ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3090.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3090/2018-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku 383/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 102 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 145/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 16 Co 341/2017-116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 16 Co 341/2017-116, se zrušuje ve výroku pod bodem I v části, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. března 2017, č. j. 17 C 145/2015-70, tak, že se zamítá žaloba co do částky 51 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky za dobu od 1. 10. 2015 do zaplacení, jakož i ve výroku III o nákladech řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2017, č. j. 17 C 145/2015-70, výrokem pod bodem I, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 102 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 10. 2015 do zaplacení, zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení za dobu od 1. 12. 2013 do 30. 9. 2015 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků v k. ú. H., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“), na nichž se nachází místní komunikace první třídy, pás silniční vegetace a chodník, a že dopisem ze dne 14. 9. 2015 žalobce žalovaného vyzval k úhradě za užívání předmětných pozemků za období od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015 ve výši celkem 102 000 Kč, ve lhůtě do 29. 9. 2015. Žalobci – dle závěru soudu prvního stupně – náleží za užívání předmětných pozemků žalovaným peněžitá náhrada, jejíž výše musí odpovídat tzv. obvyklému nájemnému, které však nemůže přesáhnout regulací stanovenou maximální roční výši nájemného 120 Kč za m 2 . Výši peněžité náhrady soud posléze stanovil vlastní úvahou podle ustanovení §136 o. s. ř. právě v této výši, vycházeje z toho, že jde o pozemky, jež lze s ohledem na jejich umístění a dopravní dostupnost pronajmout ke komerčním účelům za nájemné vyšší než regulací stanovené maximální nájemné. Úroky z prodlení byly žalobci přiznány až ode dne 1. 10. 2015, neboť teprve dopisem ze dne 14. 9. 2015 byl žalovaný vyzván k plnění ve lhůtě do 29. 9. 2015.
Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 16 Co 341/2017-116, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil toliko co do poloviny přisouzeného peněžitého plnění, tj. co do částky 51 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 10. 2015 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu jej změnil tak, že se žaloba v této části zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek dále potvrdil i v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení za dobu od 1. 12. 2013
do 30. 9. 2015 (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci přísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení (podle §451 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, resp. podle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jde-li o nároky vzniklé po 31. 12. 2013), které žalovaný získal tím, že užíval pozemky v žalobcově vlastnictví bez právního důvodu. Přitom odvolací soud revidoval závěry o hodnotě bezdůvodného obohacení, kdy odkázal na vlastní rozhodovací praxi, podle níž je namístě přiznat náhradu toliko v rozsahu jedné poloviny maximálního regulací stanoveného nájemného, jelikož místní komunikace na cizích pozemcích slouží veřejnému užívání, nikoliv výlučně žalovanému, a nejde o pozemky v centrální části hlavního města Prahy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroků pod body I a III (pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části o zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím tak, že se v této části žaloba zamítá, a rozhodnuto o nákladech řízení), podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel odkazuje na tu rozhodovací praxi, podle níž vyjádřením majetkového prospěchu za užívání cizí věci je peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného. Podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť obsahuje rozporuplné závěry, odkazuje-li na jedné straně na rozhodovací praxi o výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení ve výši ceny obvyklé, na straně druhé se jím žaloba co do poloviny požadované částky zamítá. Současně dovolatel brojí i proti nákladovému výroku (jímž nebylo právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznáno žádnému z účastníků), namítaje, že v posuzované věci byly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., dle nějž lze účastníku plnou náhradu nákladů řízení přiznat i v případě toliko částečného úspěchu ve věci, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí vydáno po 29. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka kvantifikace bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku stavby pozemní komunikace na úkor vlastníka takto zastavěných pozemků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v rozsahu napadeném dovoláním (§242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na jisté deficity rozsudku odvolacího soudu co do jeho přezkoumatelnosti, nejde o takové nedostatky, jež by činily rozhodnutí nepřezkoumatelným, jestliže vytýkaná pochybení nebyla podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít částečně před 1. lednem 2014 a částečně od tohoto data, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé do 31. 12. 2013, a zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 (srov. část pátou, hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle ustanovení §2999 odst. 1 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
Ustanovení §451 obč. zák. i ustanovení §2991 o. z. vyjadřují obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci (zde nemovitostí) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§451 obč. zák., §2991 o. z.). Bezdůvodným obohacením (jde-li
o demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení v poměrech nové soukromoprávní úpravy) je výslovně i majetkový prospěch získaný protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. §2991 odst. 2 o. z.).
Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák., §2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), avšak bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016).
Ačkoliv není vyloučeno, že v konkrétním případě může být tržní hladina nájemného nižší než autoritativně stanovená cena regulovaná, musí takovému závěru předcházet skutkové zjištění o výši obvyklého nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015) založené na znaleckém posudku či jiných podkladech dostatečně vypovídajících o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017).
Odvolací soud – v rozporu s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit – určil výši peněžité náhrady v rozsahu poloviny maximální výše nájemného podle cenové regulace, aniž by učinil skutkové zjištění, že právě tato výše odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase (tedy nájemnému, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem předmětných pozemků v žalobcově vlastnictví, jež jsou – bez zákonem aprobovaného důvodu – zastavěny stavbou pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného). Přitom zmínil toliko polohu pozemků mimo centrální části hl. m. Prahy a veřejné užívání místní komunikace (tedy okolnosti, jež – bez dalšího – krácení náhrady neodůvodňují, nelze však vyloučit, že mohly by mít vliv právě i na výši obvyklého nájemného, jež vskutku může být v některých případech oproti regulované ceně
i nižší). K odvolacím soudem použité argumentaci lze dále odkázat i na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu shrnuté kupř. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, jímž byla odmítnuta argumentace, že v případě regulovaného nájemného mají na peněžitou náhradu v maximální stanovené výši právo toliko vlastníci nejlukrativnějších pozemků, zatímco náhrada za bezesmluvní užívání ostatních pozemků má být krácena (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017). K reprodukovaným závěrům o výši bezdůvodného obohacení se rozhodovací praxe dovolacího soudu hlásí i v případě pozemků zastavěných veřejně užívanými komunikacemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 447/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení (dovozuje-li dovolatel, že také tento výrok rozsudku je nesprávný), dovolání podle zákona přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) a rozhodnutí může být zrušeno toliko jako výrok závislý (srov. §243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dotčené části výroku pod bodem I (v rozsahu, v němž bylo v neprospěch žalobce změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), jakož i v závislém nákladovém výroku pod bodem III (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu