ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.109.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 109/2018-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce F. V. , P., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , IČ 000 05 886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o 9.366.130 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 37/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2017, č. j. 17 Co 124/2017-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, č. j. 38 C 37/2010-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3.182.971 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do 9.366.130 Kč s příslušenstvím z částky 12.549.101 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výrok IV.). Z části tak vyhověl žádání žalobce domáhajícího se vydání bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor žalovanou nadužíváním jejího spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, jejichž byli oba účastníci spoluvlastníky každý v rozsahu ideální poloviny, bez právního důvodu. Žalovaná nečinila základ nároku sporným. Považuje právo na vydání bezdůvodného obohacení v části žalovaného období (od 1. 2. 2008 do 4. 2. 2008) za promlčené, přiznal obvodní soud žalobci vůči žalované nárok na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví v době od 5. 2. 2008 do 31. 1. 2010. Její výši stanovil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jako odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému, vycházeje přitom ze znaleckého posudku vyhotoveného YBN CONSULT – Znalecký ústav, s.r.o., hodnotícího předmětné pozemky jako zastavěné stavbami jiného vlastníka. Neztotožnil se naopak se závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem a určujícího obvyklé nájemné částkou 7.626.470 Kč. Pro řečené rozhodl, jak bylo shora uvedeno.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 17 Co 124/2017-180, v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, připomněl městský soud, že spočívá-li spotřebované plnění ve výkonu práva (zde nájmu), a není-li je proto možné vydat, je ve smyslu §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zapotřebí poskytnout za ně peněžitou náhradu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné též jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, jež bylo vydáno ve skutkově obdobné věci, přitakal náhledu soudu prvního stupně opírajícímu se o shora zmíněný znalecký posudek a jeho rozhodnutí v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.
Proti řečenému rozsudku podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího nebo z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce posuzované Nejvyšším soudem rozdílně, případně pro přítomnost otázky, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Zpochybňuje zejména způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení. Nalézacím soudům vytýká nepřiléhavé odkazy na judikaturu dovolacího soudu. Poukázal-li pak odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nepromítl jeho závěry patřičně do vlastního posouzení věci. Akcentuje specifika dotčených pozemků, jež jsou součástí uzavřeného areálu, nikoliv v prostoru volně přístupnými. Nadto nebyly užívány jako zastavěné pozemky, nýbrž jejich okupace spočívala právě v pokrytí stavbou, tedy zastavění dříve prázdné plochy ze strany žalované. Uvedené aspekty ovšem nebyly v soudem prosazovaném znaleckém posudku náležitě zohledněny, čímž se posouzení odvolacího soudu příčí rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5693/2015 a 28 Cdo 1196/2015. Z vylíčených důvodů navrhuje zrušení rozhodnutí městského i obvodního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné ve shora nastíněném smyslu pokládat nelze.
Žalobce k dovolacímu přezkumu předkládá především otázku určení výše bezdůvodného obohacení vznikajícího nadužíváním spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků. Jeho kritice prosazující stanovení žalovanou získaného prospěchu podle obvyklého nájemného za užívání nezastavěných pozemků, jelikož se obohatila využitím nemovitostí k realizaci staveb i v rozsahu podílu, který jí nenáležel, ovšem není možné přisvědčit. Z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména jeho rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usneseními ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, se podává, že při zjišťování výše bezdůvodného obohacení v obdobných případech nelze opomíjet zastavěnost užívaného pozemku stavbou jiného vlastníka, poněvadž by se tím navozoval stav neodpovídající skutečnosti, nebyla-li by ke srovnání použita věc obdobných charakteristik. Nemohla by tak být naplněna podmínka judikatury, dle níž částka představující náhradu vychází z finančního ocenění profitu získaného užíváním cizí věci, jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá suma korespondující částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu, a již by tudíž byl nájemce povinen hradit podle běžné nájemní smlouvy (k tomu blíže viz též již soudem prvního stupně citovanou judikaturu Nejvyššího soudu – jeho rozsudky ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, roč. 2000, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, dále rovněž dovolatelem poukazované usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Uvedené lze bez problému vztáhnout též na případy nadužívání spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků na úkor druhého právě prostřednictvím stavby, jež se v posuzovaném období na pozemku nacházela. Důležitost pak rozhodovací praxe nepřikládá skutečnosti, že je uživatelem – obohacujícím se subjektem – právě vlastník předmětné stavby (k tomu srov. krom shora odkazovaného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 900/2012, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
Shora připomenuté názory konstantní judikatury dovolacího soudu stran posuzování výše bezdůvodného obohacení inkasovaného skrze neoprávněné užívání cizí nemovitosti odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela korektně sledoval. Není možné shledat ani rozpor jeho náhledu s dovolatelem namítaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, řešícím odlišnou otázku (zahrnutí nezastavěných pozemků souvisejících s pozemní komunikací do celkové plochy, z níž je náhrada za užívání vypočítávána), v němž ve vztahu k problematice výše bezdůvodného obohacení dovolací soud toliko vyjádřil imperativ reflexe veřejnoprávních předpisů regulujících cenu posuzovaného objektu.
Přisvědčit dovolateli nelze ani ve vztahu k namítané nepřiléhavosti závěrů vyslovených ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, pro skutkové odlišnosti dotčených kauz, neboť posouzení aktuálně projednávané věci v intencích úvah artikulovaných v posledně řečeném rozhodnutí se jeví zcela případným. Mylná je domněnka dovolatele, že ve vzpomínaném sporu byly řešeny pozemky nacházející se ve volném prostoru a netvořící uzavřený areál, jak je tomu v nyní souzené při. Ani argument nezohlednění závěrů přijatých Nejvyšším soudem v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, se nejeví opodstatněným, poněvadž právě z tam vyslovených konkluzí o nutnosti reflexe reálné situace, jakož i neexistence dostatečného vzorku obdobných pozemků vycházel soudem aprobovaný znalecký posudek při volbě vhodné metody ocenění a i napadené rozhodnutí lze mít za s nimi v tomto směru souladné.
Samotné výhrady žalobce stran korektnosti znaleckého posudku, jeho hodnocení jako důkazu v řízení i námitky ohledně výměry neoprávněně užívané části pozemku, nemohou rovněž přípustnost dovolání založit, neboť jimi dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů a přijatých skutkových zjištění, jež není otázkou právní, a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016).
Z vysloveného je tedy zjevné, že dovolatelem předestřené otázky byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, přičemž s tam uvedenými závěry je právní posouzení věci odvolacím soudem zcela konformní, a nebyly ani shledány důvody pro jejich odlišné hodnocení. Nepředložil-li proto dovolatel Nejvyššímu soudu jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř., nezbylo mu než jeho podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu