ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2868.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2868/2018-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců 1) E. B., a 2) O. K. , R., oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 11/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018, č. j. 11 Co 391/2017-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 65 C 11/2016-47, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že E. A., zemřelá 29. 12. 1971, naposledy bytem v B., byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ½ na následujících movitých věcech: cca 0,75 m vysokých sochách z pálené hlíny v přírodní hnědé barvě bez polychromie v počtu sedmi kusů představujících svaté Víta, Václava, Zikmunda, Norberta, Ludmilu, Prokopa a Vojtěcha a na oltářním obrazu svatého Jana Nepomuckého ve zlaceném rámu s datací 1727 a označením iniciály I.A.M.V.L. donátora J. A. M. z L. (v. L.) – dále též „předmětné movité věci“ (výrok I.), a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné movité věci byly umístěny v kapli sv. Jana Nepomuckého ležící v areálu statku Čelina, přičemž nejpozději v roce 1972 byly převezeny Střediskem státní památkové péče a ochrany přírody pro Středočeský kraj k provedení restaurátorských prací a následně uloženy žalovaným na zámku v Mnichově Hradišti a v Kutné Hoře, kde je žalovaný ponechal i přes opakované žádosti k vydání ze strany žalobců. Areál statku Čelina přešel do vlastnictví státu postupně v letech 1950 a 1966 a v roce 1992 byl navrácen původním vlastníkům v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), na základě dohody uzavřené s povinnou osobou dne 23. 7. 1992, jež byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 21. 10. 1992, č. j. 796/91, R 86/92, přičemž ovšem předmětné movité věci vráceny nebyly. Jelikož žalobci o jejich vydání v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), nepožádali, soud prvního stupně zamítl žalobní návrh s tím, že žaloba podaná podle obecných právních předpisů nemůže nahrazovat postup vyžadovaný speciální restituční právní úpravou. V důsledku tohoto závěru pak platí, že žalobci nemají na podané určovací žalobě ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. Námitky žalobců, že E. A. nikdy nepozbyla vlastnictví k předmětným movitým věcem, považoval soud prvního stupně za liché, neboť v takovém případě by bylo možné žalovat na splnění povinnosti žalobou na vydání věci, a tudíž ani v tomto případě by nebyla pro absenci naléhavého právního zájmu na místě určovací žaloba.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 11 Co 391/2017-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o solidární povinnosti žalobců k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 900 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství podanou určovací žalobou, jelikož žalobcům, respektive jejich právním předchůdcům, nebránila žádná okolnost v uplatnění jejich nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. K námitce žalobců, že vydání předmětných movitých věcí se nemohli domáhat podle restitučních předpisů, odvolací soud vysvětlil, že v režimu zákona č. 229/1991 Sb. sice nárok na jejich vydání uplatnit nemohli, neboť náprava křivd podle citovaného právního předpisu se vztahuje na zemědělskou půdu využívanou k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdu a vodní plochy, nicméně žalobci se vydání předmětných movitých věcí mohli domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., když ustanovení §5 připouští vydání nejen nemovitých, ale i movitých věcí. Ohledně tohoto názoru odvolací soud odkázal za usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000, jež se k možnosti, aby určitá stavba byla vydána podle zákona č. 229/1991 Sb., a vydání jejího vnitřního vybavení podléhalo režimu zákona č. 87/1991 Sb., kladně vyjádřila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení Nejvyšším soudem dosud neřešené právní otázky, respektive by měla být daná otázka posouzena jinak, a to, „zda bylo možné v případě movitých věcí (uměleckých předmětů – obrazu a soch), které byly původně umístěny jako příslušenství v kapli přináležející k zemědělskému objektu a které byly zásahem státu z kaple v roce 1972 odděleny a odvezeny, žádat o jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., nebo nikoli.“ Jsou přesvědčeni, že restituční předpisy žádost o vydání předmětných movitých věcí neumožňovaly, a proto se svého nároku mohou domáhat pouze prostřednictvím určovací žaloby. Zákon č. 229/1991 Sb. se totiž týká výhradně nemovitých věcí, případně movitých věcí v podobě živého a mrtvého inventáře (viz §4 odst. 1 ve spojení s §6 a §20 zákona o půdě). Uplatnit přitom nelze ani postup podle zákona č. 87/1991 Sb., jelikož se nevztahuje na křivdy vzniklé v souvislosti s převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, k nimž patří i kaple a v ní umístěná předmětná umělecká díla. Dovolatelé nesouhlasí s aplikací závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000 (označené rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 234/98, na daný skutkový stav, neboť mezi strojním vybavením lihovaru a uměleckými předměty spočívá řada odlišností. Především upozorňují na trvalé, nenahraditelné a jedinečné sepětí obrazu a soch s kaplí. Pro výše uvedené mají za to, že je nezbytné v souladu s §1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vybavení kaple považovat za zemědělský majetek nepodléhající režimu zákona č. 87/1991 Sb. Dále připomínají, že základní zásadou restitučních předpisů je náprava majetkových křivd, tudíž výklad restitučních norem by neměl vést ke vzniku nových křivd vůči restituentům, potažmo vůči jejich dědicům. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, jenž dovolacímu soudu navrhl jeho zamítnutí, a současně požádal o uložení povinnosti žalobcům nahradit mu náklady dovolacího řízení. Na rozdíl od žalobců se domnívá, že kapli, natož obrazy a sochy, nelze považovat za zemědělskou půdu, ani za související obytnou či hospodářskou budovu. Pro navrácení předmětných movitých věcí je tedy rozhodný zákon č. 87/1991 Sb. Soudy nižších instancí na nyní projednávanou věc rovněž správně analogicky aplikovaly závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn, pokud jde o část dovolacích námitek, dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné. Pomine-li dovolací soud skutečnost, že z logiky věci je vyloučeno, aby vedle sebe mohly obstát žalobci uplatňované důvody přípustnosti dovolání spočívající v požadavku na vyřešení právní otázky rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené a v požadavku na odchylné posouzení téže právní otázky, která již byla dovolacím soudem řešena, pak přípustnosti dovolání nelze přisvědčit proto, že žalobci nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a není žádného důvodu tuto otázku posoudit jinak.
Žalobci nezanedbatelnou část své dovolací argumentace věnovali polemice s tím, zda umělecké předměty, které nepochybně nejsou mrtvým inventářem sloužícím zemědělské výrobě, jsou z hlediska právního posouzení příslušenstvím kaple, v níž byly vystaveny, nebo jestli se jedná o její součást. Žalobci sice v dovolání explicitně uvádějí, že předmětné movité věci byly sice umístěny jako „příslušenství v kapli“, ale současně argumentují tím (ve srovnání s movitými věci posuzovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000), že jde svou povahou o umělecké předměty, tedy věci nenahraditelné, a jejich odstraněním by došlo ke znehodnocení kaple ve smyslu stavebním, duchovním i uměleckém. Z §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ obč. zák.“), vyplývá, že věc může být považována za součást jiné věci, pokud k ní podle její povahy náleží a současně nemůže být oddělena (předpokladem je tedy spojení věcí), aniž by došlo ke znehodnocení věci. Zákon neuvádí hlediska, podle nichž by bylo možno určit, co k věci podle její povahy náleží. Záleží vždy na posouzení konkrétního případu a na úvaze soudu; tuto úvahu lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. To, že soubor uměleckých předmětů tvoří společně se sakrální stavbou jedinečný celek, ovšem neznamená, že by šlo nutně o součást(i) věci. Obdobné funkční vazby jako mezi věcí a její součástí vznikají mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. I faktické oddělení příslušenství může mít vliv na funkčnost, respektive hodnotu věci hlavní (např. vyklizení zařízení a nábytku z domu má vliv na jeho užívání k bydlení, ztráta klíče může mít za následek dočasnou nemožnost dům užívat, klíč je bez domu bezcenný). Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci. Příslušenství pak nepřechází bez dalšího na nabyvatele věci hlavní (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/200 3, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3614/2014).
V dané věci nalézací soudy hodnotily umělecké předměty nikoli jako součást kaple, nýbrž jako její příslušenství, tj. jako samostatné věci movité, jež jsou určeny k užívání spolu s věcí hlavní, čímž nikterak nevybočily z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jejíž závěry není na místě jakkoliv korigovat. Závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 234/98, na nějž citované usnesení odkazuje, lze totiž vztáhnout na nyní projednávanou problematiku. Náboženské sochy i obrazy, byť tvoří s určitou sakrální budovou originální celek, mohou být od této stavby odděleny a vstupovat do samostatných funkčních vazeb i s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence této církevní stavby. Oddělení uměleckých předmětů od kaple rovněž nevede k tomu, že by kaple již nemohla sloužit svému účelu, případně mu mohla soužit méně kvalitně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 10, roč. 2000, str. 466). Nejedná se tedy o součást věci, ale nanejvýš o příslušenství, respektive o věc složenou (universitas rerum cohaerentium, ve které si každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů), a tudíž lze konstatovat, že vydání uměleckých předmětů, které tvořily vybavení kaple, jež náleží k velkostatku, nicméně neslouží přímo zemědělské výrobě, podléhají nikoli režimu zákona č. 229/1991 Sb., ale zákona č. 87/1991 Sb. Sluší se k výkladu problematiky příslušenství a součásti věci připomenout, že žalobci akcentovaná nenahraditelnosti uměleckých předmětů (oproti strojnímu vybavení lihovaru) nijak nevystihuje jejich právní povahu ve smyslu oddělitelnosti od věci hlavní (i originál cenného obrazu trvale vystavený v umělecké galerii si jako samostatná věc zachovává možnost být předmětem právní dispozice).
Jestliže se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že za daného stavu věci jde fakticky o snahu obejít smysl a účel restitučního zákonodárství, pak takové závěry jsou podle dovolacího soudu namístě, neboť specifičnost daného případu vystihují a nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (jakož ani Ústavního soudu). Sluší se uvést, že starší rozhodovací praxe Ústavního soudu, připouštějící dříve nápravu minulých křivd i podle obecných předpisů, byla překonána praxí pozdější. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (označené stanovisko, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), byl vysloven názor, dle něhož vydáním restitučních předpisů zákonodárce v podstatě legalizoval vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a jen v případech, které restituční zákony výslovně uvádějí, je původní nabývací titul státu za splnění dalších zákony stanovených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Tím je současně vyloučena možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, byť
byto
jinak bývalo možné, neboť restituční zákonodárství je speciální úpravou k předpisům obecným. K uvedenému stanovisku se Ústavní soud posléze přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03 , ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07 , a ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 436/10 ).
Základ problematiky vztahu ochrany vlastnického práva podle tzv. restitučních a obecných právních předpisů dovolací soud vyložil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. V navazujícím usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, dovolací soud uvedl, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejenom v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale ani v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud se osoba prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhala, určovací žalobou se může domáhat ochrany vlastnického práva pouze tehdy, jestliže se v daném případě nejednalo o tzv. restituční titul, a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2228/2011 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3614/2014 , nebo ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5522/2015 ).
K poukazu dovolatelů na to, že je nutno přihlížet i k obecnému cíli restitucí – zmírnění majetkových křivd, jenž si žádá vykládat restituční normy tak, aby nedocházelo ke vzniku křivd nových, jež ovšem nebyl formulován jako námitka, jejímž obsahem by bylo řádné vymezení některého důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., je třeba uvést, že po listopadu 1989 řešil stát prostřednictvím svého zákonodárce otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. 2. 1948. Zákonodárce nezaujal stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Nelze proto mít za to, že účelem restitučního zákonodárství bylo odčinit všechny majetkové křivdy spáchané totalitním režimem (srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97 , usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 1/98 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 531/07 ), ježto je úplná náprava veškerých bezpráví nemožná, přičemž není žádného ústavně zaručeného práva na restituci majetku (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 311/98 ). Jelikož zákonodárcem stanovené podmínky a rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi stojícími zájmy, například na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných křivd pro společnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14 , bod 22), je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím (srovnej příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 , či nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13 , bod 36).
Vzhledem ke shora uvedenému je tedy patrné, že dovolateli vymezená právní otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť není žádného důvodu dovolacím soudem již řešenou otázku posoudit jinak, pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých Národnímu památkovému ústavu v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž Národní památkový ústav nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1 část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §243b část věty před středníkem o. s. ř.), neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu