ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1121.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1121/2018-775
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně SEPA CREDIT s.r.o. , IČ 283 95 557, se sídlem v Praze – Horních Počernicích, Náchodská 762/65, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Plzeňskému kraji , IČ 708 90 366, se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Škroupova 1760/18, zastoupenému JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, o zaplacení částky 1.846.689 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 EC 430/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2017, č. j. 64 Co 90/2014-718, ve spojení s usnesením ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 64 Co 90/2014-744, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobkyni částku 19.360 Kč k rukám advokáta JUDr. Emila Flegela do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 21 EC 430/2011-292, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.304.913 Kč s příslušenstvím (výrok I.), část žalobkyní uplatňovaného nároku vyloučil k samostatnému řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. a IV.). Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že na blíže identifikovaných pozemcích žalobkyně se nachází stavby veřejných komunikací ve vlastnictví žalovaného, aniž by takové užívání pozemků bylo mezi stranami jakkoli upraveno. Vědom si názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v řadě jeho rozhodnutí týkajících se skutkově obdobných věcí uzavřel, že na straně žalovaného tak vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jeho výši je nutné určit jako sumu odpovídající částkám v místě a čase obvykle vynakládaným na užívání srovnatelných nemovitostí zpravidla ve formě nájmu. Odkázav opětovně na judikaturu Nejvyššího soudu, stanovil ji dle závěrů znaleckého posudku vypracovaného jím ustanoveným znalcem Ing. Václavem Vlčkem. Jelikož žalovaný neplnil řádně a včas, uložil mu soud prvního stupně uhradit žalobkyni i blíže specifikované úroky z prodlení. Část žalobkyní uplatňovaného nároku (vydání bezdůvodného obohacení za užívání čtyř blíže označených pozemků) pak vyloučil k samostatnému projednání, neboť důkazní řízení je v tomto směru nutné dále doplnit, zatímco ve vztahu k ostatním pozemkům měl soud již dostatek podkladů. V rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení následně zohlednil, že snahy žalovaného o smírné řešení daného sporu nebyly úspěšné především díky neochotě žalobkyně, a jejich náhrada proto nebyla s odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přiznána žádnému z účastníků.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), napadený rozsudek ve výroku I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 128.100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 12. 2011 do zaplacení, potvrdil (výrok II.), ve zbytku výroku I. jej změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků v řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), o náhradě nákladů státu (výrok V.), jakož i o náhradě nákladů účastníků v odvolacím řízení (výrok VI.). Krajský soud shledal, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, na němž ničeho nezměnily ani v odvolacím řízení provedené listinné důkazy. Souhlasil rovněž s jeho závěrem o bezdůvodném obohacení žalovaného a určením jeho výše podle v místě a čase obvyklého nájemného. Za korektní pak odvolací soud měl i jeho postup, pokud výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Václavem Vlčkem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval za nezbytné přihlédnout ke specifickým okolnostem projednávaného sporu, a sice že žalobkyně musela již v době nabývání pozemků ve veřejné dražbě vědět, že vlastnické právo k nim bude moci vykonávat toliko omezeně vzhledem k pozemním komunikacím na nich postavených. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobkyně o plánovaném podnikatelském využití předmětných pozemků, naopak naznal, že již od počátku předpokládala zisk právě ze situace, v níž jí bude žalovaný povinen za jejich užívání poskytovat náhradu. Takový výkon práva žalobkyně shledal rozporným s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a nahlížeje na vztah mezi účastníky jako na obchodněprávní (§261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) též se zásadami poctivého obchodního styku. Výše náhrady, tak jak byla přiznána soudem prvního stupně, představuje dle krajského soudu nepoměr hodnot vzájemného plnění mezi účastníky, pročež na základě úvahy dle §136 o. s. ř., s ohledem na výši investice žalobkyně a její předpokládanou dobu návratnosti – deset let, přiznal žalobkyni za užívání pozemků v jejím vlastnictví třetí osobou částku 128.100 Kč, zatímco ve zbytku požadovaného plnění žalobu zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 4843/2015-574, rozhodnutí krajského soudu ve výrocích III., IV., V. a VI. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbylé části dovolání odmítl. V odůvodnění se stran věci samé ztotožnil s náhledem soudů obou stupňů, jež hodnotily poměr mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení, poněvadž žalovaný skrze pozemní komunikace užíval nemovitosti pod nimi ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.). Rozporným s ustálenou judikaturou ovšem shledal způsob, jímž rozhodnou částku odpovídající získanému prospěchu určil odvolací soud, přiznal-li žalobkyni pouze část žalobou požadované sumy s odkazem na §136 o. s. ř., byť bylo myslitelné vycházet ze znaleckého posudku doplněného případně výslechem znalce, eventuálně se jinak pokusit odstranit pochybnosti o jeho závěrech. Připomněl, že aplikace citovaného ustanovení má místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec, přičemž se nesmí jednat o libovůli soudu. Postup odvolacího soudu, jenž naznačenou úvahou nepřípustně modifikoval výši bezdůvodného obohacení s odkazem na korektiv dobrých mravů, jímž lze ovšem poměřovat toliko základ nároku, ne však z pozice soudu moderovat výši přiznané částky, označil za nesprávný, a proto přistoupil ke kasaci jeho rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni následně rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 64 Co 90/2014-718, ve spojení s usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j. 64 Cdo 90/2014-744, rozsudek okresního soudu v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1.846.689 Kč s příslušenstvím, potvrdil, ve zbývajícím rozsahu výroku I. jej změnil tak, že se žaloba v částce 330.124 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky II. a III.). Odkázav na dřívější skutková zjištění, připomněl, že spornou zůstala toliko otázka výše bezdůvodného obohacení, jež odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému. Nepochybuje o závěrech znalce Ing. Vlčka, vyšel z jím vyhotoveného posudku a jeho doplňku reagujícího na upřesnění výměry pozemků žalobkyně i účelu jejich užívání v důsledku digitalizace dotčených katastrálních území. Uzavřev, že bezdůvodné obohacení vzniká toliko v rozsahu, ve kterém jsou pozemky zatíženy předmětnými komunikacemi, přičemž ve zbytku nejsou žalovaným využívány, vypočetl s použitím nově zjištěných výměr prospěch, jehož se žalovanému dostalo. V tomto duchu pak revidoval závěry okresního soudu stran výše bezdůvodného obohacení a jeho rozsudek změnil.
Proti posledně zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalovaný (podle obsahu podání s výjimkou měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu). Avizuje nesoulad s judikaturou Nejvyššího soudu, napadá způsob, jímž se odvolací soud dobral konečné výše bezdůvodného obohacení. Vytýká mu, že přes pochybnosti o závěrech znaleckého posudku nepřistoupil k výslechu znalce, jak je vyžadováno §127 odst. 1 o. s. ř., jakož i judikaturou (jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06). Nesouhlasí rovněž s úsudkem o míře užívání pozemků, při jejímž zjišťování vycházel odvolací soud toliko z údajů v katastru nemovitostí, aniž by byl vyhotoven geometrický plán, a nesprávně tak (viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5750/2015) hodnotil v řízení provedené důkazy, jež nesvědčí ve prospěch žalobkyně, která dle dovolatelova mínění v tomto směru neunesla důkazní břemeno o výměře žalovaným užívaných pozemků. Za příčící se judikatuře Nejvyššího soudu má také závěr přiznávající bezdůvodné obohacení i za užívání pozemků v částech ochranných pásem, jež již nejsou zastavěny silnicemi, a za něž přísluší snad jen náhrada za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1022/2014). V judikatuře dovolacího soudu postrádá řešení otázky použitelnosti §980 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týkajícího se materiální publicity v projednávané věci (pro niž jsou rozhodné normy obč. zák.). Zdůrazňuje, že pro nesprávný postup odvolacího soudu, jenž ho (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu – viz sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, sp. zn. 23 Cdo 807/2006 a sp. zn. 29 Odo 1069/2003) nepoučil ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., nemohl účelně zpochybnit pro věc klíčové údaje v katastru nemovitostí, jež nejsou v souladu se skutečným stavem. Odklon od ustálené rozhodovací praxe pak spatřuje rovněž v nevypořádání se odvolacím soudem s žalovaným navrženými důkazy, pročež jeho rozsudek pokládá za nepřezkoumatelný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Závěrem navrhuje zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření, ztotožňujíc se s rozhodnutím krajského soudu, navrhla dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem za přípustné pokládat nelze.
Dovolatel napadá zejména východisko úvahy odvolacího soudu stran výše bezdůvodného obohacení, jež je představováno znaleckým posudkem. V tomto směru ovšem nemohou jeho námitky přípustnost dovolání založit. Odvolací soud vzhledem na proběhnuvší digitalizaci katastrálních záznamů nechal vyhotovit doplněk znaleckého posudku nastalé změny reflektující, přičemž neměl (a ze spisu se ani nepodávají skutečnosti, na jejichž základě by mohl mít) pochybnosti o jeho závěrech (zohledňujících specifika dané věci jako např. neexistenci trhu s obdobnými nemovitostmi), jež by bylo třeba odstraňovat skrze další (nový, žalovaným požadovaný) výslech znalce či pomocí jiných metod. Jeho postup pak zcela odpovídá požadavkům i dovolatelem odkazované judikatury Nejvyššího soudu (srov. především usnesení ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či dále žalovaným citované rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Dovolatelem poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, se pak věnuje otázce znaleckého posudku jako důkazu v trestním řízení. Nesouhlasí-li žalovaný se zhodnocením posudku jako důkazu, opomíjí, že proti způsobu hodnocení důkazů, jakož i proti skutkovým zjištěním brojit dovoláním s úspěchem zásadně nelze, resp. že tyto nemohou být dovolacím soudem přezkoumávány (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015, a judikaturu v něm citovanou).
Vyvolat přípustnost dovolání nemohou ani výtky dovolatele, jimiž zpochybňuje výměru pozemků užívaných skrze pozemní komunikace, neboť jimi brojí toliko právě proti skutkovým zjištěním. Namítá-li pak, že mělo být vycházeno z geometrického plánu, postrádají jeho výhrady opodstatnění, neboť katastrální údaje, o něž se doplněk znaleckého posudku, resp. odvolací soud opíral, se po realizované digitalizaci zakládají rovněž na patřičném geodetickém zaměření. Stejně tak se nepřípadnými jeví argumenty akcentující, že užíván je pouze pozemek bezprostředně pod pozemní komunikací, neboť právě jen zastavěná plocha byla předmětem oceňování (srov. stranu 4 naříkaného rozhodnutí). S ohledem na to nemohou být relevantní ani námitky brojící proti zahrnutí ochranného pásma pozemních komunikací do celkové výměry bezesmluvně užívaných pozemků, pročež nejsou příhodnými ani odkazy dovolatele na rozhodnutí řešící náhradu, jež přísluší vlastníku pozemku za omezení jeho práva skrze ochranná pásma.
Nepřiléhavou se pak jeví potřeba řešení možnosti aplikace §980 o. z., poněvadž na této otázce rozhodnutí odvolacího soud nespočívá. Je-li účelem dovolacího řízení přezkum věcné správnosti rozhodování soudů, nikoli podávání teoretických rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzované věci, nebylo by slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelem předestírané otázce věnovat (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3562/2017, či jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015). Vyjadřuje-li tímto způsobem dovolatel opětovně nesouhlas s výměrou pozemků, za jejichž užívání má žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, platí shora uvedené o nemožnosti přezkumu skutkových závěrů nalézacích soudů.
Námitka nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. není opodstatněnou, jelikož lze připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným, čemuž by jím postrádané poučení mělo předcházet, nýbrž vycházelo z prokázané výměry bezesmluvně užívaných pozemků. Rozhodnutí soudu vystavěné na zjištěném skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, a ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017). Irelevantními se proto jeví odkazy žalovaného na rozhodnutí naznačené otázky se dotýkající.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani dovolatelovy námitky stran nepřezkoumatelnosti či překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť je možné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za řádně odůvodněné, a sledující tak zákonné požadavky ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., jakož ani nelze pochybovat o jeho předvídatelnosti, reaguje-li adekvátně na v průběhu řízení vyvstanuvší okolnosti. Odůvodňuje-li rovněž přesvědčivě neprovedení důkazů navržených žalovaným (znalecké posudky oceňující věcné břemeno, v pořadí několikátý výslech znalce aj.), není proč uvažovat o odklonu od žalovaným poukazované judikatury zabývající se otázkou nepřezkoumatelných rozhodnutí.
Se zřetelem ke shora uvedenému lze proto uzavřít, že se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředložil-li pak žalovaný dovolacímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria §237 o. s. ř., nezbylo než jeho dovolání coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 15.700 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 19.360 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu