ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3087.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3087/2018-93
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalovanému Z. K. , zastoupenému Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, o zaplacení částky 92.745,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 404/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018, č. j. 62 Co 49/2018-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018, č. j. 62 Co 49/2018-65, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. srpna 2017, č. j. 9 C 404/2016-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 92.745,20 Kč s příslušenstvím. Žalobu založila, mimo jiného, na skutkových tvrzeních o tom, že žalovaný je otcem žalobkyně a pro žalobkyni založil u ČSOB a.s. vkladní knížku a na ni poukazoval pravidelně pro žalobkyni výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Dne 22. 2. 2010 žalovaný tuto vkladní knížku zrušil, naspořenou částku ve výši 92.745,20 Kč vybral a ponechal si ji pro svou potřebu. O výběru finančních prostředků se žalobkyně dozvěděla dotazem u označené banky dne 27. 2. 2014. Výběr prostředků hodnotí žalobkyně jako neoprávněný a v rozporu s pravidly běžné správy jmění nezletilého dítěte, přičemž k dispozici s účtem a naspořenou částkou neměl žalovaný souhlas opatrovnického soudu. Nárokuje vyplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení, jež žalovaný získal na její úkor.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 9 C 404/2016-35, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92.745,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky za dobu od 23. 2. 2010 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29.419,- Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Andrey Stachové, advokátky (výrok II.).
Soud prvního stupně vydal ve věci dne 26. 1. 2017 pod č. j. 9 C 404/2016-21 platební rozkaz, v němž byl žalovaný rovněž vyzván, aby se vyjádřil ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby v tomto vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svou obranu, a k vyjádření připojil též listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byl žalovaný poučen o následcích nesplnění této výzvy ve stanovené lhůtě bez vážného důvodu. Žalovaný v určené lhůtě podal prostřednictvím svého zástupce pouze neodůvodněný odpor, pročež v souladu s ustanovením §114b odst. 5 zákona č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nastala fikce uznání nároku, a tudíž bylo podle ustanovení §153a odst. 3 a 4 o. s. ř. ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 62 Co 49/2018-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6.195,- Kč k rukám
Mgr. Andrey Stachové, advokátky (výrok II.). Odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. I přes včasně podaný odpor proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně žalovaný nepředložil kvalifikované vyjádření k žalobě podle §114b odst. 2 o. s. ř. S připomenutím závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1305/2008, uzavřel, že námitka promlčení může být v intencích ustanovení §114b o. s. ř. relevantní obranou pouze tehdy, má-li určitý obsah, tj. je-li řádně odůvodněna. Pouze v takovém případě je účinně vznesena. Námitku promlčení považoval odvolací soud za neúčinně uplatněnou, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, přičemž odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, a ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 245/2006, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006 (citovaná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v nichž se dovolací soud zabýval otázkou příliš formalistického posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný nesouhlasí s posouzením otázky, zda byla námitka promlčení žalobou uplatňovaného práva vznesena řádně, neboť je přesvědčen, že ve vyjádření, doprovázejícím podání odporu proti platebnímu rozkazu, nemohl uvést žádnou skutečnost, která by nebyla zřejmá z obsahu spisu, a proto by bylo nadbytečné tyto skutečnosti opakovaně uvádět též v reakci na výzvu kvalifikovaně
se vyjádřit ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Připomíná, že se nalézací soudy dopustily přílišného formalismu v neprospěch žalovaného, neboť důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou, jak dokládají v dovolání blíže specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Domnívá se, že soud prvního stupně jej měl vyzvat k doplnění vyjádření, považoval-li je za nedostatečné. Má za to, že svým podáním zřetelně vyjádřil svůj nesouhlas s žalobou z důvodu promlčení nároku, jakož i zájem
na projednání a rozhodnutí věci. V této souvislosti připomíná i závěry z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž cituje (odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn.
II. ÚS 1298/17, jež jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Vzhledem k tomu, že vyjádření žalovaného na kvalifikovanou výzvu naplnilo zákonné požadavky ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř., a nebyly tedy splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila rozsudky soudů obou stupňů za správné. Rozsudek pro uznání byl vydán v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a rozsudek odvolacího soudu se při řešení otázky obsahu kvalifikované výzvy žalovaného ve smyslu §114b o. s. ř. nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 3. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení dovoláním vymezené otázky procesního práva (splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. z hlediska požadavků na kvalifikované vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 459/2004, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, na nějž v dovolání žalovaný odkazuje.
Podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je pevně ukotven závěr, že z hlediska možnosti soudu vydat rozsudek pro uznání je rozhodující obsah písemného vyjádření, které žalovaný na výzvu soudu podle §114b o. s. ř. podal, tedy zda toto podání splňuje požadavky zákona na vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svou obranu, s připojením listin, jichž se dovolává, a s označením důkazů. Smysl §114b o. s. ř., zejména jeho odstavce 5, spočívá v tom, že se má žalovaný kvalifikovaně bránit. Má uvést takové relevantní skutečnosti a takové důkazní návrhy, aby na nich mohl soud založit svůj procesní postup a strategii při nařízeném jednání. Jestliže z písemného projevu žalovaného nelze takovou součinnost dovodit, pak jde o zjevný nedostatek obrany ze strany žalovaného. Žalovaný se tedy ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže v základních obrysech vylíčí rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011).
Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, jenž byl publikován pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
V poměrech projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že k výzvě soudu prvního stupně obsažené v platebním rozkazu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 9 C 404/2016-23, se žalovaný vyjádřil v písemném podání ze dne 10. 3. 2017, v němž popřel důvodnost žalobou uplatněného nároku a namítl jeho promlčení ve tříleté objektivní lhůtě. Obsahové posouzení takového podání jako kvalifikovaného vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. zásadně záviselo na tom, zda žalovaným vznesená obrana je dostatečnou reakcí na skutková tvrzení žalobkyně o důvodnosti nároku co do základu, popřípadě i výše, do té míry, aby soudu umožnila stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Za takovou dostatečnou reakci lze shora označené podání žalovaného považovat.
V usnesení ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1305/2008, s jehož závěry odvolací soud poměřoval důvodnost odvolací argumentace žalovaného, Nejvyšší soud uvedl, že samotná námitka promlčení představuje procesní úkon, jehož obsah je hmotněprávní. Důvodně vznesená námitka promlčení znamená ztrátu nároku a existenci soudně nevynutitelného práva. Řádné vznesení námitky promlčení vyžaduje, aby měla určitý obsah, tedy aby byla náležitě zdůvodněna. Jinak nemůže soud dospět k závěru, zda promlčení nároku přichází v úvahu, či nikoli. Není-li námitka promlčení řádně odůvodněna, pak nepochybně nebyla účinně vznesena. Sluší se ovšem k uvedeným závěrům uvést, že dovolací soud v odkazované věci hodnotil dostatečné odůvodnění námitky promlčení v poněkud odlišných poměrech (žalovaný vznesl námitku promlčení nároku s tím, že nárok neuznává a dále uvedl, že bližší odůvodnění odporu, včetně dalšího vyjádření k tvrzením uvedeným v žalobě, podá ve stanovené lhůtě třiceti dnů, přičemž tuto lhůtu překročil o několik měsíců), což také v odůvodnění jednoznačně vyjádřil formulací, že „obsah odporu podaného žalovaným,
je zcela specifický“ a že „jde o zcela konkrétní znění procesního podání žalované strany, vyžadující konkrétní a nezaměnitelné právní závěry.“ Tyto závěry jsou pak do poměrů jiných věcí, nyní projednávanou věc nevyjímaje, nepřenositelné, neboť hodnocení, zda vyjádření žalovaného je ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. kvalifikované závisí nejen na samotném jeho obsahu, ale i na tom, jaká skutková tvrzení jsou uvedena v žalobě, k níž se má na základě výzvy soudu žalovaný vyjádřit.
Dovolateli lze dát za pravdu, že důvodnost námitky promlčení se zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou, jak vyplývá z dovolatelem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 245/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006. V okamžiku, kdy žalovaný dostojí povinnosti řádně námitku promlčení odůvodnit, může se jí soud zabývat ve vztahu k žalobním tvrzením, případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018). Žalovaný předložil soudu dne 10. 3. 2017 text procesního úkonu, v němž, kromě základního procesního stanoviska, že nárok neuznává zcela, dále uvedl, že „uplatňuje námitku promlčení, které nastalo ve tříleté objektivní lhůtě.“ Vzhledem k žalobnímu tvrzení, že vkladní knížku, na níž byla deponována žalobou uplatněná částka, žalovaný zrušil dne 22. 2. 2010 a celou částku převedl na svůj bankovní účet, je zcela zřejmé, že právě k tomuto tvrzení procesní obrana žalovaného představovaná námitkou promlčení práva (žalobou klasifikovaného jako právo na vydání bezdůvodného obohacení) v objektivní promlčecí lhůtě směřovala. Při vědomí toho, že žaloba byla podána dne 27. 12. 2016, byl soud prvního stupně zcela zřejmě seznámen s tím, že spornou je otázka včasného uplatnění nároku u soudu a zákonem dané možnosti uplatněné právo v soudním řízení přiznat. Z obsahu spisu se přitom i bez součinnosti žalovaného podává dostatek skutečností, na jejichž základě může soud prvního stupně předmětnou otázku posoudit, včetně žalobou avizovaného prosazení subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva u soudu, s čímž souvisí tvrzení (objektivně dané), že žalovaný se měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit v době, kdy byla ještě nezletilá.
Protože řešením otázky procesního práva, na němž je dovoláním napadený rozsudek založen, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími výše označenými, považuje dovolací soud za procesně nadbytečné poměřovat soulad řešení přijatého odvolacím soudem s rozhodovací praxí Ústavního soudu připomínanou žalovaným. Sluší se ovšem ve stručnosti uvést, že nepřiléhavý je dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, neboť v něm Ústavní soud posuzoval situaci, kdy nedostatečně odůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu (z hlediska požadavku kladeného na žalovaného ustanovením §114b odst. 1 o. s. ř.), měl být žalovaným ještě doplněn, což také žalovaný v textu odporu avizoval a také skutečně po nahlédnutí do spisu učinil. Na nyní posuzovanou věc nelze vztáhnout ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, neboť ve věci posuzované Ústavním soudem bylo předmětem hodnocení kvalifikované vyjádření žalované v řízení právně nezastoupené, která i v poměrech právního laika dostatečným způsobem vyjevila svou procesní obranu a prokázala snahu ji dále rozvíjet. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, rovněž na danou věc nedopadají, neboť v nyní projednávané věci – na rozdíl od případu posuzovaného Ústavním soudem - žalovaný byl advokátem zastoupen již v době podání vyjádření dne 10. 3. 2017 a nebylo nutné jej k provedení tohoto úkonu opětovně vyzývat poté, kdy si zvolil zástupce, a do skončení lhůty stanovené soudem k podání kvalifikovaného vyjádření zbývala ještě relativně dlouhá doba.
Ze shora uvedeného vyplývá, že, kromě závěru o přípustnosti dovolání žalovaného (pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž žalovaným uplatněn právem.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu