ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1154.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1154/2016-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CZT a.s. , IČO: 252 72 322, se sídlem v Hradci Králové, Piletická 486, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalované ČEZ Distribuce, a.s. , IČO: 247 29 035, se sídlem v Děčíně – Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, o zaplacení částky 520.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 EC 80/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2015, č. j. 17 Co 317/2014-358, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2015, č. j. 17 Co 317/2014-358, se v nákladových výrocích pod body IV a V zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně u soudu uplatnila právo na zaplacení částky celkem 520.000 Kč, z titulu bezdůvodného obohacení, jež měla na její úkor získat žalovaná tím, že užívala nemovitost ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 8. října 2013, č. j. 14 EC 80/2010-284, řízení co do částky 194.000 Kč pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 87.360 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a „ve zbývající části“ žalobu zamítl (výrok III); současně rozhodl o nákladech vzniklých státu (výroky IV a V) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 37.060,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. června 2015, č. j. 17 Co 317/2014-358, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 87.360 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2010 do zaplacení, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a ve zbylé části výroku II, ohledně v něm specifikovaného příslušenství, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích IV a V „jen s tím“, že výše nákladů státu činí 2.883 Kč, resp. 7.883 Kč (výroky II a III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20.648 Kč (výrok V).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil jen tím, že „žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně cca v rozsahu 40% úspěšný, avšak jelikož se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.“ Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení založil na závěru, že „žalovaný byl v odvolacím řízení neúspěšný pouze v nepatrné výši a tudíž mu (s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o. s. ř.) byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu – nákladovým výrokům pod body IV a V – podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost (dle §237 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.) v označené otázce procesního práva, týkající se rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Kritizuje úvahu odvolacího soudu, v jejímž důsledku jí nebyla náhrada nákladů řízení u soudů nižších stupňů přiznána, namítajíc, že odvolací soud měl postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť určení výše bezdůvodného obohacení – v místě a čase obvyklého nájemného – záviselo na znaleckém posudku, a proto se jí mělo dostat náhrady nákladů řízení v plné výši, případně měl odvolací soud postupovat podle §142 odst. 2 o. s. ř. a přiznat účastníkům náhradu nákladů podle poměru úspěchu ve věci. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se ovšem nepodává, proč odvolací soud podle výše citovaných ustanovení nepostupoval, případně jakými úvahami byl veden, nepřiznal-li žalobkyni právo ani na částečnou náhradu nákladů řízení. I proto žalobkyně považuje takto odůvodněný rozsudek za nepřezkoumatelný. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích změněn a žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení u soudů obou stupňů v plné výši, příp. aby Nejvyšší soud rozsudek v napadených výrocích pod body IV a V zrušil, spolu s výrokem VI rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhujíc, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení, závisí na vyřešení dovolatelkou označené otázky procesního práva týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, jíž odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Se zřetelem k výši nákladů řízení, jejichž náhrada měla být dovolatelce podle dovolání odepřena (kdy žalobkyně požaduje přiznání náhrady nákladů řízení u soudu prvního stupně v plné výši, v částce 280 779 Kč, resp. dalších 50 930 Kč za odvolací řízení), je přitom zřejmé, že dovoláním napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, jež představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení ve sporném řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná plnou náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§142 odst. 1 o. s. ř.); účastníku, který měl ve věci převážný úspěch, soud přizná poměrnou část nákladů řízení proti účastníku, který měl ve věci převážně neúspěch (§142 odst. 2 o. s. ř.); jestliže byl úspěch a neúspěch obou účastníků (stran) stejný, soud rozhodne, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§142 odst. 2 o. s. ř.); účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud přizná proti druhému účastníků plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch jen v nepatrné výši nebo záviselo-li rozhodnutí na znaleckém posudku anebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu (§142 odst. 3 o. s. ř.). Zásada zavinění (§146 odst. 2 o. s. ř.) se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (k tomu srovnej např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, jež je spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 18. března 2014, sp. zn. II. ÚS 2966/2013, uveřejněném na http://nalus.usoud.cz ).
V případě, že žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zčásti zpět a soud řízení zastavil, soud přihlédne k tomu, kdo zpětvzetí (a z něho vycházející částečné zastavení řízení) z procesního hlediska zavinil (srov. §146 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dáno zavinění žalobce, je třeba dovodit, že v tomto rozsahu neměl ve věci úspěch; zavinil-li zastavení řízení žalovaný (byla-li žaloba podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného), jde náhrada nákladů řízení k jeho tíži. Pojem „věc“ přitom znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle §42 odst. 3, §79 odst. 1, §80 o. s. ř.). Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku a aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení (i zde srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 74/67; z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015).
Vzala-li žalobkyně svoji žalobu co do částky 194.000 Kč zpět a soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil, bylo jeho úkolem při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat, kdo zpětvzetí (a z něho vycházející částečné zastavení řízení) z procesního hlediska zavinil (§146 odst. 2 o. s. ř.) a závěry z této úvahy vzešlé měl následně zohlednit i v celkovém posouzení míry úspěchu účastnic ve věci (§142 o. s. ř.).
Rozhodl-li pak odvolací soud o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci (odkazuje však přitom toliko na ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř., jež mu ukládá v případě změny rozhodnutí soudu prvního stupně znovu rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně), uzavíraje, že „žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně cca v rozsahu 40 % úspěšný, avšak práva na náhradu nákladů řízení se vzdal“ (a pouze tyto okolnosti vedly odvolací soud k rozhodnutí, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků), jde o úvahu implikující i ten závěr, že co do zbylých 60% byla v řízení úspěšná žalobkyně, jež by proto měla – při správné aplikaci ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. – právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 % jí vzniklých, v řízení účelně vynaložených nákladů.
V dané věci není však zřejmé ani to, jaké úvahy vedly odvolací soud k závěru o úspěchu žalované ve věci právě v rozsahu 40 % celkového předmětu řízení, jenž byl představován peněžitým plnění v částce celkem 520 000 Kč s příslušenstvím, z nějž žalovaná nese procesní zavinění na zastavení řízení co do částky 194 000 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, zatímco ve zbylém, tedy převažujícím rozsahu měla by ve věci úspěch právě žalovaná (žaloba proti ní podaná byla ve zbylém rozsahu zamítnuta).
Uzavřel-li odvolací soud, že žalobce měl ve věci úspěch jen částečný, v situaci, kdy byl doložen základ nároku a rozhodnutí o výši plnění (poskytnutí peněžité náhrady za získané bezdůvodné obohacení) záviselo na znaleckém posudku či na úvaze soudu (§136 o. s. ř.), bylo jeho úkolem zabývat se i tím, jsou-li naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Ani takové posouzení ovšem odvolací soud neučinil, případně tyto své úvahy v odůvodnění rozhodnutí nezpřístupnil.
Sluší se pak připomenout, že i v tomto směru je soudu dána jistá míra diskrece, zda k aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. přistoupí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo jeho usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). I za splnění podmínek stanovených v hypotéze normy obsažené v §142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2942/12). Mezi okolnosti, jež mohou opodstatňovat rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle §142 odst. 2 o. s. ř. i za situace, v níž se stanovení výše nároku odvíjelo od znaleckého posouzení, lze podle odkazované judikatury dovolacího soudu řadit kupř. i zcela excesivní nadhodnocení žalovaného plnění (k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016).
Ačkoli však rozhodnutí o nákladech řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. (k jehož použití lze přikročit, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal, respektive nemohl znát, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015) není obligatorní, musí být v procesní situaci, v níž jsou předpoklady předjímané citovanou normou zjevně dány, jeho nevyužití soudem náležitě odůvodněno (neopodstatněné upozaďování předmětného pravidla je setrvale vytýkáno zejména v judikatuře Ústavního soudu, viz jeho nálezy ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 157/13, či ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
Dovolatelce lze tudíž přisvědčit i v tom, že shora vytýkané deficity odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (v němž odvolací soud nejenže nezpřístupnil své úvahy o aplikovatelnosti ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., ale ani neuvedl, podle jakého ustanovení procesního předpisu o náhradě nákladů řízení rozhodl, resp. jak určil míru úspěchu účastníků ve věci či jejich procesního zavinění na zastavení řízení) činí napadené rozhodnutí o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně, potažmo o náhradě nákladů odvolacího řízení obtížně přezkoumatelným a i proto jako správné neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích pod body IV a V správné není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek v dovoláním takto dotčeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu