ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2752.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2752/2018-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 306/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2018, č. j. 26 Co 396/2017-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Černického, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř. ) :
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III., kterým byl ve výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 9. 2016, č. j. 8 C 306/2016-225 [jímž nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu pozemku označenému parc. č. XY na geometrickém plánu zpracovaném Ing. Martinem Nedomou č. 223-156/2017, jež je nedílnou součástí rozsudku, a který vznikl oddělením od dosavadního pozemku parc. č. XY v obci a kat. území XY, jako náhradního za pozemky, jež nebylo možno žalobkyni, jakožto oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vydat], a jímž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.280,- Kč.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. „mají být vyřešeny odlišně“, resp. že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně se jedná o otázku důvodnosti, resp. přípustnosti žaloby oprávněných osob na převod konkrétních náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek, když odvolací soud nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby, o otázku liknavosti a svévole dovolatelky, o otázku ocenění restitučního nároku žalobkyně a o otázku převoditelnosti náhradních pozemků. V souvislosti s řešením otázky liknavosti a svévole povinné osoby při uspokojování restitučního nároku odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Dovolávala se rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2770/10 a sp. zn. III. ÚS 495/05. Při řešení otázky ocenění restitučního nároku poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 a sp. zn. 28 Cdo 2049/2012. Odkazovala rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/2010. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se dovolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (žádosti o přecenění restitučního nároku adresované dovolatelce, neúspěšné žádosti o převod zemědělského majetku ze dne 14. 7. 2015 a ze dne 30. 11. 2016) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v souladu s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem komplexní výstavby sídliště v XY, XY - XY) přiklonil k ocenění žalobkyni nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují.
Pokud pak jde o otázku převoditelnosti pozemku parc. č. XY v obci a kat. území XY, je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že jeho bezúplatnému převodu na žalobkyni nebrání žádná zákonná překážka uvedená v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, že k němu nebyl uplatněn církevní restituční nárok ani jiný restituční nárok podle zákona o půdě či jiného restitučního zákona, že není zastavěn, že je veden jako orná půda, tedy že je určen k zemědělskému využití ve smyslu preambule zákona o půdě, přičemž jeho cena činí 30.380,- Kč. Námitky dovolatelky vztahující se k §82 odst. 2 stavebního zákona [podle kterého rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků je možno vydat pouze na žádost podanou všemi vlastníky všech dotčených pozemků, které jsou předmětem rozhodnutí, nebo oprávněnou osobou za účelem uplatňování předkupního práva pro veřejně prospěšné stavby (§101)], z nichž dovozuje, že je nutné jednak vlastníka pozemku pozvat k počátku procesu vyhotovení geometrického plánu, tedy k ohledání pozemku za účelem vytyčení jeho oddělovaných částí (§89 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí), a dále nutnost schválení stavebním úřadem, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť je uplatnila až v dovolacím řízení, a na jejich řešení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť je odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Dovolání proti akcesorickému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu