ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5649.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5649/2017-737
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. M. B. , zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, proti žalovanému V. T. , zastoupenému JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 269/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 18 Co 339, 340/2016-652, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 18 Co 339, 340/2016-652, se ve výrocích I. a II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, výroky I. až IV. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví účastníků řízení tam specifikované movité a nemovité věci, výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 178 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, ve výroku VI. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 12 330 Kč, ve výroku VII. uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 2 330 Kč a ve výroku VIII. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-522, soud prvního stupně žalobkyni uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč.
Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně podáním ze dne 9. 3. 2012 (č. l. 108 spisu) navrhla změnu žalobního petitu tak, aby jí soud přikázal hodnotu ideální poloviny nemovitosti ve V. a hodnotu ideální poloviny bytu ve V. ulici v P. – Ř. (dále jen „byt“). V dalším podání ze dne 9. 3. 2012 (č. l. 109) návrh odůvodnila tím, že „zakoupení bytu skutečně proběhlo v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o vypořádání SJM, a na pořízení bytu byly použity prostředky, které měl bývalý manžel naspořené z doby trvání manželství“. Soud prvního stupně o návrhu žalobkyně na změnu žalobního petitu rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2013 (č. l. 230b) tak, že změnu žaloby podle návrhu nepřipustil. V rozsudku ve věci samé ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, se návrhem dále nezabýval.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 18 Co 339, 340/2016-652, změnil ve výroku V. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, částku, kterou uložil žalovanému v dvouměsíční lhůtě zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů, na 678 157 Kč a jinak výrok V. a ostatní výroky rozsudku potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a změnil usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-522, tak, že žalobkyni prominul pořádkovou pokutu (výrok III.).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z podání žalobkyně ze dne 9. 3. 2012 dovodil, že jím byl učiněn návrh na vypořádání úspor, o nichž tvrdila, že náležejí do SJM. Nešlo podle něj o změnu žaloby, nýbrž o objektivní kumulaci nároků. Soud v takovém případě nemůže rozhodnout o „nepřipuštění změny žaloby“. Nárok žalobkyně vymezila způsobem, který po ní bylo možné v rámci objektivně jí dostupných informací požadovat. Dne 4. 2. 2014 k nároku připojila důkazní návrh: vyžádat výpisy z účtů ke stavu finančních prostředků na účtech žalovaného (č. l. 344). Návrh sice neobsahoval všechna potřebná a konkrétní tvrzení, neboť bez součinnosti se soudem žalobkyně neměla možnost potřebné informace či důkazy získat; tuto okolnost je soud povinen procesně zohlednit tím, že umožní účastníkům doplnit všechna potřebná a konkrétní tvrzení až v dalším průběhu řízení. Odvolací soud vyzval žalobkyni, aby konkretizovala obecný důkazní návrh (na zjištění příjmů a zůstatků na účtech žalovaného – č. l. 615); žalobkyně navrhla provedení důkazu výpisy z účtů žalovaného vedených u České spořitelny, a.s., a u Raiffeisenbank, a.s. (č. l. 619). Zůstatky na účtech ke dni zániku SJM pak zohlednil při vypořádání SJM.
Proti výroku I. odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nepostupoval v souladu s §120 občanského soudního řádu, když neprovedl navrhované důkazy, aniž by vyložil, z jakého důvodu, a tím došlo k neúplnému zjištění masy SJM. Žalobkyně již před soudem prvního stupně tvrdila, že součástí SJM jsou i úspory, jejichž zdrojem byly příjmy žalovaného dosažené v průběhu manželství. K těmto tvrzením označila důkazy. Soud prvního stupně se tvrzeními nezabýval, navržené důkazy neprovedl a ani se k nim nijak nevyjádřil. Odvolací soud pochybení napravil a částečně doplnil dokazování k výši úspor a zjištěné úspory zahrnul do SJM. Přesto dovolatelka namítá, že odvolací soud nepostupoval řádně v souladu s §120 občanského soudního řádu. Poukazovala na to, že si žalovaný koupil v relativně krátké době po zániku SJM byt a dům. Tyto nemovitosti pořídil, aniž by si peníze půjčoval. Z toho žalobkyně dovozuje, že ke dni zániku SJM musely existovat úspory v řádu stovek tisíc korun. Nebylo jí však známo, kde se úspory nacházely ani nebyla schopna vyčíslit jejich přesnou výši. Proto navrhla provést důkazy, z nichž by bylo možné tyto údaje zjistit. Šlo zejména o dotazy na zaměstnavatele žalovaného, finanční úřad, Českou správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnu. Odvolací soud doplnil dokazování dotazem u dvou bank, které žalobkyně specifikovala, ale ostatní navržené důkazy neprovedl. Kdyby navržené důkazy provedl, mohly být zjištěny okolnosti prokazující rozsahu majetku ve společném jmění manželů, který by byl předmětem řízení a vypořádání. Je přitom zřejmé, že žádný z důvodů pro odmítnutí provedení důkazu nebyl dán. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se stručně vyjádřil v tom smyslu, že výrok I. napadeného rozsudku také neshledává správným, byť z jiných důvodů než žalobkyně. Rozsudek soudu prvního stupně oproti ní shledává věcně správným. Souhlasí s návrhem žalobkyně v tom rozsahu, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje otázku procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že v rámci přezkumné činnosti (§241a odst. 1 o. s. ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto přezkumnou činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn skutkový stav [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné s právem na spravedlivý proces, když je učiněn skutkový závěr bez řádně provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny [nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86)]. Povinnost k řádnému provedení dokazování leží primárně na soudu prvního stupně (§219a odst. 2 o. s. ř.), nicméně v mezích odvolacího přezkumu může provést dokazování i odvolací soud (§213 a 213b o. s. ř.). Ať dokazování provádí soud prvního stupně či soud odvolací, je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném v souladu se zákonem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má ozřejmit, které skutečnosti má soud za prokázané, které naopak nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Absence odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi vyplývajícími z §157 odst. 2 o. s. ř. je způsobilá založit důvodnou výhradu nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska náležitostí soudního rozhodnutí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně v podání ze dne 4. 2. 2014 (č. l. 344) navrhuje, aby si soud vyžádal výpisy z účtu žalovaného; mimoto dále žádá, aby se soud obrátil „na katastr nemovitostí“ a vyžádal si kupní smlouvu na nemovitosti pořízené protistranou za poslední tři roky, popř. výpisy veškerých příjmů před rozvodem, zmiňuje též výplatní pásky žalovaného. V odvolacím řízení soud žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení (č. l. 615); konkrétně měla označit banky, o nichž tvrdí, že u nich byl před zánikem SJM veden účet na jméno žalovaného. Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 14. 12. 2016 nazvaným jako doplnění odvolání (č. l. 619); v něm označila dvě bankovní instituce, jejichž služeb žalovaný využíval (Česká spořitelna a Raiffeisenbank), dále uvedla, že měl žalovaný sjednané „stavební spoření u Lišky“, a navrhla, aby si soud vyžádal daňová přiznání žalovaného od finančního úřadu a následně, aby si vyžádal od tehdejších zaměstnavatelů (jejichž orientační výčet uvádí) informaci o tom, na jaký účet byla mzda či plat zasílány; zmiňuje také výslužné od České správy sociálního zabezpečení. Návrhy na předložení daňových přiznání žalovaného a zprávy zdravotní pojišťovny o zaměstnavatelích žalovaného uplatnil také zmocněnec žalobkyně na jednání konaném dne 18. 1. 2017 (č. l. 643).
Odvolací soud provedl důkaz vyžádanými výpisy z účtů z bank (Česká spořitelna a Raiffeisenbank); ostatní navržené důkazní prostředky však v průběhu řízení neprovedl a ani se s důkazními návrhy v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal.
Jelikož se odvolací soud za situace, kdy byly navrženy další důkazy k prokázání tvrzené skutečnosti (úspor žalovaného), s důkazními návrhy žalobkyně žádným způsobem nevypořádal, dopustil se procesní vady, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Tvrzená námitka postupu odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu tak byla uplatněna právem.
Dovolací soud zdůrazňuje, že v procesní situaci, kdy se odvolací soud navrženými důkazy nijak nezabýval a jejich neprovedení v odůvodnění rozhodnutí nevysvětlil, je dovolací přezkum omezen výhradně na tento procesní aspekt věci a nemůže se jakkoliv (ani v obecné rovině) vyjádřit k věcné stránce této části žalobkyní uplatněného nároku. Proto také žádným způsobem nepředjímá, zda jsou jednotlivé navržené důkazy procesně přípustné, důvodné či potřebné pro vyřešení daného sporu a jakým způsobem se mohou promítnout do rozhodnutí ve věci samé a určení rozsahu společného jmění manželů. Vyřešení otázky, jak s tzv. opomenutými důkazy naložit, proto bude předmětem dalšího řízení před odvolacím soudem. Teprve poté, kdy se odvolací soud bude těmito důkazy věcně zabývat, bude možno posoudit věcnou správnost jeho procesního, resp. hmotněprávního posouzení věci.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil (kasačním rozhodnutím zůstal nedotčen výrok odvolacího soudu o prominutí pořádkové pokuty) a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu