ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1413.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 1413/2017-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce S. P. , IČ XY, s místem podnikání XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Korunní 2569/108, proti žalované M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966, o zaplacení částky 143.945,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 165/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. 21 Co 478/2016-528, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. 21 Co 478/2016-528, se v části výroku I., jíž potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 21 Co 478/2016-528, jímž ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 6. 2016, č. j. 11 C 165/2013-474 (kterým žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 93.671,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 8. 1. 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 197.534,50 Kč k rukám jeho zástupce a dále povinnost „zaplatit České republice – do pokladny nebo na bankovní účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi státem hrazené znalečné za znalecké posudky podané Ing. Janem Hájkem a za účast znalce u jednání dne 28. 5. 2014 a dne 16. 5. 2016 v celkové výši 26.379,- Kč“ a taktéž státem hrazené svědečné v celkové výši 927,80 Kč) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12.487,20 Kč k rukám jeho zástupce (v zamítavém výroku II. ohledně částky 50.273,40 Kč s příslušenstvím nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci, neboť nebyl napaden odvoláním).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že písemná smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky dne 21. 5. 2012, jíž se žalobce jako zhotovitel - podnikatel zavázal pro žalovanou jako objednatelku „provést na základě projektové dokumentace nebo po dohodě fasádu RD hydroizolace balkónů pokládku dlažby pokládku zámkové dlažby“ s tím, že „cena za provedené dílo je stanovena na podkladě rozpočtu předloženého zhotovovatelem částkou 260.040,- Kč vč. DPH“, a žalovaná se zavázala na cenu díla poskytnout zálohu ve výši 100.000,- Kč a její zbývající část doplatit na základě faktury po předání díla, přičemž téhož dne účastníci podepsali tzv. krycí list (v němž jsou v Kč uvedeny základní rozpočtové náklady, doplňkové náklady a náklady na umístění stavby v celkové výši 260.039,68 Kč), je z důvodu neurčitosti jejího předmětu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), neboť ani na základě dalších provedených důkazů a za pomoci výkladového pravidla zakotveného v §35 odst. 2 obč. zák. se nepodařilo zjistit, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Vzhledem k tomu, že podle této smlouvy, kterou soudy posoudily jako smlouvu spotřebitelskou podle §631 a §652 obč. zák., oba účastníci plnili - žalobce provedl v době od 13. 7. 2012 do 19. 10. 2012 pro žalovanou stavební a další práce na rodinném domě, garáži a na pozemku specifikované ve znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, a z oboru stavebnictví, specializace stavby obytné a průmyslové, Ing. Jiřího Hájka, a žalovaná zaplatila žalobci dne 27. 7. 2012 částku 100.000,- Kč a dne 22. 10. 2012 částku 120.000,- Kč - odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení dle §457 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004). Soudu prvního stupně přisvědčil i ohledně určení a výpočtu výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované, pakliže vycházel z dalšího znaleckého posudku téhož soudem ustanoveného znalce Ing. Hájka (a z jeho výpovědi před soudem), který zhodnocení nemovitostí žalované ocenil částkou 320.000,- Kč s tím, že „toto zhodnocení je možné ztotožnit s obvyklou cenou stavebních prací (provedených žalobcem účelně vzhledem ke stavu nemovitostí a jejich využití a v odpovídající kvalitě, a pokud nikoliv, byla stanovena přiměřená sleva)“; součet cen žalobcem provedených prací je tak dle znalce v daném případě „roven zhodnocení nemovitostí žalované, tedy rozdílem mezi hodnotou nemovitostí před zahájením prací žalobce a po jejich provedení“ (částku 320.000,- Kč pak soud prvního stupně snížil podle §136 o. s. ř. o částku 7.128,42 Kč a navýšil o částku 800,- Kč z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí), takže celková výše náhrady činí částku 313.671,60 Kč, přičemž po odečtení částky 220.000,- Kč žalovanou zaplacené, je tak žalobcem uplatněný nárok důvodný co do částky 93.671,60 Kč s příslušenstvím. Námitku žalované, že soud prvního stupně nesprávně přihlížel k dalším skutkovým tvrzením žalobce, ačkoliv dne 26. 7. 2013 došlo ke koncentraci řízení, odvolací soud odmítl, když z obsahu spisu vyplývá, že při jednání dne 30. 8. 2013 byl žalobce soudem podle §118a o. s. ř. poučen o tom, že „musí prokázat, že dílo bylo řádně zhotoveno“, a že „k dalšímu poučení žalobce, opět podle §118a odst. 1 o. s. ř. došlo při ústním jednání dne 28. 5. 2014“. Při dalším jednání dne 24. 10. 2014 bylo soudem prvního stupně dáno účastníkům poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. o změně právní kvalifikace, tedy, že žalobcem uplatněný nárok bude hodnocen jako bezdůvodné obohacení. Všechny důkazy, které žalobce navrhl a které byly provedeny, tak podle odvolacího soudu byly navrženy ve lhůtě vyplývající z dalšího poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř., kterého se žalobci dostalo při uvedeném ústním jednání, a k porušení procesních ani ústavních práv účastníků řízení tedy nedošlo. K námitkám žalované směřujícím proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky se odvolací soud nevyjádřil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje především z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení těchto otázek:
1) „Lze při určení výše nákladů řízení dle §142 odst. 3 o. s. ř. vycházet z žalované částky?“. K této otázce dovolatelka namítá, že „základem pro určení výše náhrady řízení při aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž základem pro ohodnocení tohoto nároku je až částka přisouzená, a z ní se též určuje odměna advokáta“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015). Z tohoto důvodu měla být „žalovanému“ přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně ve výši mimosmluvní odměny advokáta s tím, že jeden úkon právní služby činí částku 4.860,- Kč; mimo to byla nesprávně stanovena i náhrada za cestovné a chybný je i počet přiznaných úkonů - účelně vynaložených nákladů. Přestože tyto námitky žalovaná uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi nezabýval.
2) „Je předmět smlouvy o dílo, jejíž nedílnou součástí je podrobný položkový rozpočet, neurčitý?“ K tomu dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, v němž se uvádí, že pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že si účastníci ve smlouvě sjednali jako předmět rekonstrukci domu dle rozpočtu, který byl přílohou smlouvy a tvořil její nedílnou součást…nelze dovodit, že předmět smlouvy nebyl sjednán určitě. Namítá, že základní rozpočtové náklady ze stavebního rozpočtu ve výši 214.104,98 Kč „jsou převedeny na krycí list rozpočtu a k nim je připočtena mimostaveništní doprava v částce 14 000,- Kč a nakonec připočítáno DPH ve výši 31 934,70 Kč“. Celková cena činí 260.039,68 Kč (po zaokrouhlení 260.040,- Kč). Navíc se jedná o smlouvu spotřebitelskou, jejíž návrh předložil žalobce, a „proto mělo být postupováno dle §55 odst. 3 obč. zák., přičemž nelze pominout, že soud posoudil smlouvu jako neplatnou až 15 měsíců po koncentraci řízení“.
3) „Lze za zhodnocení nemovitosti - bezdůvodné obohacení považovat součet cen zhotovitelem provedených prací?“ K této otázce dovolatelka namítá, že „rozsah bezdůvodného obohacení není v případě úpravy věci vymezen náklady, které vynaložil ten, kdo úpravu věci provedl - žalobce, nýbrž částkou, o kterou se nemovitost zhodnotila a kterou nabyl bezdůvodně obohacený - žalovaný“ (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, a ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013). Otázku rozsahu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tudíž odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, když za majetkový prospěch žalované získaný plněním přijatým bez právního důvodu považoval hodnotu nákladů vynaložených žalobcem na zhotovení díla, a nikoli částku, o kterou se nemovitost žalovaného přijetím tohoto plnění zhodnotila. V daných souvislostech dovolatelka dále uvedla, že nesouhlasila se soudem prvního stupně stanoveným způsobem určení výše bezdůvodného obohacení, pakliže „součet cen žalobcem provedených prací vzal…za roven zhodnocení nemovitosti“; navrhla proto „vypracování“ revizního znaleckého posudku, tomuto jejímu návrhu však soud nevyhověl a odvolací soud jej „zcela ignoroval“, čímž se „dopustil procesní vady a porušení práva na spravedlivý proces“.
4) „Může soud bezdůvodné obohacení u investice do cizí nemovitosti (objednatel je spotřebitelem) zatížit daní z přidané hodnoty?“ Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že výši bezdůvodného obohacení je třeba stanovit včetně DPH, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4189/2014; „pokud by toto rozhodnutí na danou věc nedopadalo, pak tuto otázku dovolací soud dosud neřešil“.
5) Dále má dovolatelka za to, že došlo k „porušení režimu zákonné koncentrace řízení“ a že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil „od ustálené praxe dovolacího soudu, který judikoval, že ani v režimu zákonné koncentrace podle §118b odst. 1 není soud zcela zbaven práva provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo a vyplývají-li tyto důkazy z obsahu spisu. Zákonná koncentrace řízení však omezuje soud potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4209/2009). V tomto ohledu namítá, že k porušení režimu zákonné koncentrace řízení došlo v dané věci při jednání soudu dne 28. 5. 2014 , kdy účastníci byli poučeni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a prokázat, jaké další práce prováděl žalobce pro žalovanou nad rámec prací sjednaných ve smlouvě o dílo ze dne 21. 5. 2012, ačkoliv již při prvním jednání soudu dne 15. 7. 2013 byli poučeni ve smyslu §118b o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobce po celou dobu řízení setrvával na svých tvrzeních a důkazních návrzích a že pouze využil svého práva vyjádřit se k probíhajícímu dokazování. V tomto ohledu poukazuje na to, že žalobce od počátku řízení tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva o dílo a že pro žalovanou zhotovil vícepráce (jejich objednání ale nedoložil, i když byl soudem poučen o možném neúspěchu ve věci dle §635 odst. 1 obč. zák., podle kterého platí, že byla-li cena dohodnuta podle rozpočtu, nesmí být bez souhlasu objednatele zvýšena). Dovolatelka dále zrekapitulovala průběh jednotlivých jednání před soudem prvního stupně, z čehož je podle ní zřejmé, že „soud po dobu celého řízení 3x změnil svůj právní názor“. Rozhodnutí soudů obou stupňů dovolatelka považuje za nepřezkoumatelná, neboť „z nich není patrné, které důkazy vzešly až po účinnosti zákonné koncentrace řízení a chybí potřebné vysvětlení“.
Žalovaná taktéž dovozuje přípustnost dovolání z toho, že dovolací soud dosud neřešil tyto otázky:
A) „Může soud 15 měsíců po nastolené zákonné koncentraci řízení předběžně posoudit písemně uzavřenou smlouvu o dílo jako neplatnou a následně překvalifikovat nárok žalobce na bezdůvodné obohacení a za účelem zjištění jeho rozsahu provádět obsáhlé dokazování - znalecké posudky a opětovné výslechy svědků?“
B) „Může soud do bezdůvodného obohacení u investice do cizí nemovitosti zahrnout následující výkony, které prokazatelně nezvyšují majetkový prospěch: dopravu pracovníků, přesun hmot, montáž a demontáž lešení, zakrývání oken, úklid staveniště, demontáž a zpětnou montáž okapových svodů, práce, které byly provedeny z důvodu náhrady způsobené škody?“
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, přičemž jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K otázce ad 2): Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, podle něhož stanovení předmětu díla nabídkou a ceny díla rozpočtem nezpůsobuje bez dalšího neplatnost smlouvy o dílo, pak napadá právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) totiž neposoudil smlouvu o dílo ze dne 21. 5. 2012 jako neplatnou z důvodu, že oba účastníci podepsali tzv. krycí list rozpočtu, ale proto, že ani z tohoto krycího listu, provedených listinných důkazů (viz stavební rozpočty ze dne 21. 5. 2012 a ze dne 10. 9. 2012, které nebyly žádným z účastníků podepsány, a žalovaná škrtla a přepsala řadu údajů v nich žalobcem uvedených), dalších důkazů a údajů účastníků nebylo možné ani za použití výkladového pravidla zakotveného v §35 odst. 2 obč. zák. objasnit, jaká byla skutečná vůle účastníků při uzavření smlouvy o dílo, a co tedy bylo jejím předmětem (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5606/2016). Rozhodnutí odvolacího soudu, který v tomto ohledu zcela převzal právní závěr soudu prvního stupně, je naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež dovodila, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1999, pod číslem 30, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2068/2016). Na uvedeném nemění nic ani okolnost, že smlouva o dílo ze dne 21. 5. 2012 byla uzavřena mezi žalobcem jako podnikatelem a žalovanou jako spotřebitelkou.
K otázkám ad 3), ad 4) a ad B): Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani při řešení způsobu vypořádání účastníků neplatné smlouvy o dílo ze dne 21. 5. 2012.
Způsob vydání bezdůvodného obohacení, je-li smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, neplatná (nebo byla-li zrušena), upravuje §457 obč. zák. Právo jedné strany na vydání poskytnutého plnění je podle tohoto ustanovení podmíněno její povinností vrátit druhé straně to, co podle smlouvy od ní přijala [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4552/2015, v němž zaujal právní názor, že každá ze stran neplatné smlouvy o dílo je především povinna vrátit (vydat) druhé straně vše, co podle smlouvy dostala, a není-li vrácení možné, musí namísto toho poskytnout peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.)].Vrácení všeho, co bylo nabyto podle neplatné (nebo zrušené) smlouvy, představuje naturální restituci, tj. navrácení v předešlý stav. Peněžitá náhrada - ekonomická protihodnota toho, co nelze vydat - musí být poskytnuta, jestliže naturální restituce není možná; pro stanovení relutární náhrady je rozhodující okamžik, kdy smluvní strana bezdůvodně nabyla (získala) majetkový prospěch (srov. Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. obč. zák., uveřejněnou pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byla-li obě plnění, která si účastníci zrušené smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), lze podle §457 obč. zák. přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srov. Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Peněžitá náhrada za plnění, které není dobře možné vydat (spočívalo ve výkonech), musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění). Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění, tj. „vadnost“, pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a v něm citovaná rozhodnutí, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5674/2017).
Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že žalobce má povinnost vrátit žalované jí dosud zaplacenou částku 220.000,- Kč a žalovaná je povinna zaplatit žalobci peněžitou náhradu, tedy ekonomickou hodnotu toho, co spočívalo ve výkonech a v dodaném materiálu, a to s přihlédnutím ke zjištěným vadám v právním smyslu (k nezbytným nákladům na jejich odstranění). Protože žalovaná nemůže již plnění poskytnuté jí žalobcem na základě neplatné smlouvy o dílo vrátit a protože jím poskytnuté plnění do nemovitostí žalované je - s ohledem na závěry znaleckého posudku (a soudem prvního stupně provedené částečné zvýšení a částečné snížení) - vyšší než jí zaplacená částka, je žalovaná povinna v tomto rozsahu žalobci namísto toho poskytnout peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.).
Právní závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, a ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013, na danou věc nedopadají, neboť v nich šlo o řešení případů, kdy bylo plněno bez uzavřené smlouvy o dílo, a nikoliv na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto žádná z otázek dovolatelkou formulovaných nezakládá, a to ani otázka ad 4), kterou jednak odvolací soud neřešil, a jednak se v daném případě nejedná „o investice do cizí nemovitosti“, nýbrž o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že smlouva o dílo, podle níž si její strany vzájemně plnily, je absolutně neplatná (§457 a §458 odst. 1 obč. zák.).
K otázce ad 5): Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dále v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda pozdější (opětovné) poučení účastníka soudem prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř. může prolomit zákonnou koncentraci řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř., odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, podle nějž je porušení pravidel zákonné koncentrace řízení ve prospěch některého z účastníků nesprávným postupem.
Z obsahu spisu vyplývá, že při prvním jednání u soudu prvního stupně konaném dne 15. 7. 2013 byli účastníci poučeni podle §118b o. s. ř. a kromě toho byl žalobce poučen dle §118a o. s. ř. o tom, že „musí prokázat, že byla smlouva ze dne 21. 5. 2012 smlouvou ze dne 20. 7. 2012 změněna a to takovým způsobem, který opravňoval žalobce nově vyúčtovat cenu víceprací a změnit cenu stanovenou v původní smlouvě o dílo“; při jednání dne 30. 8. 2013 byl žalobce soudem poučen podle §118a o. s. ř. o tom, že „musí prokázat, že dílo bylo řádně zhotoveno“; při jednání dne 28. 5. 2014 byl žalobce poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že „je třeba doplnit tvrzení a prokázat, jaké další práce prováděl pro žalovanou nad rámec prací sjednaných ve smlouvě o dílo ze dne 21. 5. 2012, tj. vedle fasády rodinného domu, hydroizolace balkónů, pokládky dlažby a pokládky zámkové dlažby, s tím, že tyto další práce, které měl pro žalovanou vykonat, je třeba specifikovat tak, aby bylo zřejmé, jaké činnosti byly žalobcem vykonány, kde (např. na jakém objektu, budově, pozemku) a v jakém rozsahu, přičemž pro doplnění tvrzení není dostačující odkaz žalobce na položky stavebního rozpočtu ani jejich opsání, že žalobce zároveň doplní tvrzení, zda byla mezi účastníky sjednána dohoda ohledně ceny takto provedených dalších prací, případně v jaké výši a tato svá tvrzení prokáže“. Žalobce byl současně vždy dále poučen o následcích nesplnění těchto výzev. Při dalším jednání konaném u soudu prvního stupně dne 24. 10. 2014 bylo účastníkům dáno (mimo jiné) poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. o změně právní kvalifikace, tedy, že žalobcem uplatněný nárok bude hodnocen jako bezdůvodné obohacení“.
Smyslem §118a o. s. ř. je postup soudu prvního stupně, aby účastníku řízení nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4534/2011). Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je přitom směřována i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem, přičemž povinnost poskytnout potřebná poučení je splněna i tehdy, jsou-li ze strany soudu poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil plnou moc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002).
V době, kdy soud prvního stupně přistoupil k druhému a třetímu poučení žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., již platil §118b o. s. ř., ve znění novely provedené s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb. (srov. jeho přechodná ustanovení v čl. II bod 1), podle jehož třetí věty v prvním odstavci smí soud přihlédnout (mimo jiné) i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3472/2014).
Z uvedeného plyne, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné ani k řešení otázky ad 5), kterou žalovaná označila jako „porušení režimu zákonné koncentrace“.
K otázce ad A): K námitce změněné právní kvalifikace uplatněného nároku lze poukázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že žalobce není povinen uvádět v žalobě ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4128/2015). Z §118a odst. 2 o. s. ř. pak vyplývá, že soud je povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže je toho pro odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného nároku zapotřebí. Vady řízení, v této souvislosti namítané žalovanou, nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dovolací soud se proto nemohl zabývat ani námitkou žalované, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na vyžádání revizního znaleckého posudku (viz shora - §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
K otázce ad 1): V usnesení ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, uveřejněném pod č. 121/ 2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, podle kterého základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená.
Soud prvního stupně, který o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl (výrokem III.) podle §142 odst. 3 o. s. ř., a „přiznal žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu“ s odůvodněním, že „výše bezdůvodného obohacení byla v tomto případě závislá na znaleckém posudku, kdy celkově žalobcem požadovaná částka (363.945,- Kč, z důvodu částečné úhrady žalovanou žalováno zbývajících 143.945,- Kč) nebyla nepřiměřeně vysoká ve vztahu k částce přiznané (313.671,60 Kč, v tomto řízení uloženo k zaplacení 93.671,60 Kč)“, při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel z žalované částky ve výši 143.945,- Kč.
Pakliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku částí výroku I. napadeného rozsudku potvrdil, rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; dovolání je proto v tomto rozsahu podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky procesního práva (aplikace §142 odst. 3 o. s. ř.) a je i opodstatněné (naplňující dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.). Současně je rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku nepřezkoumatelné, neboť jej nikterak neodůvodnil, ačkoliv bylo napadeno odvoláním žalované, a s jejími námitkami se nevypořádal; k této vadě řízení, která mohla mít (a v dané věci měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédl dle §242 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž ve výrocích IV. a V. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovolatelka žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se pojila s obligatorními náležitostmi dovolání - nevznesla.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 věty první, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř., v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným; v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto znovu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, jakož i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu