ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.324.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 324/2017-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce A. Š. , P., zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 222 946 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 179/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 22 Co 282/2016-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. února 2016, č. j. 39 C 179/2015-38, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 222 946 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Žalobci přiznaná peněžitá náhrada – dle závěru odvolacího soudu – představuje náhradu za bezdůvodné obohacení, jež vzniklo žalovanému za žalobou vymezené období užíváním pozemku ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, v situaci, kdy je žalobcem vlastněný, v restituci vrácený pozemek (parc. v k. ú. H.) prokazatelně zastavěn místní komunikací ve vlastnictví žalovaného (a kdy žalovaný postrádá jiný titul k užívání pozemku).
Dovoláním žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
V otázce vzniku bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec (v souladu s §9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb., o pozemích komunikacích) vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009); citovaný závěr byl jako ústavně konformní aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14).
Sama skutečnost, že žalobce získal pozemek v restituci (resp. při vypořádání podílového spoluvlastnictví s osobou sobě blízkou) nepředstavuje důvod, pro niž by byl žalobce vyloučen z uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud přitom již dříve vyslovil a odůvodnil i ten závěr, že nelze usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku toliko ze skutečnosti, že se oprávněná osoba domáhá jeho vydání v restitučním řízení, ač si je vědoma jeho veřejného užívání; toliko v mimořádném případě zjevného spekulativního a nemravného postupu v rámci restituce by bylo možno uvažovat o případném rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013).
K argumentaci dovolatele, opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 (či na něj navazující nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, nebo rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, ovšem též na pozdější rozhodovací praxi samotného Ústavního soudu, v níž se tento dříve „na okraj“ vyslovený názor (tedy že vlastníku pozemku, jež je proti své vůli omezen na svém vlastnickém právu veřejným užíváním, za omezení nepřísluší žádná náhrada) neprosadil (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15). Nehledě na to, že vzpomínané obiter dictum nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 hovoří obecně o překážce užívání působící ve prospěch veřejného statku a nebylo tak formulováno v návaznosti na skutkový stav korespondující zjištěním přijatým v projednávané věci (v níž jde o nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku žalobce). Relevantní není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003-64, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2005, v nichž byly řešeny veřejnoprávní aspekty užívání pozemku (jako účelové komunikace, resp. veřejné prostranství), aniž by byla zodpovídána otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemku (tím méně v situacích obdobných případu nyní posuzovanému, v němž jde o bezdůvodné obohacení vzniklé obci jako vlastníku místní komunikace umístněné na pozemku jiné osoby).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem uplatněná argumentace, kterou usuzuje na rozpor výkonu práva žalobce (na vydání bezdůvodného obohacení) s dobrými mravy a jíž doprovází odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013; s nimi, stejně jako s další judikaturou Nejvyššího soudu, jež se vztahuje k dané otázce, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů dle citované judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
V tomto směru úvaha soudů nižších stupňů (obsažená již v důvodech prvostupňového rozhodnutí, jež byla takto bezezbytku aprobována i odvolacím soudem) žádným deficitem netrpí, v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti, pro něž by bylo lze označit požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za nemravný. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, přehlíží, že ta jsou vybudována na diametrálně odlišných skutkových základech, kdy tehdejší žalobkyně – obchodní společnost – získala pozemky zastavěné stavbou hlavního města Prahy darem od restituenta s cílem zjevně spekulačním, zatímco v projednávané věci nabyl žalobce spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na předmětném pozemku přímo v restituci (aniž by mohl v minulosti jakkoliv ovlivnit zastavění tohoto pozemku) a zbylý podíl pak v rámci vypořádání spoluvlastnického vztahu s osobou sobě blízkou, taktéž restituentkou.
Ohledně výše bezdůvodného obohacení je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014). Uvedené jistě neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklé nájemné nižší než cena maximální regulovaná příslušným předpisem. Citovaným judikaturním závěrům se ovšem odvolací soud v dané věci nikterak nezpronevěřil, určil-li sice náhradu v úrovni maximálního (regulovaného) nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, avšak v situaci, kdy znalecký posudek – z něj čerpané skutkové zjištění, od něhož se určení výše bezdůvodného obohacení odvíjí, k cenové regulaci přihlížel a kdy se soud prvního stupně zabýval otázkou, zdali obvyklá výše nájemného přesahuje jeho maximální – regulovanou výši (se zjištěním, že tomuto tak vskutku je). Jestliže dovolatel naznačuje, že by výše bezdůvodného obohacení neměla být určena maximální výší nájemného i v situaci, kdy obvyklá výše nájemného tuto částku přesahuje, pak dovolací soud odkazuje např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, v němž obdobnou dovolací argumentaci již dříve odmítl.
Námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů měly řízení přerušit, ať již obligatorně podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., či fakultativně podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jsou pak námitkami vystihujícími vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2460/2016), nikoliv uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. (nevytyčuje-li dovolatel kvalifikovanou otázku procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud vskutku založil napadené rozhodnutí ve věci samé). Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
K dovolatelem uplatněné kritice procesního postupu soudu sluší se snad připomenout, že o návrhu na přerušení řízení bylo rozhodnuto již soudem prvního stupně, při jednání konaném dne 26. 2. 2016, a to záporně, přičemž proti takovému rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný (§202 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). K opětovně vznášené argumentaci sluší se uvést, že dle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. musí soud přerušit řízení, závisí-li rozhodnutí na otázce, kterou nemůže sám řešit jako předběžnou; takovými otázkami jsou zejména otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, kdo je spáchal, jakož i otázky osobního stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1028/2015). Další důvody obligatorního přerušení řízení mohou vyplývat ze samotného obsahu právního vztahu (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru) nebo přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1957/2014). O žádnou z uvedených procesních situací (kdy byly by splněny předpoklady pro obligatorní přerušení řízení) v posuzované věci nešlo.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálena v tom, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). V rámci úvahy o přerušení řízení by měl soud zejména posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1007/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2014). Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. představuje pouze možnost soudu přerušit řízení do skončení jiného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013), jsou-li pro to dány patřičné důvody. Ty ovšem soudy nižších stupňů v dané věci neshledaly, jestliže disponovaly dostatečnými poklady i pro samostatné vyřešení předběžné otázky, zdali je žalobce vlastníkem komunikací zastavěného pozemku, čerpajíce v tomto směru svá zjištění i z rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněných osob, jehož právní moc nebyla odložena (§248 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) ani v později iniciovaném řízení dle částí páté o. s. ř.
I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z článku bodu 2. čl. II. části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z bodu 2. čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu