ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1690.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1690/2018-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FVE CHOTIKOV s.r.o., se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, IČO 24673625, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 576/7, PSČ 110 00, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně – Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o žalobě podle §244 a násl. o. s. ř., o stanovení výše výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn.
22 C 75/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2017, č. j. 17 Co 223/2017-249, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 7. února 2017, č. j. 22 C 75/2012-228, nepřipustil, aby do řízení na místo žalované vstoupila společnost OTE, a.s. se sídlem Sokolovská 192/79, 186 00, Praha 8, Karlín, IČO 264 63 318 (výrok pod bodem I)
a nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 2 891 687,98 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. října 2017, č. j. 17 Co 223/2017-24, usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. února 2017, č. j. 22 C 75/2012-228, ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I) a odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II odmítl (výrok pod bodem II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že závisí na vyřešení otázek, které ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, resp. by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně dospěje-li k názoru, že dovolání splňuje požadavky přípustnosti, aby jej s odkazem na jeho nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem vidí splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a to nikoli pouhou citací zákonného ustanovení, ale tak, aby zřetelně a jasně vymezil, při řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Této povinnosti dovolatelka nedostála, neboť v úvodu svého dovolání pouze obecně uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které ve smyslu §237 o. s. ř. dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, resp. by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelka ve svém dovolání výslovně neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a již by předkládala Nejvyššímu soudu k vyřešení spolu s uvedením toho, který z v §237 o. s. ř. vymezených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3, větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Dovolací soud nemůže z řady dovolatelčiných argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.)
Dovolání, které žalobkyně podala, však představuje právě převážně polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, s nímž nesouhlasí v závěru, že nepřípustným způsobem změnila petit žaloby. Žalobkyně zdůrazňovala, že úprava petitu měla pouze povahu zpřesnění, a to navíc zpřesnění vyvolaného poučením ze strany soudu, a že svými podáními se vždy domáhala pouze procesního nástupnictví společnosti OTE, a.s., na místo žalované, nikoli změny žaloby.
Pokud žalobkyně ve svém dovolání odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, s tím, že se jedná o skutkově a právně prakticky shodný případ, přičemž z věcného posouzení otázky procesního nástupnictví ze strany Nejvyššího soudu vyplývá, že podle §54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, měla na místo provozovatele distribuční soustavy do postavení žalované nastoupit společnost OTE, a.s., tedy přesně tak, jak se v nyní projednávaném případě domáhala dovolatelka, a tudíž postup odvolacího soudu považuje za rozporný se závěry výše citovaného rozsudku, není ani touto argumentací založena přípustnost jejího dovolání.
Odvolací soud se od závěrů obsažených v rozhodnutí ze dne 8. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, neodchýlil a nemohl odchýlit, neboť citované rozhodnutí dopadá na skutkově odlišný případ. V odkazované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce právního nástupnictví, aniž by tehdejší žalobce změnil žalobní petit. V nyní řešené věci však žalobkyně vázala právní nástupnictví společnosti OTE, a.s., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 192/79, PSČ 186 00, IČO 26463318, (dále jen „OTE, a.s.,“) na změnu petitu žaloby (žaloby podle §244 a násl. o. s. ř.), když se původně domáhala vydání rozhodnutí, jímž mělo být nahrazeno rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 02955-19/2011-ERÚ, jakož i rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 10. 2011, č. j. 02955-12/2011-ERÚ, tak, že se stanoví smlouva mezi účastníky o podpoře výroby elektřiny s instalovanýmvýkonem 300 kW v obci Chotikov, PSČ 330 17, parc. č. 725/35, k. ú. Chotikov, k distribuční soustavě společnosti ČEZ Distribuce, a. s., v žalobě blíže specifikovaného obsahu, nebo eventuálně, pro případ, že by nebylo tomuto návrhu vyhověno, nahrazení shora uvedených rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu a Energetického regulačního úřadu tak, že žalovaná je jako provozovatelka distribuční soustavy povinna vykupovat elektřinu vyrobenou ve výrobně FVE Chotikov za blíže specifikované výkupní ceny, následně ovšem spolu s návrhem na vstup společnosti OTE, a.s, na místo žalované navrhla, aby společnost OTE, a.s., jako operátor trhu, byla povinna uhradit žalobkyni za elektřinu vyrobenou ve výrobně FVE Chotikov do 31. prosince 2012 blíže specifikované výkupní ceny, čímž se nahrazují shora uvedená rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu a Energetického regulačního úřadu. Následně na výzvu soudu upřesnila žalobní petit tak, že se po společnosti OTE, a.s., domáhá za elektřinu vyrobenou ve výrobně FVE Chotikov do 31. prosince 2012 zaplacení částky 2 891 687,98 Kč s příslušenstvím jako doplatek výkupní ceny stanovené zákonem a cenovým rozhodnutím ERÚ pro výrobny elektřiny s využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 100 kW a uvedeným do provozu od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010, čímž se čímž se nahrazuje shora uvedené rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu a shora uvedené rozhodnutí Energetického regulačního úřadu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž
v podrobnostech odkazuje, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. V rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 172, dále Nejvyšší soud uzavřel, že je-li podání žalobce podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením vydaným podle §95 o. s. ř., nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam.
V daném případě žalobkyně v podání ze dne11. 2. 2014, jímž navrhla vstup společnosti OTE, a.s., na místo žalované společnosti ČEZ Distribuce, a. s.,do řízení, a v podání ze dne 11. 8. 2016, jímž upřesnila podání ze dne 11. 2. 2014, domáhá něčeho jiného než v původní žalobě, neboť nový petit žaloby na rozdíl od původní žaloby zní na plnění – zaplacení částky 2 891 687,98 Kč. Nelze tedy než uzavřít, že těmito podáními žalobkyně skutečně navrhla změnu žaloby.
Proto pokud se žalobkyně dovolávala toho, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil otázku připuštění právního nástupnictví společnosti OTE, a.s, na místo žalované odlišně od Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, nelze jí dát z uvedených důvodů za pravdu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu