ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.400.2018.3
sp. zn. 25 Cdo 400/2018-894
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: F. V. , zastoupený JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti žalovaným: 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, se sídlem Třanovského 622/11, Praha 6, IČO 00016918, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, IČO 01312774, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, o 1.764.190 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 33/2007, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2017, č. j. 10 Co 190/2017-817, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného 1) se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2017, č. j. 10 Co 190/2017-817, se mění ve výroku III tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 394.424 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Muchny, advokáta se sídlem Vídeňská 181, Klatovy; jinak se dovolání žalobce a dovolání žalované 2) odmítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil vůči žalovaným nárok na náhradu škody způsobené znehodnocením majetku, jenž mu byl vydán v restitučním řízení v roce 2004, při jehož správě před skončením restitučního sporu nepostupovali žalovaní s péčí řádného hospodáře. Žalovaná 2) byla od 1. 1. 1992 dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) odpovědná za správu nemovitostí ve vlastnictví státu. Právní předchůdce žalovaného 1) disponoval právem hospodařit s nemovitostí do 24. 6. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona o půdě, jímž přešla veškerá práva i správa nemovitosti na žalovanou 2).
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 8 C 33/2007-761, žalobu zamítl v plném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči účastníkům řízení a státu, neboť žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení. Okresní soud podrobně popsal průběh desetiletého sporu a předchozí rozhodnutí ve věci. Uzavřel, že bylo prokázáno zanedbání řádné péče o předmětnou nemovitost vydanou až v roce 2005 i vznik škody ve výši nejméně 1.030.439 Kč, avšak žalobě nemohl vyhovět, neboť žalovaná 2), jež byla ve věci pasivně legitimována, uplatnila důvodně námitku promlčení. Žalobce se o vzniku škody dozvěděl nejpozději dne 8. 2. 2005 při vydání nemovitosti a návrh na přistoupení žalované 2) byl podán až dne 7. 3. 2008, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák. V případě žalovaného 1) vyslovil okresní soud své pochyby o pasivní legitimaci a zavázán právním názorem odvolacího soudu o jeho spoluodpovědnosti za nedostatečnou údržbu nemovitosti do roku 1995, kdy právní předchůdce žalovaného 1) předal žalované 2) „en bloc“ veškerý majetek, jejž obhospodařoval, konstatoval, že od tohoto okamžiku zjevně uplynula tříletá objektivní promlčecí doba počítaná od okamžiku, kdy právní předchůdce žalovaného 1) povinnost řádného hospodáře porušil, a proto je rovněž důvodná námitka promlčení.
K odvolání žalobce změnil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 10 Co 190/2017-817, rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku, tak že výrokem I uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 526.710 Kč s příslušenstvím, výrokem II co do částky 1.237.480 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci jde o střet odpovědnosti dvou osob, když žalovaná 2) byla povinna nakládat s nemovitostí s péčí řádného hospodáře do vydání oprávněné osobě dle §5 odst. 3 zákona o půdě, a právní předchůdce žalovaného 1) dne 26. 11. 1995 předal pouze formálně inventární seznam „en bloc“ všech nemovitostí a základních prostředků, aniž byl fakticky předmětný dům předán. Právní předchůdce žalovaného 1) s ním tedy sice právně nedisponoval, ale fakticky byl jediný, kdo mohl a měl mít přehled o stavu objektu a mohl zabránit další devastaci. Za této situace lze pochybení žalovaného 1) při faktické správě nemovitosti posoudit jako porušení obecné prevenční povinnosti předcházet škodám dle §415 obč. zák. Uplatnění námitky promlčení co do původně uplatněné částky 526.710 Kč shledal odvolací soud v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k oběma žalovaným. Připomněl přitom, že restituční spor trval více než 10 let, přestože žalovaní disponují odborným personálním zázemím a širším právním vědomím. K odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona slouží úvaha, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009) i Ústavního soudu (srov. nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNÚ 367). Ve vztahu k rozšíření žaloby ze dne 25. 6. 2014 na částku 1.764.190 Kč však odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení a odmítl argumentaci žalobce o úmyslně způsobené škodě a prodloužení promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i oba žalovaní, kteří současně navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 25 Cdo 400/2018-888, o návrhu na odklad vykonatelnosti tak, že jej zamítl, neboť žalovaní již svou povinnost splnili.
Žalobce podal dovolání proti výrokům II a III napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řešení otázek, kdy nabyla žalobkyně vědomost o vzniku a rozsahu škody, kdo za ni odpovídá a zda byla žaloba rozšířena na částku 1.764.190 Kč s příslušenstvím po uplynutí promlčecí doby. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v napadeném rozsahu tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.237.480 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v plném rozsahu.
Žalovaná 2) podala dovolání do výroků I a III, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, jakož i od závěrů nálezů Ústavního soudu. Dále žalovaná uvedla, že žalobce i jeho právní předchůdkyně byli od začátku soudního sporu zastoupeni právním zástupcem s odborným vzděláním. Liknavost žalované při rozhodování o restitučním nároku nemůže být posuzována pro účely oprávněnosti žaloby na náhradu škody, jedná se o zcela odlišná řízení stojící na jiných zásadách a zájmech. Vzhledem k nesprávnému právnímu názoru odvolacího soudu ohledně důvodů částečného zamítnutí žaloby tvrdí žalovaná neexistenci okolností zvláštního zřetele hodných dle §150 o. s. ř. pro odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi řízení a žádá jejich náhradu. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná 2) vyjádření, v němž uvedla, že rovněž podala dovolání do nesprávného výroku o náhradě nákladů řízení, neboť se domnívá, že byla zcela úspěšná a měla jí být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Námitku nesprávného určení počátku promlčecí doby považuje za nedůvodnou, neboť právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání má být proto v plném rozsahu odmítnuto, případně zamítnuto.
K dovolání žalované 2) uvedl žalobce, že jednání žalované nebylo v souladu s dobrými mravy, skutková zjištění žalovaná ani nezpochybnila, proto je jisté, že žalovaná 2) od počátku popírala svoji pasivní legitimaci v dané věci, k výzvě právní předchůdkyně žalobce tvrdila, že nemá povinnost provádět údržbu drženého majetku. Takové jednání hrubě porušuje dobré mravy a nemůže být soudem chráněno. Prodlevu s podáním žaloby zavinila sama žalovaná, která určila v rozhodnutí o vydání předmětné nemovitosti za povinnou osobu žalovaného 1). Z uvedených důvodů má dále žalobce za to, že v dané procesní situaci mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť výše způsobené škody záležela na znaleckém uvážení. Navrhl proto, aby dovolací soud odmítl, případně zamítl dovolání žalované 2).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalovaný 1) vzal následně dne 15. 1. 2018 dovolání zpět v celém rozsahu. Vzhledem k tomuto procesnímu úkonu Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. za použití §243f odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání žalovaného 1) zastavil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce a žalované 2) byla podána včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), nejsou však přípustná podle §237 o. s. ř., s výjimkou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným pro vyřešení otázky náhrady nákladů řízení účastníku, jenž měl ve věci pouze částečný úspěch, protože rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku dle §142 odst. 3 o. s. ř., a v tomto směru je toto dovolání důvodné.
Rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2017 předcházela tři zrušující usnesení zamítavých rozsudků soudu prvního stupně, v nichž odvolací soud opakovaně konstatoval, proč nelze shledat žalobu nedůvodnou, a z nichž je třeba v hodnocení úvah odvolacího soudu rovněž vycházet. Poslední napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že jediným, kdo mohl právně s předmětnou nemovitostí nakládat, byla žalovaná 2), fakticky však poprvé získala možnost s nemovitostí nakládat až předáním inventárního hromadného soupisu majetku „en bloc“ zaniklého státního statku Dešenice dne 26. 11. 1995, do tohoto dne měli faktickou možnost s nemovitostí nakládat či zabránit devastaci objektu právní předchůdci žalovaného 1). Svojí nečinností tak přispěli k rozšíření škody a odpovídají za ni dle §415 obč. zák., neboť porušili obecnou prevenční povinnost zabraňovat škodám a nepředali včas a řádně objekt do správy žalované 2). Oba žalovaní tedy odpovídají za škodu způsobenou porušením povinnosti spravovat majetek s péčí řádného hospodáře společně a nerozdílně a námitku promlčení uplatnili v rozporu s dobrými mravy.
Oba dovolatelé shodně uplatnili námitku nesprávného právního posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Zatímco žalovaná 2) tvrdí, že nebyly dány okolnosti v tak výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn zásah do principu právní jistoty, žalobce má za to, že tyto okolnosti vylučují promlčení rozšíření žalobního nároku na částku 1.764.190 Kč. Ačkoli lze odvolacímu soudu vytknout, že důvody, proč shledal uplatnění námitky v rozporu s dobrými mravy, neuvedl v napadeném rozhodnutí jinak, než že jde o věc restituční, tyto konkrétní důvody popsal ve svém předchozím usnesení ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 Co 251/2011-334, jímž zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a na jehož odůvodnění odkázal v napadeném rozsudku. V tomto usnesení odvolací soud podrobně rozvedl průběh soudního řízení i komunikaci mezi účastníky, která mu předcházela. Žalovaná 2) od počátku řízení o vydání nemovitosti označovala za povinnou osobu ve smyslu zákona o půdě toliko žalovaného 1), k opakovaným dotazům okresního soudu popírala svoji pasivní legitimaci v projednávané věci a svoji povinnost pečovat o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře dle §5 odst. 3 zákona o půdě, a to v postavení orgánu státní správy. Proto rovněž soud prvního stupně v předchozích zamítavých rozsudcích dvakrát dospěl k protichůdnému závěru, že žalovaná 2) sice na rozdíl od žalovaného 1) byla povinnou osobou dle zákona o půdě, avšak nebyla povinna o majetek ve své správě pečovat a udržovat jej. Tyto okolnosti jsou i dle názoru dovolacího soudu podkladem pro úvahu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud dále připomněl závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, a tedy i závěr, že institut výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nepochybně podléhá principu primátu občana nad státem zakotvenému v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNÚ 367). Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že postup žalované 2) v dané věci po vydání nemovitosti v roce 2005 naplňuje výjimečnou intenzitu okolností, pro které se jeví spravedlivé odepřít výkon práva uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy co do částky 526.710 Kč.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah, přičemž není třeba, aby znal výši škody přesně. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále stanovisko sp. zn. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Za okamžik, kdy žalobkyně nabyla vědomost o přibližné výši škody i o tom, kdo za ni odpovídá, označil odvolací soud prohlídku nemovitosti dne 24. 5. 2005, jíž se mj. zúčastnil i zástupce žalované 2). O tom, že došlo ke vzniku škody, již žalobce i jeho předchůdkyně věděli a také věděli, že k ní došlo v důsledku zanedbání řádné péče. Dovolací soud z výše uvedených důvodů nesdílí přesvědčení odvolacího soudu, že původní žalobkyně mohla zjistit, kdo za škodu odpovídá, již na prohlídce nemovitosti za účasti zástupců dalších nejméně pěti orgánů státní správy. Avšak pro posouzení, zda bylo uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k rozšíření žaloby, k němuž došlo v roce 2014, je tento závěr nepodstatný, neboť k němu došlo po více než šesti letech od podání návrhu na přistoupení žalované 2), tedy zjevně po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák. K rozšíření žaloby navíc nedošlo na základě nově zjištěné skutečnosti, částku 1.764.190 Kč žádala alternativním petitem původní žalobkyně již při podání žaloby v roce 2007 na základě předloženého znaleckého posudku, jenž vyčíslil výši vzniklé škody ve dvou variantách. Vzhledem ke skutečnosti, že návrhem ze dne 7. 3. 2008 upřesnila původní žalobkyně svůj nárok pouze na částku 526.710 Kč, nelze než shledat rozšíření žalobního nároku v roce 2014 zjevně promlčeným. Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí uzavírá, že v pracovním právu nelze upravit dohodou počátek běhu promlčecí doby odchylně od zákona.
Lichou je rovněž námitka žalobce, že v dané věci jde o škodu způsobenou úmyslně. Z dovolatelem uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2534/2012, nevyplývá závěr, že poruší-li povinná osoba povinnost zachovat péči řádného hospodáře, jde o škodu způsobenou úmyslně. Žalobce takové skutečnosti v průběhu řízení ani netvrdil a ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná 2) až do dne 26. 11. 1995 neměla faktickou možnost nemovitost spravovat, a to v důsledku nedbalého přístupu právního předchůdce žalovaného 1) k předání nemovitosti.
Dovolání žalobce i žalované 2) ve věci samé tedy směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části dovolání žalobce, ve které nesouhlasil s rozhodnutím o náhradě nákladů mezi účastníky řízení, shledal dovolací soud dovolání přípustné pro řešení právní otázky aplikace ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. v řízení, ve kterém záležela výše plnění na znaleckém posudku, a v tomto směru je dovolání důvodné.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle §142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace §142 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, uveřejněné pod C 13654 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci již podle usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 Co 251/2011-334, byl dán základ odpovědnosti žalované 2) za škodu; otázkou dalšího dokazování mělo být právě určení rozsahu vzniklé škody a skutkových zjištění pro závěr, v jakém rozsahu za devastaci objektu odpovídá žalovaný 1). Neúspěch žalobce ve sporu spočíval pouze ve výši požadovaného plnění, kterou soud – zavázán konečným návrhem výše požadovaného plnění ze dne 7. 3. 2008 - určil na základě znaleckého posudku. V projednávané věci se jednalo o určení výše škody způsobené devastací objektu v průběhu dlouhého období, vyčíslené znalcem ve více variantách lišících se navzájem více než trojnásobně. Jestliže tedy znalecký posudek sloužil soudu k závěru o určení správné varianty vyčíslení konkrétní výše náhrady škody, jde o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, což však odvolací soud ve výroku o náhradě nákladů řízení nezohlednil a nepostupoval podle §142 odst. 3 o. s. ř. Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení je až částka přisouzená, jak požaduje dovolatel, a z ní se určuje též odměna advokáta (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, uveřejněné pod č. 121/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z uvedených důvodů postupoval podle §243d písm. b) o. s. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil za použití ustanovení §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 2 a §142 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalobci náleží náhrada za zastupování advokátem ve výši 342.084 Kč dle §6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při částce 10.420 Kč za jeden úkon právní služby) a 34 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle §13 odst. 3 téže vyhlášky, tedy 10.200 Kč. Soudní poplatek byl stanoven (v souladu s ustanoveními zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) ve výši 21.070 Kč a žalobce jej zaplatil celkem dvakrát (za žalobu a odvolání). Advokát žalobce učinil v řízení před nalézacími soudy celkem 31 úkonů právní služby dle §11 odst. 1 vyhlášky a 3 úkony právní služby, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny dle §11 odst. 2 vyhlášky (převzetí právního zastoupení a vypracování žaloby ze dne 2. 2. 2007, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 18. 4. 2007, dne 13. 8. 2007 a dne 10. 9. 2007, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 20. 9. 2007 - vyhlášení rozsudku, odvolání ze dne 12. 11. 2007 proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 9. 2007, č. j. 8 C 33/2007-119, doplnění žalobního návrhu s návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 7. 3. 2008, odvolání ze dne 18. 6. 2008 proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 5. 2008, č. j. 8 C 33/2007-172, žádost o přerušení řízení ze dne 8. 10. 2008, dovolání ze dne 8. 10. 2008 proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 10 Co 385/2008, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 26. 5. 2010, dne 2. 8. 2010, dne 13. 10. 2010, dne 15. 12. 2010 a dne 14. 2. 2011, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 23. 2. 2011 - vyhlášení rozsudku, odvolání ze dne 18. 5. 2011 proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 2. 2011, č. j. 8 C 33/2007-304, účast při jednání u Krajského soudu v Plzni dne 8. 9. 2011, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 14. 12. 2011 a dne 17. 12. 2012, vyjádření ke znaleckému posudku J. E. ze dne 22. 2. 2013, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 27. 2. 2013 a dne 25. 6. 2014, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 12. 9. 2014 - vyhlášení rozsudku, odvolání ze dne 5. 11. 2014 proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2014, č. j. 8C 33/2007-560, účast při jednání u Krajského soudu v Plzni dne 12. 2. 2015, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 19. 8. 2015 a dne 4. 11. 2015, vyjádření ze dne 19. 2. 2016 k návrhu na revizní znalecký posudek, účast při místním šetření znaleckého ústavu dne 23. 5. 2016, vyjádření ke znaleckému posudku PROFI-TEN ze dne 18. 8. 2016, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 15. 2. 2017, odvolání ze dne 12. 4. 2017 proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 2. 2017, č. j. 8 C 33/2007-761, účast při jednání u Krajského soudu v Plzni dne 24. 8. 2017). Celková výše náhrady nákladů řízení se skládá z částky 323.020 Kč za 31 úkonů právní služby, 15.630 Kč za 3 půlúkony, 10.200 Kč za 34 paušálních náhrad, 42.140 Kč za 2 x soudní poplatek. Dále náleží advokátu za ztrátu času 1.600 Kč za šestnáct půlhodin po 100 Kč dle §14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky a náhrada cestovného ve výši 1.834 Kč za čtyři cesty z Klatov do Plzně a zpět osobním automobilem dle §13 odst. 4 vyhlášky. Vzhledem k tomu, že byl žalobce co do rozšíření žaloby na částku 1.764.190 Kč zcela neúspěšný, nenáleží mu uhrazený doplatek soudního poplatku ve výši 49.500 Kč. Rovněž nelze přiznat náhradu nákladů konzultace se znalcem, neboť se nejedná o úkon právní služby. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem částku 394.424 Kč.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 2 a §146 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. S ohledem na částečný úspěch dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, částečné odmítnutí dovolání žalobce a žalované 2) a zastavení řízení o dovolání žalovaného 1) pro jeho zpětvzetí dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu