ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2156.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2156/2017-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. S. , O., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, proti žalovaným 1) městu Brtnice , IČO: 002 85 668, se sídlem v Brtnici, nám. Svobody 379, zastoupenému JUDr. Jitkou Bartlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 18/5, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o uzavření dohody o vydání nemovitosti , vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 550/91, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, ze dne 24. ledna 2017, č. j. 54 Co 578/2015-532, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. března 2015, č. j. 4 C 550/91-464, ve výroku I o věci samé, jímž byla žalovaným uložena povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci – pozemku parc. č. v k.ú. B., ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný, Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné (podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
K tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu – k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání, v rovině ústavněprávní – pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; shodně srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušná pasáž dovolání (čl. II dovolání, v němž dovolatel toliko ocitoval kompletní znění textu ustanovení §237 o. s. ř.) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Není jím ani čl. III dovolání (nikoliv přiléhavě označený jako „dovolací důvod“), v němž dovolatel – při opětovné cituje části textu ustanovení §237 o. s. ř. a zaměňuje přípustnost dovolání za jeho důvodnost), uvádí tolik, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by zpřístupnil dovolacímu soudu svůj názor, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, postrádá jím koncipované dovolání jakékoliv upřesnění toho, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (dle jeho názoru) odchyluje.
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
K důvodu dovolání sluší se snad také připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu znovu srovnej důvody již shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [Nepřípadná je proto v této souvislosti i argumentace dovolatele, jíž kritizuje hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a z něj plynoucí skutková zjištění, předkládaje skutkovou verzi vlastní, z níž následně činí odlišné závěry právní.]
Bezcenné je pak i dovolatelem dovozované (akcentované) hledisko „zásadního právního významu“ rozhodnutí, jestliže přípustnost dovolání (ve smyslu §237 občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013) není budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům, kteří měli by na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz .).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu