ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3382.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3382/2018-336
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. H. , S., zastoupené Mgr. Michaelou Rotterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 552/65, proti žalovaným 1) R. M. , P., a 2) J. M. , S., oběma zastoupenými Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem v Horšovském Týně, Nádražní 342, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 170/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2018, č. j. 56 Co 20/2018-306, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2018, č. j. 56 Co 20/2018-306, se v napadených výrocích I., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 5 C 170/2014-240, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit původní žalované Z. G. M. (dále „původní žalovaná“) částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok II.), jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 180.189,- Kč k rukám zástupkyně původní žalované, Mgr. Julie Filipové, advokátky (výrok III.).
Žalobkyně se v řízení domáhala vrácení finančních prostředků, jež poskytla původní žalované na základě smlouvy o půjčce uzavřené v ústní formě v prosinci 2012. Původní žalovaná podala vzájemný návrh, kterým se na žalobkyni domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč představující dosud nesplacenou část půjček peněz poskytnutých žalobkyni v celkové výši 240.000,- Kč postupně v době od léta 2009 do léta 2010.
Mezi stranami nesporné poukázání částky 120.000 Kč žalobkyní na účet původní žalované soud prvního stupně posoudil jako částečné plnění závazku žalobkyně vůči původní žalované, neboť vzal za prokázanou existenci závazku žalobkyně vůči původní žalované ze smluv o půjčkách. Naopak žalobkyni podle soudu prvního stupně se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce, proto žalobu žalobkyně zamítl a vyhověl vzájemné žalobě původní žalované.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 56 Co 20/2018-306, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 1. 2014 do zaplacení (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení k rukám právního nástupce původní žalované Jaroslava Maxy (výrok II.) a ve výroku III. změnil tak, že nynější žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 195.742,- Kč, a to každý jednou polovinou k rukám zástupkyně žalobkyně, Mgr. Michaely Rotterové, advokátky (výrok III.). Dále žalovaným, každému jednou polovinou, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26.925,40 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, Mgr. Michaely Rotterové, advokátky, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7.628,- Kč k rukám jeho zástupkyně, Mgr. Julie Filipové, advokátky (výrok IV.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 5.000,- Kč České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích (výrok V.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně. Přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobkyní a původní žalovanou nedošlo. Dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci, pokud o existenci právního důvodu plnění, které žalobkyně původní žalované poskytla. Dovodil, že absentoval projev vůle žalobkyně plnit na tvrzený dluh u původní žalované, přičemž ani původní žalovaná neměla žádný důvod domnívat se, že přijímá plnění na dluh, neboť žalobkyně v souvislosti s poukázáním částky 120.000,- Kč a ani jiným způsobem nesdělila původní žalované žádný účel platby. Uzavřel tudíž, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 120.000 Kč bylo třeba posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). Co se týče vzájemné žaloby na zaplacení 100.000 Kč, odvolací soud se v tomto směru plně ztotožnil se závěry prvoinstančního soudu; námitky vznášené ohledně promlčení uplatňovaného nároku, nedostatku aktivní a pasivní legitimace účastnic, jakož i nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně shledal nedůvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výrokům I., III. a IV., podali žalovaní dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a to pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014 (tento rozsudek, jakož i dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, nebo stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovaným pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvádějí, že nezískali žádný majetkový prospěch plněním žalobkyně, který by byli povinni vydat, a plně přitom odkazují na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňují, že odvolací soud učinil závěr, že žalobkyně neuvedla účel platby, a proto není možné považovat toto plnění žalobkyně za úhradu půjčky či půjček, a to aniž by tento závěr, příčící se provedeným důkazům, řádně odůvodnil. Dále poukazují na závěr Nejvyššího soudu formulovaný v usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, podle kterého je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté finanční prostředky nechat. Navrhují změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. tak, že se žaloba o zaplacení částky 120.000 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výrocích III. a IV. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně (v jednom podání s dovoláním) žalovaní podali návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku odvolacího soudu, neboť jsou přesvědčeni, že jim neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozí závažná újma, a rovněž mají za to, že zejména v majetkové sféře, jež se promítá též do osobních poměrů, jsou závažně ohroženi na svých právech, a to i v případě, bude-li odložena vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 5. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaných je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené otázky hmotného práva (předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení při plnění na dříve vzniklý závazek dlužníka u věřitele) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože k poskytnutí peněžních prostředků žalobkyní (částky 120.000,- Kč) a k jejich přijetí původní žalovanou došlo dne 13. 12. 2012, podléhá právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“) dosavadním právním předpisům, a to konkrétně ustanovením §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde, mimo jiné tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo ke zvýšení aktiv (naplněním některé ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 2 obč. zák.). Plnění bez právního důvodu je skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4131/2007).
Dovolací soud již v minulosti rovněž judikoval, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, pročež v sobě prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky poskytnuta. Toto tvrzení je pak i dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012). Předestřené závěry se mohou prosadit i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu totiž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, či dovolateli uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, a dále v něm citovaná rozhodnutí).
V projednávané věci bylo v řízení před soudy nižších stupňů od počátku nesporné provedení platby z účtu žalobkyně na účet původní žalované ve výši 120.000,- Kč. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané poskytnutí půjčky žalobkyni původní žalovanou v letech 2009 a 2010 v celkové výši 240.000,- Kč, což promítl i do výroku II. rozsudku, v němž žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na částečnou úhradu dluhu z titulu půjčky částku 100.000,- Kč, včetně příslušenství. Na předmětnou půjčku jinak uhradila žalobkyně původní žalované v hotovosti v roce 2011 částku 20.000,- Kč. Naopak půjčení finančních prostředků původní žalované ze strany žalobkyně soud prvního stupně za prokázané nevzal.
Odvolací soud závěr o absenci jakéhokoliv právního důvodu pro plnění částky 120.000,- Kč žalobkyní původní žalované založil na úsudku, že chybí projev vůle žalobkyně tímto způsobem (poskytnutím předmětné platby) na dluh u původní žalované plnit, přičemž nijak nevzal v úvahu dokazováním prokázaný právní důvod na straně původní žalované plnění coby částečnou úhradu na dluh z titulu půjčky přijmout a ponechat si je. V tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovoláním vymezené hmotně-právní otázky nemůže obstát.
Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle §559 odst. 1 obč. zák. splněním dluh zanikne.
Právní úkon je založen na vůli jednajícího vyvolat určité právní následky. K tomu, aby byla vůle jednajícího právně významná a vedla ke vzniku právního jednání, je třeba, aby byla navenek projevena určitým, objektivně poznatelným způsobem. Vůle jednajícího může být projevena buď konáním (komisivní jednání), anebo nekonáním (omisivní jednání). Ke komisivnímu jednání náleží i jednání konkludentní, tj. takové, jež je vyjádřeno jiným způsobem než slovy. Jedná se přitom o faktické chování, z něhož vyplývá určitá právně relevantní vůle jednajícího. Tato vůle musí být nicméně projevena způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
V rozsudku ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 748/2005, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „splněním zaniká dluh, to je povinnost dlužníka poskytnout věřiteli určité plnění, a zároveň zaniká pohledávka věřitele, to je právo na toto plnění. Samotné splnění nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Přijetí plnění od dlužníka je pak jednostranným právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn. Z hlediska naplnění výše uvedených předpokladů pro zánik závazku splněním dluhu je tedy nerozhodné, zda se do dispoziční sféry věřitele dostalo plnění, které bylo předmětem jeho pohledávky, není-li toto plnění podloženo příslušným jednostranným hmotně-právním úkonem jak ze strany věřitele, tak i ze strany dlužníka.“
Ve vztahu k důvodům rozhodnutí odvolacího soudu se sluší připomenout i další závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že platba je důsledkem projevu vůle jednající osoby splnit peněžitý závazek, a je tudíž jednostranným právním úkonem (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 959/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 472/2008).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je rovněž pevně ukotven závěr, že úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011).
Vzhledem k výše označeným judikatorním závěrům dovolacího soudu, jež se vyjadřují k problematice jednostranných právních úkonů činěných konkludentní formou a majících za cíl vyvolat právní následek spočívající ve splnění peněžitého závazku, nelze závěr odvolacího soudu o absenci projevené vůle žalobkyně plnit částkou 120.000,- Kč dluh u původní žalované považovat za správný. Odvolací soud, aniž by - ostatně - tento závěr řádným způsobem vysvětlil, zcela ohlédl od objektivně daných vnějších skutkových okolností, za nichž k poukázání předmětné platby žalobkyní a jejímu přijetí původní žalovanou došlo. Žalobkyně si od původní žalované v letech 2009 až 2010 postupně půjčila částku
240.000,- Kč s tím, že půjčku vrátí do konce roku 2013. Na půjčku žalobkyně uhradila v hotovosti v roce 2011 částku 20.000,- Kč. Původní žalovaná naopak potřebu půjčovat si od žalobkyně s ohledem na své osobní a majetkové poměry neměla. Přijaté plnění tak původní žalovaná oprávněně mohla považovat vzhledem k uvedeným okolnostem za částečné plnění na dluh žalobkyně z titulu půjčky a ponechat si je. Odvolacím soudem akcentované vyjádření původní žalované při jednání odvolacího soudu konaném dne 23. 8. 2016, v jehož rámci přednesla, že „žalobkyně v souvislosti s uvedenou peněžní transakcí neuvedla žádný účel platby a účel platby nesdělila žalované ani žádným jiným způsobem“, zcela zřejmě nebylo možné vykládat, jak učinil odvolací soud, v neprospěch žalovaných. Absence údaje o účelu platby totiž mohla ve spojení s vnějšími skutkovými okolnostmi posilovat přesvědčení původní žalované, že žalobkyně částečně plní na dluh z titulu půjčky.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku I. založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak, než rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. a v závislých výrocích III. a IV. o nákladech řízení zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud proto o něm nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu