ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2830.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2830/2017-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, identifikační číslo osoby: 60162694, s adresou pro doručování: Sekce právní, Odbor pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalované M. K. , Č., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, o určení vlastnictví a o vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 250/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 26 Co 363/2016-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 5 C 250/2015-114, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2016, č. j. 5 C 250/2015-126, určil, že žalobkyně je vlastníkem parcel o výměře 5 m 2 , o výměře 321 m 2 , o výměře 3.821 m 2 , o výměře 747 m 2 a č. o výměře 4.391 m 2 , které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K. H., na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Ch., okres Kutná Hora – dále „pozemky“ (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh žalované na určení, že žalovaná je vlastnicí týchž pozemků (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit České republice, do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře, soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl tak, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení zcela nepřiznává (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím odboru pro výstavbu Okresního národního výboru v Čáslavi ze dne 17. 4. 1959, č. j. výst./816/1958, byly otci žalované, panu M. V., vyvlastněny za náhradu části pozemků dle PK o výměře 3.900 m 2 , č. 1890 o výměře 5.465 m 2 (dle současného stavu v KN pozemky parc. o výměře 5 m 2 , parc. o výměře 3.821 m 2 , parc. o výměře 747 m 2 a parc. o výměře 4.391 m 2 ), o výměře 139 m 2 a o výměře 182 m 2 (dle současného stavu v KN pozemek parc. o výměře 321 m 2 ) a dále pozemky dle PK o výměře 5.867 m 2 a o výměře 4.288 m 2 . Po přechodu vlastnického práva na stát byl na vyvlastněných částech pozemků dle PK vybudován sklad pohonných hmot, jenž je součástí vojenského letiště Č., a na vyvlastněných částech pozemků dle PK přístupová komunikace k vojenským skladům. Žalovaná uplatnila dne 14. 12. 1992 u bývalého Okresního úřadu v Kutné Hoře, Okresního pozemkového úřadu, nárok na vydání pozemků označených dle PK. Rozhodnutím Okresního úřadu v Kutné Hoře, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 24. 3. 1995, č. j. PÚ 5015/92, byl restituční nárok žalované zamítnut s tím, že není naplněn restituční důvod ve smyslu §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), neboť pozemky i nadále slouží k účelům, pro něž byly vyvlastněny. K odvolání žalované Ministerstvo zemědělství – Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 7. 8. 1995, zn. 2419/95-3153, odvolání žalované zamítl a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Kutné Hoře potvrdil.
S ohledem na povahu žalovaných nároků se soud prvního stupně přednostně zabýval tím, zda mají účastníci řízení (u žalované s přihlédnutím k tomu, že uplatnila vzájemný návrh) na navrhovaných určeních naléhavý právní zájem. Dovodil, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům podle §80 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vyplývá z duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, a to jak ve prospěch žalobkyně, tak žalované, přičemž žalobkyně se dlouhodobě považovala za vlastníka, dříve správce, pozemků a realizovala na nich výstavbu části vojenského letiště. Naopak naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva na straně žalované soud prvního stupně neshledal, neboť ohledně pozemků v celé jejich výměře žalovaná v minulosti uplatnila restituční nárok podle zákona o půdě, o němž příslušné orgány pravomocně rozhodly tak, že tento nárok žalované nevznikl. Mimo absenci naléhavého právního zájmu žalované na vzájemném návrhu na určení vlastnického práva, soud prvního stupně neshledal návrh po právu ani z věcných důvodů. Dovodil, že v řízení bylo prokázáno řádné vyvlastnění pozemků, včetně vyplacení finanční náhrady provedené na základě vyvlastňovacího rozhodnutí Odboru pro výstavbu Okresního národního výboru Čáslav ze dne 17. 4. 1959, č. j. výst./816/1958, a to ve smyslu zákona č. 63/1935 Sb., o vyvlastnění k účelům obrany státu (dále „zákon č. 63/1935 Sb.“). Neztotožnil se přitom s argumentací žalované, že absence označení listiny jako „rozhodnutí“, popřípadě „vyvlastňovací výměr“, by měla za následek vadu aktu v tom smyslu, že by k řádnému vyvlastnění nemohlo dojít. Vyložil, že z obsahu listiny je zcela zřejmé, že jde o rozhodnutí, kterým bylo provedeno vyvlastnění ve prospěch státu. Jako nedůvodnou posoudil rovněž námitku žalované, že k platnému nabytí vlastnického práva k pozemkům státem nemohlo dojít, neboť přechod vlastnického práva nebyl zapsán v pozemkové knize. Soud prvního stupně v tomto směru poukázal na skutečnost, že v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění již právní úprava s uplatněním intabulačního principu nepočítala.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 26 Co 363/2016-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni nepřiznal právo náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci přijatým prvostupňovým soudem. I odvolací soud s odkazem na důvody obsáhle vysvětlené v přezkoumávaném rozsudku soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaná nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva uplatněné vzájemným návrhem. Dále dovodil, že současně přijaté věcné posouzení důvodnosti určovací žaloby vylučuje, aby stejné právo mohla k pozemkům uplatňovat i žalovaná. K tomu vyložil, že pozemky nemohla žalovaná nabýt děděním po svém otci, pokud ten již nebyl v době úmrtí jejich vlastníkem. Zdědit tak mohla pouze části pozemků, které po jejich oddělení od částí vyvlastněných ve prospěch státu zůstaly ve vlastnictví jejího otce, M. V. Aproboval tak závěr soudu prvního stupně o nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům jejich vyvlastněním. Za nedůvodné označil námitky žalované směřující vůči formálním nedostatkům vyvlastňovacího rozhodnutí, jakož i vůči tvrzenému nevyplacení finanční náhrady za toto vyvlastnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti potvrzujícímu výroku I., podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na několika otázkách, které doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny, a současně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že listina vystavená odborem pro výstavbu Okresního národního výboru Čáslav dne 17. 4. 1959, č. j. Výst. 816/1958, není vyvlastňovacím výměrem podle §3 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb. a ani jiným správním rozhodnutím, a tudíž na jejím základě nemohlo dojít k vyvlastnění pozemků a k přechodu vlastnického práva k nim na stát, jelikož se mezi pojmové náležitosti rozhodnutí řadí označení jeho formy. Nesouhlasí rovněž s přechodem vlastnického práva na stát již v okamžiku nabytí právní moci a vykonatelnosti vyvlastňovacího výměru, protože zákon č. 63/1935 Sb. nestanovil, že vlastnictví přechází přímo ze zákona nebo výrokem soudu či úřadu veřejné správy (§114 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 3. 1964); naopak k takovému přechodu bylo nezbytné vyplacení náhrady. Dále poukazuje, že k pozemkům neuplatnila restituční nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž se domáhala toliko zániku užívacích práv podle §22 zákona o půdě. Má za to, že její otec, po němž pozemky pravomocně zdědila, byl veden jako jejich výlučný vlastník. V této souvislosti upozorňuje na nedostatek pravomoci pozemkového úřadu k rozhodnutí o restitučním nároku, který nebyl uplatněn. Brojí též proti závěru, že by pouhou neověřenou fotokopií nepravomocného usnesení Lidového soudu v Čáslavi o úschově bylo prokázáno vyplacení náhrady za vyvlastnění, čímž bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, pročež odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 4. 6. 1998, III. ÚS 398/97, ze dne 30. 6. 2004, IV. ÚS 570/03, a ze dne 12. 1. 2009, II. ÚS 1975/08 (tyto nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Má tedy za to, že stát pozemky převzal bez právního důvodu a že za situace, kdy v průběhu lhůty k uplatnění restitučního nároku byla důvodně přesvědčena o svém vlastnickém právu, jí nelze odepřít právo na ochranu tohoto práva podle obecných předpisů. V neposlední řadě rozporuje závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení jejího vlastnického práva k pozemkům, neboť na odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí musí mít nepochybně naléhavý právní zájem každý, kdo je takovou duplicitou zápisu v katastru nemovitostí dotčen; v opačném případě by byla porušena rovnost před zákonem i rovnost účastníků řízení. V této souvislosti žalovaná poukazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu (podle jejího názoru prezentovanou závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, který je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a na rozhodovací praxi Ústavního soudu (podle dovolatelčina názoru představovanou závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 566/07, a ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09). V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 11. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl u části dovolacích námitek, jež mohl dovolací soud vzít s ohledem na níže uvedené v úvahu, uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není pro obsahově vymezenou otázku, zda má na určení vlastnického práva k pozemkům (uplatněného vzájemným návrhem) naléhavý právní zájem v případě, že uplatňuje právní prostředek ochrany vlastnického práva (určovací žalobu) podle obecného předpisu občanského práva ohledně věci, k níž mohla uplatnit (uplatnila) restituční nárok, přípustné. Právní otázka, zda má účastník řízení naléhavý právní zájem na žalobě na určení vlastnického práva, mohl-li se svého nároku domáhat, popřípadě se jej již domáhal, podle restitučních předpisů, již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od přijatého řešení v napadeném rozsudku nijak neodchýlil.
Nejvyšší soud se k položené právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (a následně též v dalších na něj navazujících rozhodnutích – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 361/2004, nebo ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, jenž cituje sama dovolatelka), a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle §80 o. s. ř., mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy [např. podle §6 odst. 1 písm. m), n) nebo p) zákona o půdě]. Nelze tedy dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Restituční předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02). Z povahy zákona o půdě jako zvláštního zákona vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu základní zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat lex generali). Výkladový závěr k samotnému §80 o. s. ř. byl podán rovněž ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, v němž bylo v právní větě pod bodem I. uvedeno, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“. Obdobně též v nálezu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, Ústavní soud uvedl, že pokud se osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů, nemůže tak činit prostřednictvím určovací žaloby.
V situacích, kdy stát fakticky převzal nemovitosti v rozhodném období (byť by po stránce formální nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, popřípadě nebyla s restitučním nárokem úspěšná, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).
Sluší se dále uvést, že řešení dovolatelkou vymezené právní otázky kolize ochrany vlastnické práva podle obecného předpisu občanského práva a předpisu sledujícího nápravu některých majetkových křivd se musí odvíjet od skutkových zjištění soudů nižšího stupně, jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, neboť jeho kognice se orientuje toliko na otázky právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016). Skutečnost, že v katastru nemovitostí byl po celou dobu, kdy běžela lhůta k uplatnění restitučních nároků, jako výlučný vlastník evidován právní předchůdce žalované, pak nemůže mít s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu žádný význam, pokud nemovitosti neužíval a ze způsobu, jakým s nimi nakládal stát (výstavba zařízení vojenského letiště), mu muselo být zřejmé, že jej stát za vlastníka nepovažuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2646/2014, nebo z rozhodovací praxe Ústavního soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 3193/07). Jako vlastník předmětných pozemků se po jejich vyvlastnění přitom podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení choval stát, který je drží a dosud využívá pro účely zajištění provozu vojenského letiště.
Dovolatelkou zmiňovaný odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, tudíž není přiléhavý, neboť v posuzovaných případech zůstala držba a možnost užívat věc, na něž by jinak měl být restituční nárok uplatněn, zachována původnímu vlastníku (jeho právnímu nástupci). Není proto v poměrech projednávané věci případný ani žalovanou vytýčený požadavek na shodné právní posouzení skutkově obdobných věcí, neboť dovolatelka pomíjí, že právě zachování držby a možnosti věc užívat (při evidovaném vlastnictví právního předchůdce oprávněných osob) případ posuzovaný dovolacím soudem pod sp. zn. 22 Cdo 1625/2010 a nyní projednávanou věc podstatně odlišují.
Taktéž dovolatelkou zmiňovaný závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, nelze v poměrech projednávané věci aplikovat. Kromě listin, z nichž zcela jednoznačně vyplývalo, že pozemky přecházejí vyvlastněním za náhradu na stát, bylo navíc po celou dobu zřejmé, že se stát k těmto pozemkům jako vlastník choval, vybudoval na nich vojenské zařízení a nijak dovolatelce, respektive jejímu právnímu předchůdci, nezavdal příčinu k tomu, aby se domnívali, že jejich vlastnické právo bylo zachováno. Nejedná se tak o totožnou a ani v podstatných rysech obdobnou skutkovou situaci, jíž se nález zabývá. Ústavní soud zde posuzoval případ, kdy k evidovanému vlastnictví stěžovatelů přistoupilo i chování orgánů státu, které se ke stěžovatelům jako vlastníkům chovaly.
Na zcela odlišnou skutkovou situaci, konkrétně na převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy, pak dopadá i v dovolání uváděný nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07. Dovolatelka není v projednávané věci (jako tomu bylo ve věci posuzované citovaným nálezem) dotčena změnou judikatury k výkladu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, která byla důvodem pro odepření možnosti stěžovatele domáhat se ochrany vlastnického práva určovací žalobou. Zjevně tudíž nejde o případ, jenž by se jakkoliv dotýkal poměrů dovolatelky.
Bez jakéhokoliv významu je rovněž argumentace žalované, že příslušným pozemkovým úřadem byla utvrzena v přesvědčení, že její právní předchůdce k pozemkům dle PK, vlastnické právo nepozbyl. Z jí poukazovaného sdělení Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Kutné Hoře ze dne 28. 1. 1993, sice vyplývá, že byla poučena o potřebě rozlišovat mezi restitučními nároky k pozemkům dle PK na straně jedné a zánikem některých užívacích práv k pozemkům dle PK na straně druhé, nicméně sama žalovaná v souladu se skutkovým závěrem učiněným v nalézacím řízení uplatnila u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok na vydání pozemků i ve vztahu k pozemkům, což bylo zjištěno z jejího podání ze dne 11. 12. 1992 (doručeného pozemkovému úřadu dne 14. 12. 1992). Rovněž v podaném odvolání ze dne 7. 4. 1995 směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 3. 1995, jímž byl zamítnut restituční nárok žalované na vydání pozemků dle PK výslovně uvádí, že „pozemky v k. ú. Ch. byly zřejmě vyvlastněny“. Z uvedeného je tudíž evidentní, že žalovaná neúspěšně uplatnila restituční nárok i k vyvlastněným částem pozemků, a na této skutečnosti nic nezměnilo ani sdělení pozemkového úřadu, jehož obsahu se žalovaná dovolává. Následně totiž brojí odvoláním proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byl zamítnut její restituční nárok i ohledně vydání obou uvedených pozemků. Nelze rovněž pustit ze zřetele, že judikatorně vytyčenou podmínku umožňující uplatnit ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů, tj. že účastník řízení byl samotným postupem státu utvrzen v přesvědčení, že vlastnické právo nepozbyl, a tudíž neuplatnil restituční nárok, zakládá žalovaná oproti odvolacímu soudu na odlišném skutkovém zjištění o rozsahu uplatněného restitučního nároku. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že „žalovaná uplatnila svůj nárok původně v restitučním řízení dle zákona o půdě na pozemky označené podle PK (a odvolací soud z tohoto skutkového závěru vyšel), pak dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení vázán a nemůže jej pro účely jiného právní posouzení věci, jehož se dovolatelka domáhá, přezkoumávat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Od 1. 1. 2013 nelze totiž v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Pro další žalovanou položené otázky (podle jejího mínění dosud neřešené) pak dovolání není přípustné proto, že závěr soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě činí nadbytečným zabývat se věcnými důvody určovací žaloby, přičemž otázky kladené dovolatelkou pod sub 1) až sub 5) na straně 2 jejího dovolání tyto věcné důvody vystihují (formální náležitosti rozhodnutí o vyvlastnění, pravomoc správního orgánu, který o vyvlastnění rozhodl, podmínky přechodu vlastnického práva podle zákona č. 63/1935 Sb., důkazní hodnota neověřené kopie listiny, pravomoc pozemkového úřadu k vydání rozhodnutí podle zákona o půdě ohledně věci, k níž neměl být uplatněn restituční nárok). Sluší se také připomenout, že v poměrech dovolacího řízení se uplatní judikatorně ukotvený závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
Ze všech shora vyložených důvodů plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu