ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1515.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1515/2018-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce F. V. , se sídlem v Praze 4, zastoupeného JUDr. Lukášem Francem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému M. L. se sídlem v Koněprusech, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, o zaplacení částky 660.260,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 314/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 70 Co 276/2017-178, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 70 Co 276/2017-178, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2017, č. j. 42 C 314/2014-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 42 C 314/2014-140, rozhodl, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 660.260,60 Kč s příslušenstvím zde uvedeným (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 70 Co 276/2017-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby odůvodnil s tím, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění. Odvolací soud uvedl, že žalobce se po žalovaném domáhá úhrady ceny za odebrané pohonné hmoty, uzavření smlouvy s žalovaným dokládá písemnou objednávkou ze dne 1. 9. 2013, kterou žalobci předložil pan P., který měl za žalovaného jednat, a odběr pohonných hmot a jejich množství dokládá písemnými přehledy o množství odebraných pohonných hmot s tím, že žalovaný tyto odběry na základě faktur vystavených na jeho jméno též částečně hradil. Žalovaný se bránil tím, že u žalobce nic neobjednal, pohonné hmoty od něho neodebíral a za jejich odběr ničeho neuhradil. Tato jeho obrana však v konfrontaci s provedenými důkazy dle odvolacího soudu neobstojí. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že pan P. učinil jako osoba jednající za žalovaného objednávku na odběr pohonných hmot v období od 1. 9. 2013, přičemž množství odebraných pohonných hmot v uvedeném období vyplývá z písemných přehledů podepsaných vždy každým z řidičů konkrétních vozidel, jež byla registrována na žalovaného. Dále bylo prokázáno, že první z vystavených faktur – faktura číslo 130103075 ze dne 30. 9. 2013 (faktury byly vystaveny vždy za ten který kalendářní měsíc) byla žalovaným uhrazena v hotovosti. Šlo o úhradu částky 300.873 Kč. Další faktury byly vystaveny jako bezhotovostní, přičemž z předložených výpisů z účtů žalobce vyplývá, že tyto další faktury byly hrazeny pouze částečně a platby šly z účtu společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o. pod variabilními symboly faktur vystavených na žalovaného. Jestliže se žalovaný k odběru pohonných hmot nikdy nezavázal, jak nyní tvrdí, pak by především absentoval důvod pro úhradu již první faktury v hotovosti ze dne 30. 9. 2013. Při zjištění, že i v dalším období došlo k částečným úhradám dalších odběrů z účtu společnosti, v níž figuroval žalovaný jako jednatel (tedy osoba odpovědná za její řádné vedení), neobstojí jeho tvrzení, že o objednávkách či odběrech pohonných hmot mu nebylo nic známo. Tvrzení, že se mělo jednat o odběry pro osobu odlišnou od žalovaného, z žádného z provedených důkazů nevyplývá, neboť v řízení všechny provedené důkazy svědčí ve prospěch skutkové verze prezentované žalobcem. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že některé platby šly z účtu společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o., neboť tyto platby byly označeny variabilními symboly faktur vystavených na osobu žalovaného. Navíc ve firmě LAXI LOGISTIK, s. r. o. pracovala dcera žalovaného, která nezpochybnila, že se jedná o platby za odběry pohonných hmot od žalobce, byť uváděla, že mělo dojít k následné opravě faktur, což ale z provedeného dokazování nevyplývá. Na tom nemůže nic změnit neprovedení důkazu účetnictvím společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o. či výslechem člena jejího statutárního orgánu (jež, jak vyplývá z obsahu spisu, nebylo možno provést z důvodu, že jde o osobu nekontaktní mimo území České republiky), neboť toto své tvrzení mohl žalovaný doložit jednoduše především svým účetnictvím, jehož součástí by zmíněná tvrzená úprava dotyčných účetních dokladů musela být. To, že na základě objednávky vyhotovené za žalovaného panem P. došlo k odběru pohonných hmot žalovaným a ke vzniku závazku z jeho strany uhradit kupní cenu, vyplývá krom obsahu dotyčné objednávky i z výslechu svědka P., který tuto skutečnost jednoznačně potvrdil. Pokud se žalovaný proti takto sjednaným odběrům neohradil, nýbrž naopak tyto odběry (byť částečně) hradil, pak jeho až následně v průběhu řízení uplatněné tvrzení, že pana Plachého k jednání ohledně odběru pohonných hmot nezmocnil, respektive že ten jednal mimo rámec jeho zmocnění, nemůže obstát, neboť platí, že neoznámil-li žalovaný jako zmocnitel žalobci svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, což bylo nejpozději v okamžiku úhrady první faktury za odběr pohonných hmot dne 30. 9. 2013, pak podle §33 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platí, že překročení schválil. Tvrzení, že žalovaný v předmětném období nepodnikal, neboť měl přerušenou živnost, na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit, neboť přerušením jedné živnosti nezaniká právní subjektivita žalovaného (pro další podnikatelské činnosti), který tak mohl i nadále jednat a činit právní úkony. A to samé se týká též údajného pronájmu vozidel společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o. nebo skutečnosti, čí zaměstnanci byli řidiči dotyčných motorových vozidel. V ostatním odvolací soud poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který správně zjistil, že k odběru pohonných hmot došlo v množství doloženém písemnými přehledy podepsanými jednotlivými řidiči, přičemž z žádného provedeného důkazu nevyplývá až v odvolacím řízení prezentované tvrzení žalovaného, že společnost LAXI LOGISTIK, s. r. o. odebrané množství pohonných hmot rozporovala. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovoláním s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že v tomto řízení není pasivně věcně legitimován, neboť nebylo prokázáno, že by u žalobce objednal odběry pohonných hmot. Dovolatel uvádí, že předmětná objednávka byla „vyhotovena“, podepsána a doručena žalobci bez vědomí a jakékoli součinnosti žalovaného. Svědek P. nikdy nepracoval ani nebyl jinak zaměstnán u žalovaného. Dovolatel namítá, že nikdy nepověřil pana P. k jakýmkoliv úkonům v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného. Jestliže ani žalobce, ani nikdo z jeho zaměstnanců neznali žalovaného, nemohl být žalobce ani jeho zaměstnanci v dobré víře, že jednající osoba (pan P.) je k jednání za žalovaného oprávněna. Dovolatel v této souvislosti namítá nesprávnou aplikaci §15 a §16 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Dovolatel dále uvádí, že závěr soudu o tom, že žalovaný uhradil v odůvodnění uvedené částky, je také vadný a odporující provedenému dokazování. Dovolatel také vytýká soudům nižšího stupně, že soud prvního stupně nevyslechl řidiče vozidel, které pohonné hmoty odebíraly, jako svědky. Uvádí, že odběry nafty byly prováděny a hrazeny společností LAXI LOGISTIK, s. r. o. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se neúplně, a proto nesprávně, zabýval otázkou, zda byl pan P. osobou oprávněnou jednat za žalovaného v souvislosti s objednávkou na odběr pohonných hmot ze dne 1. 9. 2013.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu]; (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; který je – stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz .).
S ohledem na to, že k posuzovanému právnímu jednání – tj. k objednávce pohonných hmot – došlo dne 1. 9. 2013, tedy před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je třeba vznik tohoto právního poměru posuzovat s ohledem na §3028 odst. 3 o. z. dle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tedy dle občanského zákoníku a obchodního zákoníku.
Dle §13 odst. 1 obch. zák. platí, že je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce.
Dle §23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.
Dle §31 odst. 1 obč. zák. pak platí, že při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Dle §33 obč. zák. překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil (odst. 1). Překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním. (odst. 2).
Ustanovení §15 obch. zák. uvádí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (odst. 1). Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odst. 2).
Pro závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného bylo určující zjištění, že pan P.učinil jako osoba jednající za žalovaného objednávku na odběr pohonných hmot za období od 1. 9. 2013. Avšak otázka, zda zde byl právní důvod, na základě kterého mohl pan P. jednat jako přímý zástupce žalovaného, a zda proto lze jednání pana P. považovat za jednání jménem a na účet žalovaného, je otázkou právní. Skutečností, na základě jakého právního důvodu byl pan P. oprávněn jednat za žalovaného, se přitom odvolací soud – ani soud prvního stupně – blíže nezabýval.
S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, je zákonné zastoupení podnikatele dle §15 obch. zák. nutno odlišovat od zastoupení smluvního založeného např. smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na základě plné moci (srov. §568 odst. 3 a 4, §654 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku), nikoli v důsledku pověření určitou činností (srov. v právní teorii shodně např. Pelikánová, I. – Kobliha, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, Linde Praha, 1994, str. 72, jakož i Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2001, str. 62-64). Zákonné zastoupení podnikatele dle §15 obch. zák. a zmocnění na základě plné moci se liší nejen co do právního důvodu vzniku, ale zákon předpokládá i odlišné následky v případě, kdy zástupce překročí zástupčí oprávnění.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit, že odvolací soud v souvislosti s hodnocením následků překročení oprávnění odkazuje na §33 odst. 1 obč. zák., který se týká překročení oprávnění vyplývající z plné moci (byť následně hovoří o §33 odst. 2 obč. zák.). Ze skutkových zjištění, tak jak byly prezentovány soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejímá, však žádné zjištění ohledně existence plné moci či jejího obsahu mezi panem P. a žalovaným nevyplývá.
Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, dle kterého byl pan P. zástupcem žalovaného, který za žalovaného při uzavírání posuzované smlouvy jednal, aniž by se jakkoliv zabýval tím, na základě jakého právního důvodu zastoupení vzniklo a jaký byl rozsah zástupčího oprávnění, je toto jeho právní posouzení věci v intencích výše uvedeného výkladu neúplné, a tudíž i nesprávné. V dalším řízení se proto soud prvního stupně (popřípadě odvolací soud) bude zabývat otázkou, zda v řízení byla prokázána existence plné moci (a její rozsah), kterou žalovaný jednající osobě udělil, popřípadě zda jednající byl zmocněn ze zákona jako osoba pověřená dle §15 obch. zák., či zde byl jiný právní důvod, který zakládal zástupčí oprávnění pana P. při uzavření smlouvy.
Dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu §15 obch. zák. opakovaně uvádí, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 obch. zák. jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí "pověřením". Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011).
Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu o tom, že první platba byla uhrazena v hotovosti žalovaným. Je však třeba uvést, že skutečnost, zda žalovaný první platbu v hotovosti žalobci uhradil či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitkami dovolatele do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud jde dále o otázku neprovedení důkazu výslechem svědka (řidičů nákladních automobilů), k tomu lze uvést v obecné rovině, že podle §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, IV. ÚS 666/10). I s těmito požadavky se soud prvního stupně (odvolací soud) v dalším řízení musí náležitě vypořádat.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z toho důvodu rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu