ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.5184.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5184/2017-688
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Z. H. , zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem v Brně, Burešova 615/6, PSČ 602 00, proti žalované Knihovně Jiřího Mahena v Brně, příspěvkové organizaci , se sídlem v Brně, Kobližná 70/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 00101494, zastoupené JUDr. Milošem Hejmalou, advokátem, se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, PSČ 602 00, o náhradu mzdy, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2013, č. j. 15 Co 216/2013-269, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 216/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017, č. j. 1 Co 71/2016-612, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2016, č. j. 15 Co 216/2013-583, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017, č. j. 1 Co 71/2016-612, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. července 2016, č. j. 15 Co 216/2013-583, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2013, č. j. 15 Co 216/2013-269 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 22. února 2017, č. j. 1 Co 71/2016-612, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. Pro výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání pro opožděnost (resp. usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost), je z tohoto hlediska podstatné jen to, zda závěr, že odvolání bylo opožděné, je věcně správný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněné pod číslem 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. 21 Cdo 2919/2015, jež jsou veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz ).
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. října 2012, č. j. 49 C 207/2000-230, bylo opatrovnici žalobkyně P. S. doručeno dne 12. října 2012. Podala-li žalobkyně odvolání proti tomuto usnesení dne 18. prosince 2012, je zjevné, že tak učinila po uplynutí lhůty k podání odvolání.
Zamítl-li odvolací soud žalobu pro zmatečnost proto, že závěr o opožděnosti podaného odvolání je věcně správný, učinil tak v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že usnesení Městského soudu v Brně č. j. 49 C 207/2000-230 mělo být podle §50b odst. 4 písm. d) o. s. ř. doručeno rovněž přímo účastnici řízení (a nikoliv pouze soudem ustanovené opatrovnici), přehlíží, že se uvedené ustanovení vztahuje pouze na případy, byl-li účastníku ustanoven opatrovník proto, že se nemůže z jiných zdravotních důvodů než pro postižení duševní poruchou nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, nebo že není schopen se srozumitelně vyjadřovat. Dovolatelce přitom byla ustanovena opatrovnice z důvodu postižení duševní poruchou; ze samotné zákonné dikce citovaného ustanovení je tak zjevné, že do poměrů projednávané věci nedopadá.
Argumentace dovolatelky, podle níž občanský soudní řád „svým významem a dle právních předpisů pečlivě rozlišuje mezi osobou opatrovníka a zástupce“, kdy je v projednávané věci tento rozdíl „zásadní“, není přiléhavá. Při doručování zástupci účastníka se (není-li v zákoně výslovně uvedeno jinak) uplatní pravidlo, podle kterého má ustanovený opatrovník stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci, přičemž byl-li opatrovníkem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (viz §31 o. s. ř.; dále srov. např. důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 2. července 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, a ze dne 25. září 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 ).
K výtce dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, spočívajícím údajně v tom, že „jí nebylo umožněno domáhat se svého práva stanoveným postupem“, Nejvyšší soud uzavírá, že postupem odvolacího soudu, který byl v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nemohla být dovolatelce odňata možnost jednat před soudem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 373/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 253/2012, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. I. ÚS 3349/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu