrany. Žalovaný neuhradil žalobci celou sjednanou kupní cenu, po odstoupení od smlouvy od žalobce část zaplacené kupní ceny přijal a poskytl mu součinnost k zápisu vlastnického práva k původnímu pozemku do katastru nemovitostí. S odstoupením byl tedy „srozuměn a rovněž podle něho jednal“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil nabytí vlastnického práva žalovaným k předmětnému pozemku v rámci komplexní pozemkové úpravy jako nabytí derivativní. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014) nabytí vlastnictví k věci na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu (zde pozemkového úřadu), které má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva. Takto nabyté vlastnické právo není odvozeno od vlastnického práva předchozího vlastníka, a soud je rozhodnutím správního orgánu o nabytí vlastnického práva ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. vázán. V takovém případě nemohl žalobce odstoupením od smlouvy, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl na původním pozemku, nabýt vlastnické právo k pozemku předmětnému. Odvolací soud odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. Cdo 4579/2008) posoudil i rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Žalovaný nebránil žalobci odstoupit od kupní smlouvy během zákonem stanovené promlčecí lhůty. Nelze mu klást k tíži, že po odstoupení již nemohl žalobci vrátit původní pozemek, který v té době již na základě pozemkových úprav neexistoval, ani že od žalobce přijal část zaplacené kupní ceny. Bylo na žalobci, aby zvolil správný procesní postup a domáhal se namísto určení vlastnického práva uhrazení vrácené části kupní ceny. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje je za správné. Uvádí, že vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaného sice vzniklo konstitutivním rozhodnutím správního orgánu, nicméně s ohledem na vlastnictví k původnímu pozemku. V případě odstoupení žalobce od smlouvy je žalovaný povinen vrátit vše, co podle ní dostal. V projednávané věci se tedy žalobce odstoupením od smlouvy stal vlastníkem předmětného pozemku, jelikož vlastnictví žalovaného k tomuto pozemku je přímo odvozeno od spoluvlastnického práva žalovaného k původnímu pozemku, jež bylo předmětem kupní smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
K otázce povahy nabytí vlastnického práva rozhodnutím pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv:
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Povahou nabytí vlastnického práva na základě uskutečněných pozemkových úprav se v minulosti již Nejvyšší soud zabýval a v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007 (dostupném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), uvedl: „Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického práva – originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§132 obč. zák.), tj. např. soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné, 1. díl, ASPI, 2005, str. 346 a násl.).“
Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení dále zaobíral otázkou důsledků originárního nabytí vlastnického práva rozhodnutím soudu či správního orgánu a dovodil, že „právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné, dřívější, právní skutečnosti. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka, a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží“ (na shora uvedených závěrech setrval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, či v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014).
Oproti přesvědčení dovolatele odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na kritice uvedených závěrů o charakteru nabytí vlastnického práva rozhodnutím pozemkového úřadu. Naopak odvolací soud výslovně uzavřel, že žalovaný „nabyl pozemek originárně rozhodnutím Pozemkového úřadu v Břeclavi z 8. 10. 2010“, a že se proto žalobce „nemůže domáhat vrácení původního předmětu kupní smlouvy, tedy ideálního podílu ve výši 1/20 původního pozemku, neboť tento pozemek již zanikl“. Odvolací soud tedy netvrdí, že by žalovaný nabyl předmětný pozemek derivativně (odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. z vůle předchozího vlastníka). Podle odvolacího soudu původní pozemek „po uzavření kupní smlouvy zanikl, neboť v důsledku pozemkových úprav … vznikly namísto něho jiné pozemky“. Napadené rozhodnutí tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu hodnotí rozhodnutí pozemkového úřadu jako originární způsob nabytí vlastnického práva – žalovanému vzniklo vlastnictví jako prvnímu vlastníkovi k nově vytvořenému pozemku, který dosud nebyl předmětem vlastnického práva.
Závěr o možnosti žalobce domáhat se po odstoupení od smlouvy vrácení předmětného pozemku nestaví odvolací soud na nedovolené revizi rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách. Podle odvolacího soudu se žalobce sice nemůže domáhat vlastnického práva k původnímu zaniklému pozemku, ale po odstoupení od kupní smlouvy se může domáhat vlastnického práva k nově vzniklému předmětnému pozemku. Ten sice žalovaný získal originárně rozhodnutím pozemkového úřadu, ale „v bezprostřední návaznosti na vlastnické právo k původnímu pozemku“. Pouze mezi spoluvlastníky (a tedy i žalovaným) původního pozemku a vlastníky ostatních pozemků zařazených do pozemkových úprav mohlo dojít „k výměně vlastnických práv“ s tím, že se původní spoluvlastníci stali vlastníky jednotlivých pozemků „nahrazujících“ pozemky původní. Odvolací soud pak systematickým a analogickým výkladem ust. §11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, upravujících otázku dědění pozemků dotčených pozemkovými úpravami a přechodu zástavního práva váznoucího na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav, dochází k závěru, že i v případě odstoupení od kupní smlouvy, jejímž předmětem byl pozemek zaniklý v rámci pozemkových úprav, nabývá odstupitel vlastnické právo k nově vzniklému pozemku, který představuje ve své podstatě „náhradu“ za původní pozemek.
Tento právní závěr, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, však dovolatel relevantním způsobem nenapadá. V souvislosti s ním neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací soud, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem i rozsahem dovolání (§242 odst. 1, 3 o. s. ř.) proto nemohl tento nosný právní závěr podrobit svému přezkumu.
K otázce rozporu námitky promlčení práva na odstoupení od smlouvy s dobrými mravy:
Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§6 odst. 2 o. z.).
Od 1. 1. 2014 zákon výslovně uznává zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí. Nelze tedy vyloučit, aby výjimečně byly podle skutkových okolností vypořádací podíly účastníků s ohledem na dobré mravy modifikovány (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014).
Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). V dané věci o takový případ jde.
Nejvyšší soud se otázkou nemravnosti námitky promlčení opakovaně zabýval. Mimo jiné v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3507/2014, uzavřel, že „námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 6) a rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy zejména tam, kde závažné a mimořádné okolnosti neumožnily oprávněnému včas uplatnit nárok u soudu.“
Pro poměry dané věci lze na tomto judikatorním základě uzavřít následující:
Odvolací soud přijal závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným odporuje dobrým mravům, aniž se jakkoli vyjádřil k otázce, jaké důvody žalobci bránily ve včasném uplatnění práva na odstoupení od kupní smlouvy. Ve svých úvahách se pouze zabývá jednáním žalovaného poté, co již žalobce (podle žalovaného po uplynutí promlčecí lhůty) od kupní smlouvy odstoupil. Pomíjí tedy zcela právně významnou argumentaci o důvodech neuplatnění práva na odstoupení v promlčecí lhůtě. Proto je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a je proto nesprávné.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává následující. Žalobce a žalovaný uzavřeli kupní smlouvu dne 23. 7. 2008. Následně měla být dodatkem k této smlouvě ze dne 20. 11. 2009 stanovena splatnost kupní ceny nejpozději do 31. 12. 2010. Jestliže tak došlo ke změně původního závazku co do splatnosti, může to mít vliv na posouzení včasnosti uplatnění práva na odstoupení od smlouvy pro neuhrazení kupní ceny.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je zčásti založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu