ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3819.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3819/2018-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 1.238.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 70/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Co 457/2017-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 64 C 70/2015-75, žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.238.000 Kč, zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1.500 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Co 457/2017-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 378/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 6021/2016). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Dovolatelka však požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. K přípustnosti dovolání pouze s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, však neuvádí.
Dovolatelka tedy nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 o. s. ř. Její dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohla dle §241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty. Takto však dovolatelka neučinila a pro uvedenou vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud proto dovolání s odkazem na §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák Ph.D.
předseda senátu