ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.559.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 559/2018-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. N. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 154, proti žalované I. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 122/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 19 Co 559/2016-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Marie Jonákové, advokátky se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 154, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. srpna 2016, č. j. 14 C 122/2016-31, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „pozemek parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří včetně stavby, a to objektu bydlení č. p. XY v XY , jakož i pozemky parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – zahrada, zapsané na LV č. XY pro obec a katastrální území XY , u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY “ (dále jen „předmětné nemovité věci“, resp. „nemovité věci“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2017, č. j. 19 Co 559/2016-74, citovaný rozsudek ve výroku I. ohledně povinnosti vyklidit pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a ve zbývající části tohoto výroku ho potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017/ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvody zmatečnosti, jiné vady řízení a pochybení ve zjištění skutkového stavu tak nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Dovolatelka však (vedle způsobilého dovolacího důvodu) uplatnila i nezpůsobilý důvod (vadu řízení), jímž odvolacímu soudu především vytkla (nadto nepřípadnou argumentací), že v rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení a rovného postavení účastníků umožnil žalobci doplnit žalobní tvrzení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Prostřednictvím dalších dovolacích námitek (představujících již způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř.) dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nejen absenci posouzení, zda výkon práva žalobce je či není v rozporu s dobrými mravy, nýbrž i to, že při stanovení lhůty k vyklizení nepřihlédl ke všem okolnostem případu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a v §8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v §2 odst. 3 a §8 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017 a z 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 908/18/).
Ve vztahu k takto uplatněným dovolacím námitkám však nelze především ztratit ze zřetele, že podle dříve ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, použitelné i za současné právní úpravy, není právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněné pod č. 152/1998 časopisu Soudní judikatura, z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009, a z 23. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 880/2014). V nalézacím řízení dovolatelka netvrdila žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly posouzení, zda uplatněný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy (odvolací námitky vztahující se k jejím faktickým možnostem nemovité věci vyklidit či k tomu, kam by se odstěhovala, nelze – vzhledem k jejich obecnosti – za takové skutečnosti pokládat), a nepřípustně je tvrdí až v dovolání. Nevyšly-li ani jinak v nalézacím řízení najevo, nelze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) absenci tohoto posouzení úspěšně vytknout.
Navíc i v poměrech nynější právní úpravy je využitelné stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v tom smyslu, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (o takovou situaci v posuzovaném případě evidentně nejde, a proto se odvolací soud touto možností správně nezabýval). Jeho úvaha vztahující se ke lhůtě k vyklizení pak není (s přihlédnutím k okolnostem případu, které v nalézacím řízení vyšly najevo) zjevně nepřiměřená.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o.s ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu