ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5958.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5958/2017-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DK power s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Jinonicích, Za Zámečkem 744/11, PSČ 158 00, IČO 24785679, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, PSČ 586 01, proti žalované MORAVSKOSLEZSKÉ VÝTAHY spol. s r.o., se sídlem v Dolním Benešově, Hájecká 630, PSČ 747 22, IČO 25821415, zastoupené JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, PSČ 708 00, o zaplacení částky 396 360 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 116 C 74/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2017, č. j. 8 Co 9/2017-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč k rukám JUDr. Luboše Komůrky, advokáta, se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, PSČ 586 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 27. dubna 2016, č. j. 116 C 74/2014-174, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 396 360 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z částky 393 568 Kč od 13. března 2012 do zaplacení a z částky 2 792 Kč od 13. dubna 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III) a o vrácení zálohy na vypracování znaleckého posudku (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. června 2017, č. j. 8 Co 9/2017-275, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body I, II a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), jelikož má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva (otázky závislých smluv a projevu vůle k započtení pohledávek) a jedné otázky procesního práva (otázka nedostatečného odůvodnění neprovedení navrženého důkazu), které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, a neshledá-li důvody pro odmítnutí, aby jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Problematikou vymezení přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od 1. ledna 2013 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Již ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části.
Tvrzení dovolatelky, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva a jedné otázky práva procesního, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o které otázky se jedná a v kterých rozhodnutích byly tyto otázky dovolacím soudem rozhodovány rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takové údaje se však z dovolání žalované nepodávají.
Namítala-li dovolatelka, že odvolací soud posoudil chybně otázku „projevu vůle k započtení pohledávky“, žádnou právní otázku v této souvislosti nevymezila, nýbrž pouze s odkazem na v řízení provedené důkazy dovozovala, že žalobkyni musel být úmysl žalované započíst pohledávky znám. Toto konstatování však není s přihlédnutím k výše uvedenému způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nepředložila žádnou právní otázku, na níž by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně naplňovala některý z obligatorních předpokladů formulovaných v §237 o. s. ř.
Ačkoliv podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, tj. otázky závislých smluv, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, z obsahu dovolání se podává, že žalovaná ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování otázky závislosti kupních smluv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, a ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012).
Podle §275 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“), je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně.
Podle §275 odst. 2 obch. zák. jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky.
Odvolací soud vycházeje z uvedených ustanovení a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011, ze dne 10. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012 a usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010) dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě není splněna žádná z uvedených kumulativních podmínek, tj. že nedošlo k uzavření předmětných smluv při tomtéž jednání nebo jejich zahrnutí do jedné listiny a současně, že z povahy předmětných smluv nebo ze stranám známého účelu nevyplývá vzájemná souvislost těchto smluv.
Aby dovolání žalované bylo způsobilé založit přezkum právního posouzení otázky, zda došlo v nyní posuzovaném případě k uzavření závislých smluv či nikoli (což dovolatelka zjevně sledovala), bylo nezbytné způsobile (ve smyslu §237 o. s. ř.) napadnout právní posouzení (ne)splnění obou v §275 obch. zák. uvedených podmínek. Odvolací soud totiž svůj závěr, že se nejedná o závislé smlouvy ve smyslu §275 obch. zák., opřel o argument (poté, co zjistil, že závislost smluv nebyla smluvními stranami výslovně sjednána), že nedošlo ke splnění žádné z obou výše vyložených podmínek, u nichž zákon předpokládá splnění kumulativní. Žalovaná, ačkoliv svou kritiku směřovala proti oběma těmto otázkám, tj. nezbytnosti uzavření smluv při tomtéž jednání a podmíněnosti vzniku jedné smlouvy vznikem jiné (závislé) smlouvy z pohledu hospodářského smyslu, nedostála podmínkám obsaženým v §237 o. s. ř. v souvislosti s žádnou z nich.
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že mezi předmětnými kupními smlouvami nelze nalézt závislost týkající se jejich vzniku a zániku ve smyslu §275 odst. 2 obch. zák., neformulovala žalovaná žádnou právní otázku, která by naplňovala předpoklady obsažené v §237 o. s. ř. Dovolatelka v této souvislosti pouze polemizovala se závěry odvolacího soudu, když opakovaně zdůrazňovala, že samostatně uzavřená druhá kupní smlouva a z ní vyplývající dodání nástrojů by pro žalovanou neměla vůbec žádný hospodářský význam, pokud by již dříve žalovaná od žalobkyně neodebrala děrovací lis na základě první kupní smlouvy. To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Namítala-li dále dovolatelka, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, „nelze vždy zcela jistě určit, že závislými smlouvami jsou jen takové smlouvy, které jsou uzavřeny při tomtéž jednání, přičemž právě tento argument je uveden v napadeném rozsudku, coby důvod pro stanovení, že se nejedná o závislé smlouvy“, je třeba uzavřít, že takový závěr z citovaného usnesení nevyplývá. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval pouze otázkou, zda za předmětného skutkového stavu byly na sobě vzájemně závislé leasingová smlouva a kupní smlouva a zda případná neplatnost nebo zánik leasingové smlouvy mohl způsobit neplatnost, resp. zánik kupní smlouvy, jejíž smluvní stranou byl leasingový poskytovatel jako kupující a třetí osoba jako prodávající. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vůbec neřešil otázku, zda závislými smlouvami mohou být pouze takové smlouvy, které jsou uzavřeny při tomtéž jednání (tj. nezabýval se podmínkami obsaženými v §275 odst. 1 obch. zák.), resp. že nelze vždy zcela jistě určit, že závislými smlouvami jsou jen smlouvy, které jsou uzavřeny při tomtéž jednání, jak se domnívala dovolatelka.
Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že právní úprava obsažená v §275 odst. 2 obch. zák. dopadá na situace, kdy vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv, resp. kdy zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv. Jinými slovy vyřčení závěru o závislosti smluv ve smyslu §275 obch. zák. má význam v souvislosti s posuzováním hlediska vzniku a zániku předmětných smluv. Dovolatelka v nyní projednávané věci však nenamítala, že by první kupní smlouva zanikla. Ze spisu se podává, že žalovaná se domáhala aplikace §275 obch. zák. v domnění, že soud přisvědčí její verzi o vadném dodání části předmětu první kupní smlouvy (tj. děrovacího lisu) a v souvislosti se závěrem o závislosti této smlouvy na druhé kupní smlouvě, v níž poptávala dodání nástrojů, dospěje k závěru o tom, že žalované nevznikla povinnost (z důvodu vadného dodání děrovacího lisu) zaplatit kupní cenu za dodání strojního zařízení ani nástrojů (tj. části předmětu první kupní smlouvy a předmětu druhé kupní smlouvy). Na takovou situaci však právní úprava obsažená v §275 obch. zák. nedopadá. Řešení této otázky je proto pro výsledek tohoto sporu nepodstatné.
Přípustnost dovolání není konečně způsobilá založit ani poslední dovolatelkou vymezená otázka, a sice otázka nedostatečného odůvodnění odmítnutí provést dovolatelkou navržený důkaz. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10, nález Ústavního soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1763/2013, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a rozsudek ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 81/2014), když jak soud prvního stupně, tak odvolací soud jako důvod pro odmítnutí provedení žalovanou navrženého důkazu zcela obecně a formalisticky uvedly „nadbytečnost“ navrženého důkazu. Pokud odvolací soud za situace, kdy posoudil obě smlouvy jako na sobě nezávislé, akceptoval postup soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda plnění z první smlouvy na strojní zařízení bylo řádné, když předmětem sporu je nezaplacení částky za dodání zboží na základě druhé kupní smlouvy, postupoval správně a neodchýlil se od závěrů obsažených v dovolatelkou citované judikatuře. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že odvolací soud použil poněkud nepřesně (v kontextu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) slovo „nadbytečné“. Z obsahu odůvodnění je zcela zjevné, že odvolací soud shledal, že provedení navrženého důkazu znaleckým posudkem nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu