ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2099.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2099/2017-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. A. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o bezúplatném převodu náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 9 C 178/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2017, č. j. 56 Co 222/2016-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. dubna 2016, č. j. 9 C 178/2015-401, tak, že žalovaná je povinna uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu (v rozhodnutí označených) pozemků v katastrálních územích Ž. R., V.-T. a H. K., jako pozemků náhradních k uspokojení určeného restitučního nároku žalobce, Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (srov. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (kdy nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolatelkou vymezeným právním otázkám, pro jejichž řešení považuje dovolání za přípustné (proto, že odvolací soud – dle jejího názoru – se napadených rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe) sluší se uvést následující.
Na řešení otázky procesního práva „týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a o. s. ř.“ (tedy otázky o vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu, resp. závaznosti rozsudku) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (na jejich řešení nezávisí) a již proto nejde o otázku, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání, nehledě na neurčité vymezení takto žalovanou pokládané otázky.
Otázku hmotného práva, zda se žalobce – se zřetelem na soudem přijatý závěr o liknavosti žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku žalobce na poskytnutí jiného vhodného pozemku (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“) – může domáhat uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované, pak odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit; k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4657/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, nebo nález ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jež je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015), jejichž kritikou v zásadě nelze založit přípustnost dovolání (nejde již o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotná hodnotící úvaha odvolacího soudu, jež jej vedla k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) nese i v tomto případě znaky liknavosti, zohledňuje zjištěné relevantní okolnosti a nejde o úvahu nepřiměřenou, měl-li zde odvolací soud na zřeteli nejenom dobu, po kterou žalobcem uplatňovaný nárok, navzdory jeho aktivnímu přístupu, nebyl zákonem zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejné nabídky pozemků, uspokojen a přihlížel-li i k omezeným parametrům nabídky pozemků či upřednostňování převodu pozemků na jiné osoby; ze skutkových zjištění, jež o této otázce učinil již soud prvního stupně (a jež nezpochybnil ani soud odvolací), lze také poukázat na sporné ocenění pozemků předchůdcem žalované, o které byl mezi účastníky veden soudní spor a jež bezpochyby taktéž ztěžovalo a oddalovalo uspokojení nároku žalobce cestou veřejné nabídky pozemků.
I proto rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, v němž dovolací soud cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.
Odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil ani od závěrů ustálené rozhodovací praxe při zvažování hlediska, jsou-li nárokované pozemky „vhodnými“ k uspokojení restitučního nároku (kdy je třeba zvažovat, zdali by pozemky byly jinak do veřejné nabídky zařaditelné, tedy v prvé řadě nebrání-li jejich převodu z vlastnictví státu některá ze zákonem stanovených překážek – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, nebo rozsudek ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, včetně další relevantní judikatury k dané otázce, shrnuté v důvodech těchto rozhodnutí). Okruh pozemků ve vlastnictví státu, jež nelze převádět ani podle zákona o půdě, je vymezen především ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (dříve §2 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb.), jak Nejvyšší soud připomněl nejenom v již shora odkazovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5368/2015; mezi pozemky vyloučené z převodu tímto ustanovením (pod písm. a/ až g/) však žalobcem požadované pozemky nepatří (dle zjištění odvolacího soudu se předmětné zemědělské pozemky nenacházejí ani v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích či v prvních a druhých zónách národních parků, a tedy i z tohoto pohledu žalovanou konstruovaná výluka převodu dle §6 odst. 1 písm. f/ dána není).
V tomto směru závěry odvolacího soudu nekolidují ani se soudem prvního stupně, potažmo dovolatelkou odkazovaným rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, jenž byl vydán před změnou judikatury umožňující oprávněné osobě požadovat jako náhradní i jiný vhodný pozemek nezahrnutý do veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR a kdy oprávněná osoba v tehdy posuzované věci žádala poskytnutí pozemku v chráněném ložiskovém území (§17 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon).
Jiné okolnosti, pro něž by bylo lze na předmětné pozemky pohlížet jako na „nevhodné“, jež nelze použít k uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, v řízení žádným z účastníků, tedy ani žalovanou tvrzeny nebyly (a nelze tedy ani nyní – tím méně nad rámec vymezeného dovolacího důvodů – zabývat se tím, zdali převod předmětných pozemků nebyl snad vyloučen i z jiného důvodu (např. je-li zde k pozemku právo jiné osoby, jež bránilo by jeho převodu), když taková okolnost ani jinak nevyšla dříve v řízení najevo.
Jelikož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav (skutkový i právní) v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.), nemohl dovolací soud přihlížet ani ke změnám právní úpravy, jež případně nastaly po vydání napadeného rozhodnutí, tedy ani ke změně zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, provedené zákonem č. 123/2017 Sb., jež s účinností od 1. 6. 2017, mimo jiné, přinesla i rozšíření zákazu zcizení na všechny pozemky ve vlastnictví státu na území národních parků (srov. §23 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., v jeho novelizovaném znění, v jehož důsledku se pak ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 503/2012 Sb. stalo obsolentním). Tolik i nad rámec argumentace dovolatelky, jež ani z tohoto důvodu správnost napadeného rozhodnutí nezpochybňuje.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává jak proti výroku I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, tak i proti výroku pod bodem II o nákladech řízení), ve vztahu k tomuto výroku (jenž tedy „napadá“ patrně toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti tomto výroku rozhodnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním obsahově skromných vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo brání práva. Nejenom proto, že v podaných vyjádřeních k dovolání se žalobce soustředil především na otázku náležitostí dovolání a tuto jeho argumentaci dovolací soud v souzené věci, v níž má dovolání žalované kvalitativně poněkud jiné parametry než v jiných žalobcem odkazovaných věcech těchže účastníků, neshledal důvodnou.
Sluší se dodat, že shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu