ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2093.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2093/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. A. M. , zastoupeného Mgr. Jindřichem Sobotkou, advokátem se sídlem v Brně, Trnitá 491/3, proti žalovanému městu Šenov , IČ 002 97 291, se sídlem v Šenově, Radniční náměstí 300, o 65.990 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 112 C 2/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 71 Co 83/2015-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 71 Co 83/2015-165, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. prosince 2014, č. j. 112 C 2/2013-135, ve znění usnesení ze dne 12. ledna 2015, č. j. 112 C 2/2013-142, a ve výrocích II. – IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 112 C 2/2013-135, ve znění usnesení ze dne 12. 1. 2015, č. j. 112 C 2/2013-142, zastavil řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 91.691,50 Kč za dobu od 3. 1. 2013 do 24. 1. 2013 (výrok I.), žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 91.691,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. a IV.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem blíže specifikovaných pozemků, na nichž se nachází stavba (pozemní komunikace) ve vlastnictví žalovaného, přičemž vztahy mezi dotčenými subjekty nejsou jakkoliv smluvně upraveny. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se v důsledku řečeného mělo žalovanému dostat, posoudil soud prvního stupně v intencích §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), zohledniv nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Vědom si, že jeho část označená jako obiter dictum shrnující další argumenty soudu postrádá pro věc autoritativní charakter, zdůraznil, že ani takto vyjádřený názor Ústavního soudu nelze přehlížet, pročež uzavřel, že v dané věci není naplněna žádná ze zákonem definovaných skutkových podstat bezdůvodného obohacení, a je tudíž namístě žalobu zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 71 Co 83/2015-165, v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 25.701,50 Kč s příslušenstvím, potvrdil, ve zbytku je změnil tak, že povinoval žalovaného zaplatit žalobci 65.990 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. – IV.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu okresního, avšak neztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť pro založení svého rozhodnutí na úvahách obsažených v části shora citovaného nálezu Ústavního soudu dostatečně nereflektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se danou problematikou, již potvrdil i soud Ústavní. Na příslušná rozhodnutí obou jmenovaných soudů pak odkázal. Zdůraznil, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dochází v obdobných případech k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem jím je vlastnické právo ke stavbě realizováno. Žalovaný je proto v souladu s ustanovením §451 obč. zák. povinen vydat žalobci, oč se bezdůvodně obohatil, což odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na užívání srovnatelné věci kupříkladu formou nájmu. Při zjišťování výše nájemného v rozhodném období (4. 1. 2011 – 4. 1. 2013) vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku (zpracovaného znalcem Ing. Petrem Menšíkem), jenž byl jako důkaz proveden již před soudem prvního stupně a proti němuž žádný z účastníků nevznesl námitky. Na jeho podkladě pak výši bezdůvodného obohacení stanovil částkou 65.990 Kč. K námitce žalovaného neshledal krajský soud uplatněný nárok ani v rozporu s dobrými mravy, pročež rozhodl tak, jak je shora uvedeno.
Zmíněný rozsudek krajského soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje jednak v otázce, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a dále ve skutečnosti, že se v něm odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Otázkou, na niž by mělo být nahlíženo jinak, shledává vznik bezdůvodného obohacení ve srovnatelných situacích. Pokládaje pozemky, na nichž se nachází pozemní komunikace, za veřejné prostranství, zdůrazňuje, že byly žalobcem, dost možná spekulativně, nabyty s vědomím jejich zastavěnosti i faktu, že jsou užívány blíže neurčeným počtem osob. Domnívá se tudíž, že je-li předmětem sporu pozemek využívaný jako veřejný statek, mělo by být rozhodováno v intencích názoru Ústavního soudu vysloveného v části jeho nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, označené jako obiter datum, neboť je zapotřebí odchýlit se od příslušné judikatury Nejvyššího soudu řešící nastíněnou otázku, stejně jako od té považující nález za v obdobných sporech neaplikovatelný. Nárok žalobce nadto pokládá, právě s ohledem na jeho zištné úmysly, rozporným s dobrými mravy a zároveň napadá dle něj nekomplexní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru.
Dále krajskému soudu, ačkoliv primárně nesouhlasí s jeho závěrem o vzniku bezdůvodného obohacení, vytýká odchýlení se od ustálené judikatorní praxe soudu dovolacího při určování jeho výše. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nezohlednil regulaci maximální ceny nájemného pro rok 2011 (výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2010) u pozemků nesloužících podnikání nájemce v obcích odpovídajících svou velikostí dovolateli. Výsledná částka by tudíž v případě korektního postupu soudu byla o více než 10.000 Kč nižší. Vzhledem k řečenému proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek změnil tak, že bude potvrzen rozsudek soudu okresního i ve zbylé části, jíž byla žaloba co do sumy 65.990 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a budou zrušeny výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. In eventum navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu odmítl závěry žalovaného stran aplikovatelnosti citovaného nálezu Ústavního soudu. S argumentací dovolatele ohledně vyčíslení výše bezdůvodného obohacení rovněž nesouhlasil, neboť považuje za rozhodné, že ke znaleckému posudku nevznesl žádný z účastníků námitky, pročež bylo namístě z něho bez dalšího vycházet. Vzhledem k uvedenému Nejvyššímu soudu navrhuje zamítnout dovolání v celém rozsahu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě lze dovolání považovat za přípustné i důvodné, neboť se odvolací soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích konstantně přiklání k názoru, že výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci (nemovitosti) se určí finančním obnosem odpovídajícím částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a které by byl nájemce tedy povinen plnit dle nájemní smlouvy. Bylo-li by pak nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku vymezenou cenovými předpisy (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudky ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, nebo dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014). Uvedené ovšem zároveň neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval obvyklé nájemné i v případě, je-li regulováno stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena je pravděpodobně nižší než cena maximální (k tomu srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, či ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012).
V nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku zohledňujícího specifika daného případu (mimo jiné umístění pozemků v okrajové části města Š., chybějící nabídku a realizované pronájmy obdobných nemovitostí na území žalovaného) a určil výši bezdůvodného obohacení částkou odpovídající obvyklému nájemnému za užívání dotčeného pozemku v žalovaném období – tj. 65.990 Kč, přičemž poukázal na skutečnost, že proti závěrům znaleckého posudku nebyly ze strany účastníků vzneseny žádné výhrady. Pominul ovšem, že v období od 4. 1. 2011 do 31. 12. 2011 vychází nález znalce z obvyklého nájemného ve výši 12,39 Kč ročně za m 2 pozemku, ačkoliv dle výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2010 ze dne 8. 12. 2009 uveřejněného v Cenovém věstníku č. 13/2009, jenž se na nyní posuzovanou věc aplikuje, je jako maximální cena nájemného pozemků nesloužících k podnikání nájemce stanovena částka 9 Kč ročně za m 2 . Nepřihlédnutím k cenovým předpisům ve vymezeném období se tak krajský soud odchýlil od shora citované judikatury dovolacího soudu, pročež jeho rozhodnutí nelze shledat korektním, neboť veřejnoprávní regulaci cen je zapotřebí zohlednit v každém dílčím úseku celkového žalovaného období.
Dovolateli ovšem již nelze přitakat v jeho názoru na potřebu jinak posoudit Nejvyšším soudem již vyřešenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení v případech obdobných projednávané věci. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak správně připomíná soud odvolací, se ustálila v tom, že v případě stavby na cizím pozemku dochází k obohacení jejího vlastníka na úkor vlastníka pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění tuto užívat, přičemž není rozhodné, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (z četných rozhodnutí Nejvyššího soudu srovnej například rozsudek ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013). Nedisponuje-li tedy v nyní souzeném případě žalovaný (vlastník pozemní komunikace) právním titulem opravňujícím ho k užívání pozemků ve vlastnictví žalobce, dochází k naplnění jedné ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení – užívání věci bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť žalovaný nepochybně získává majetkový prospěch, jenž je nyní povinen vydat žalobci (§451 odst. 1 obč. zák.), přičemž je nerozhodné, zda ve svém vlastním či veřejném zájmu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014).
K námitce dovolatele stran aplikovatelnosti dílčích úvah prezentovaných Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, konkrétně v části označené jako obiter dictum, sluší se upozornit na reflexi tohoto rozhodnutí v judikatuře Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, či dovolatelem jmenovaný rozsudek ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Dovolací soud, na rozdíl od žalovaného, neshledává v citované části rozhodnutí stěžejní závěry, o něž by se výrok nálezu (zaobírajícího se primárně interpretací restitučních předpisů) opíral, pročež je v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, možné takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro rozhodovací praxi obecných soudů. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že povýšením zmiňovaného obiter dicta by byly v podstatě negovány nosné důvody vyjádřené v jiných rozhodnutích Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, či nález ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11), jež byly připomenuty i v jeho další rozhodovací činnosti (reprezentované například nálezem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Nadto se jeví vhodným poznamenat, že byť vzpomínané obiter dictum hovoří obecně o překážce užívání působící ve prospěch veřejného statku, nebylo formulováno v návaznosti na skutkový stav ekvivalentní projednávanému sporu, neboť nepojednává o stavbě na cizím pozemku (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015). Nepřípadnost obecné aplikace myšlenek vyřčených v závěrečné části jmenovaného nálezu pak dokládá i fakt, že danými úvahami Ústavní soud komplexně argumentačně nepřeklenul judikatorní závěry stran naznačené problematiky doposud zastávané obecnými soudy i jím samotným, z čehož je zřejmý toliko podpůrný charakter takové argumentace, jejímž cílem zjevně nebyla revize, či dokonce popření ustálené rozhodovací praxe (srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015). S ohledem na shora řečené proto Nejvyšší soud i přes námitky dovolatele neshledal potřebu odchýlit se od své ustálené judikatury a předestřenou právní otázku posoudit jinak.
Rovněž nelze přitakat přesvědčení žalovaného o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy. Jak ostatně ve svém podání správně uvádí, náleží posuzování naznačeného aspektu sporu primárně soudům nalézacím, jež jsou vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady. Dovolací soud pak přezkoumá zmíněnou právní otázku toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná). Na ni ovšem navzdory dovolatelovu mínění v projednávané věci usuzovat nelze. Při hodnocení sporu ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je nutné mít na paměti, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru o neopodstatněnosti této námitky žalovaného, jejž podepřel komplexní úvahou, v rámci níž náležitě posoudil všechny rozhodné okolnosti sporu. Skutečnost, že strany doposud neuzavřely žádnou dohodu upravující jejich vzájemné vztahy, totiž není možné vždy klást k tíži majitele pozemku, přičemž je třeba mít na paměti, že je to právě žalovaný, jemuž se dostává majetkového prospěchu. Naznačený rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat automaticky ani z domnělých zištných úmyslů žalobce, jenž pozemky do svého vlastnictví řádně nabyl a nyní se domáhá toliko náhrady za jejich užívání k tomu neoprávněným subjektem (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015), stejně tak ovšem není namístě vliv spekulativních úmyslů nabyvatele pozemku na souladnost výkonu jeho práva s dobrými mravy v každém ohledu vyloučit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Vzhledem ke shora předestřenému je tedy zřejmé, že dovolání bylo žalovaným podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil ve smyslu §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci v naznačené části tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu