ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2990.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2990/2018-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. Š. , nar. XY, a b) A. Š. , nar. XY, obou XY, zastoupených Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 2300/75, proti žalované JATKY TISMICE, s.r.o. , IČ 250 68 571, se sídlem v Tismicích 14, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, o 1.033.680 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 274/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2017, č. j. 23 Co 139/2017-499, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalované částku 15.439,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Davida Veselého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně mezitímním rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 9 C 274/2009-449, poté co opakovaně připustil rozšíření žaloby až na částku 767.680 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že základ žalobního nároku je dán (výrok I.) a že o jeho výši a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci jsou výlučnými vlastníky blíže specifikovaných pozemků, na nichž se nachází stavba (průmyslový objekt) ve vlastnictví žalované, a přístup k ní je možný jen přes pozemky žalobců, přičemž vztahy mezi dotčenými subjekty nejsou jakkoliv smluvně upraveny. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se v důsledku řečeného mělo žalované dostat, posoudil soud prvního stupně v intencích §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že žalovaná bez právního důvodu a bez jakékoliv úplaty ve formě nájemného či náhrady užívala pozemky ve vlastnictví žalobců, pročež jí vzniklo bezdůvodné obohacení. Odmítl námitku žalované ohledně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2000, kterou žalobci nabyli pozemky do svého vlastnictví, jelikož v řízení vedeném u tamního soudu pod sp. zn. 7 C 80/2010 ve věci stejných účastníků byla žaloba na určení neplatnosti zmíněné kupní smlouvy pravomocně zamítnuta, a to z důvodu, že žalovaná neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení pak okresní soud neshledal ani rozporným s dobrými mravy.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 9. 5. 2017, č. j. 23 Co 139/2017-499, připustil rozšíření žaloby o 266.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům i státu (výroky III. – IV.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu okresního, avšak neztotožnil se se závěrem, že se nelze zabývat neplatností kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2000, pakliže žaloba na určení její neplatnosti byla zamítnuta výhradně z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalované, aniž by soud hodnotil smlouvu samou a okolnosti jejího uzavření. Poukázal na skutečnost, že žalobce a) v době, kdy koupil předmětné pozemky se žalobkyní b) do společného jmění manželů od správce konkursní podstaty bývalého Družstva Tismice, byl jediným statutárním zástupcem žalované, za kterou uzavřel mimo jiné i smlouvy, jimiž nabyla do vlastnictví průmyslový objekt (halu a část pozemků v areálu). Zakoupením pozemku, na kterém stojí průmyslová hala a centrum výroby žalované (i k němu bezprostředně přiléhajících pozemků), a pozdější snahou získat z této situace profit žalobci vědomě jednali proti zájmům společnosti. Na žalovaný nárok je tak možno pohlížet jako na rozporný s dobrými mravy, navíc je odvozován od právního jednání, které je, jak z hlediska tehdy učinného, tak i v současnosti účinného občanského zákoníku, absolutně neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu (krom výroku I.) podali dovolání žalobci, již odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a zdůrazňují, že napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky, zda v jednání žalobců lze spatřovat rozpor s dobrými mravy. Nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2000, uzavřené dovolateli s D. J., správcem konkursní podstaty úpadce Družstva Tismice, dovozují z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, v němž dovolací soud dospěl k názoru, že jde-li o právní úkon dvoustranný, je právní úkon neplatný v případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran, nikoliv pouze jedné. Jednání, jež se má příčit dobrým mravům, přičítá odvolací soud pouze žalobcům, pročež uzavření kupní smlouvy v projednávané věci v rozporu s dobrými mravy být nemůže.
Dovolatelé jsou dále toho názoru, že zakoupili-li uvedené pozemky do společného jmění manželů v době, kdy byl žalobce a) statutárním zástupcem žalované a žalobkyně b) jejím zaměstnancem, nejednali v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaná pozemky nikdy nevlastnila a užívala je bez právního důvodu i v době, kdy bylo jejich vlastníkem Družstvo Tismice. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelé završili návrhem na jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců zpochybnila opodstatnění jejich argumentace a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z podaného dovolání však není možné usuzovat na jeho přípustnost ve smyslu citovaného ustanovení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) konsolidovala v názoru, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Provázanost úsudku soudu o (ne)souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy se skutkovými zjištěními v konkrétní věci v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, nicméně judikatura Nejvyššího soudu připouští v rámci něho prověřit, zda byly při aplikaci zmiňovaného korektivu dodrženy určité limity bránící jeho svévolnému použití. Judikatura lpí především na patřičně podloženém, jasném a přesvědčivém závěru o rozporu (či souladu) výkonu práva s dobrými mravy, jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností dané věci (k tomu viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014, dále pak též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06).
Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, v nichž k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, když hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014, a rozhodnutí v něm uvedená).
Za mimořádné skutečnosti umožňující uvedený postup lze považovat právě okolnosti nabytí pozemků žalobci od správce konkursní podstaty D. J., vykazující rysy zjevného spekulativního a nemravného jednání, znevýhodňujícího žalovanou. Navíc žalobci konali proti zájmům společnosti v době, kdy byl žalobce a) jediným členem statutárního orgánu žalované a žalobkyně b) její zaměstnankyní, přičemž nelze přehlédnout, že otázka aplikace §3 odst. 1 obč. zák. byla nastolena již v řízení před soudem prvého stupně a dovolatelé měli dostatečný prostor osvětlit řešení, které žalobce při koupi pozemků ve prospěch dovolatelů zvolil. Dovodil-li za předestřené situace krajský soud, že posuzovaný výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, pak soud dovolací neshledává zjevnou nepřiměřenost těchto jeho úvah, neboť pečlivě zvažoval zjištěné skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti požadavku žalobců.
Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu obstojí už s ohledem na závěr o rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, a řešení otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2000 by je nedokázalo zvrátit, nelze ani jejím prostřednictvím dovozovat přípustnost podaného dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 60/2015, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4335/2010). Nejvyšší soud tedy dovolání žalobců dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.460 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.439,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu