ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2553.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2553/2018-410
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. Ch., S., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, proti žalovanému PROFI-CZ, spol. s r. o. , IČO 26347881, se sídlem v Železné Rudě, Klatovská 85, zastoupenému JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 87/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 54 Co 408/2017-382, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 54 Co 408/2017-382, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 16 C 87/2011-339, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 16 C 87/2011-349, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 300 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 12. 2008 žalobkyně za účelem úhrady nákladů spojených s vymáháním jejích pohledávek (ve výši 1 906 241 Kč a 675 454 Kč za dlužníkem Zemědělské družstvo Vracov - v likvidaci) zaplatila žalovanému 300 000 Kč. Bezprostředně poté (téhož dne) účastníci řízení uzavřeli písemně smlouvy o postoupení uvedených pohledávek žalobkyní žalovanému za úplatu ve výši 70 % z částek, které budou dlužníkem žalovanému postupníkovi uhrazeny. Smlouvy byly dojednány na stanovenou dobu, když mohly být vypovězeny po uplynutí jednoho roku od podpisu, přičemž následným smluvním dodatkem byly jejich účinky „prodlouženy do 31. 12. 2009“ s tím, že nadále budou účinné po dobu neurčitou s možností písemné výpovědi. Žalobkyně smlouvy písemně vypověděla dne 4. 1. 2010. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že právní důvod plnění poskytnutého žalobkyní žalovanému ve výši 300 000 Kč odpadl již okamžikem uzavření smluv o postoupení pohledávek (dne 1. 12. 2008), neboť jím se stal věřitelem dotčených pohledávek žalovaný, a žalobkyně tak ztratila oprávnění je vymáhat. Dovodil z toho, že se žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného dozvěděla již 1. 12. 2008, pročež od uvedeného data odvíjel i počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na jeho vydání, uzavíraje, že žalobkyní vznesený nárok byl ke dni zahájení příslušného řízení již promlčen. K námitce žalovaného proto žalobě o zaplacení uplatněné pohledávky z důvodu promlčení nevyhověl (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“).
Dovolatelka předestřela otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, a ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, dle kterých je pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Ohlásila, že odvolací soud uvedenou otázku nesprávně právně posoudil. Vytýkala, že závěr odvolacího soudu o existenci její vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení již ke dni 1. 12. 2008 je nelogický, neboť žalovaný uzavření smluv o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 2008 podmiňoval právě předáním finanční hotovosti 300.000 Kč jako zálohy na vymáhání pohledávek. Mínila, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až okamžikem podání písemné výpovědi smluv o postoupení pohledávek ze dne 4. 1. 2010, kdy teprve nabyla vědomost o tom, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. část pátou, hlavu II. - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §498 obč. zák. se na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí jako na zálohu.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je naopak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo.
Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 610/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011). Podle ustálené judikatury přitom platí, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění (viz §498 obč. zák., srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3259/2016, a ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011). Nutno podotknout, že není rozhodující, zda takovou platbu považovali za zálohu sami účastníci smlouvy, nýbrž zda tato platba měla - objektivně vzato - charakter zálohy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007).
Jsou-li tedy podmínky §498 obč. zák. splněny, tj. bylo-li při poskytnutí zálohy zjevné, že má souvislost s předmětem účastníky uvažované smlouvy, je poskytnutá záloha důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká), což platí (není-li o záloze ujednáno něco jiného nebo nedojde-li k jejímu jinému vypořádání) až do okamžiku, kdy smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením byla záloha složena, pozbude své účinnosti např. v důsledku odstoupení, výpovědi či uplynutí doby. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3259/2016). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tzn. kupř. den, kdy smluvce zjistí, že smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením zálohu poskytl, byla zrušena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000).
Jestliže tedy žalobkyně v souvislosti s uvažovaným uzavřením smluv o postoupení pohledávek, jejichž účelem byla realizace jejich vymožení žalovaným, a nikoliv trvalý přechod pohledávek na žalovaného (smlouvy byly uzavřeny na stanovenou dobu, úplata za postoupení závisela na úspěšnosti žalovaného při vymáhání pohledávek, strany předvídaly případné opětovné nabytí pohledávek žalobkyní), poskytla smluvní protistraně plnění ve výši 300 000 Kč, jež jí dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně mělo sloužit k úhradě nákladů spojených s vymáháním uvedených pohledávek, je na ně, jakožto na plnění mající souvislost s předmětem účastníky zamýšlených smluv, ve smyslu §498 obč. zák. a související judikatury nepochybně nutno hledět jako na zálohu. Bezdůvodným obohacením se tudíž složená záloha stala až v okamžiku, kdy byly předmětné smlouvy o postoupení pohledávek vypovězeny (4. 1. 2010). Teprve tímto okamžikem, jímž se žalobkyně dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo je získal, tak mohl počít běh dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání vzniklého bezdůvodné obohacení (§107 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok uplatnit u příslušného orgánu, počala běžet již dnem 1. 12. 2008 a že je tento nárok v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby již promlčen, tudíž zjevně neobstojí.
Poněvadž tak nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Podle ustanovení §243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu